Úhel pohledu: Valerie.

Chtěla jsem věřit, že jeho hrůzný návrh na rozvod je jen výplodem mé fantazie. Udělala jsem váhavý krok vzad, abych mu poskytla prostor, ale jeho další slova mě zastavila v pohybu.

„Ještě dnes nechám svého právníka poslat rozvodové papíry.“

Oznámil to ode dveří koupelny a jeho tón postrádal jakoukoli vřelost. Spolkla jsem tlustý knedlík slz tvořící se v mém hrdle. Nemohla jsem ignorovat jeho krutost, ne teď, když jsem jeho podporu potřebovala nejvíc. Hřbetem ruky jsem si otřela mokré tváře a postavila se mu čelem.

„Nemůžeš se se mnou rozvést. Do konce našeho smluvního manželství zbývají ještě celé dva roky.“

„Věděl jsem, že jsi hloupá, ale neuvědomil jsem si, že jsi pitomá.“

Při té urážce jsem sebou trhla. Jako obvykle jsem spolkla svou hrdost s vědomím, že by odmlouvání situaci jen zhoršilo.

„Já tu mám moc. Mohu smlouvu ukončit, kdykoli budu nespokojen s tvým výkonem, což jsem. Po celá ta léta jsem toleroval tvou přítomnost jen kvůli své image na veřejnosti. Ale teď, když si mě Sylvie je ochotná vzít, jsem připraven tě odkopnout.“

„Opravdu máš v úmyslu se s ní oženit?“ zeptala jsem se a hlas se mi lámal pod tíhou zlomeného srdce.

„Jako by to byla vůbec otázka.“ Odsekl s těžkým sarkasmem a choval se, jako by odpověď byla zřejmá.

Vešel do koupelny a zabouchl mi dveře před nosem. Hlasitá rána se rozlehla naší obrovskou ložnicí.

Abych odvedla pozornost od pronikavé bolesti na hrudi, zabořila jsem nehty do měkkého masa svých dlaní. Uvítala jsem to ostré fyzické štípnutí. Dotáhla jsem své roztřesené nohy k toaletnímu stolku a donutila se posadit se na plyšovou stoličku. Popadla jsem make-up a nanesla si silnou vrstvu líčidel, potřebovala jsem zakrýt tmavé, oteklé kruhy, které mi zbyly po včerejším nočním uplakání ke spánku. Píchla jsem se do oka tužkou na oči a cukla sebou při té ostré bolesti, ale odmítla jsem přestat. Nemohla jsem si dovolit se teď zhroutit. Stále jsem musela plnit své povinnosti.

Musela jsem spěchat do domu Romanovy matky, abych tam udělala domácí práce, prostě proto, že ta tvrdohlavá žena odmítala najmout profesionální služky. Očekávalo se ode mě, že budu drhnout její starožitné podlahy a leštit její stříbro. Sídlo jeho matky bylo deset minut odtud a já už jsem měla zpoždění s podáváním její ranní kávy. Nemohla jsem jí dát další důvod ke stížnostem, zvláště ne ve chvíli, kdy Roman vyhrožoval rozvodem.

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle a přemítala o bolestné realitě našeho svazku. Nikdy to nebylo skutečné manželství. Byla to obchodní smlouva. Já jsem potřebovala finanční spásu a on vyžadoval úctyhodnou manželku pro svou firemní image. Dal mi jasně najevo svou absenci lásky ke mně už od prvního dne. Přesto jsem se do něj během prvních měsíců společného života pošetile zamilovala. Přijala jsem tuto neopětovanou náklonnost. Živila jsem tichou, zoufalou naději, že se jeho city možná jednoho dne změní. Měla jsem pět let na to, abych ho přiměla mě milovat, a tři už byly pryč.

Ten křehký přelud se před několika týdny na naše třetí výročí roztříštil. Tu noc se dopotácel domů opilý a odtáhl mě do naší postele. Roztáhl mi nohy a vnikl do mě. Zatímco jsem obkročmo seděla na jeho bocích a přijímala jeho tvrdý pták hluboko do své pochvy, zavřel oči a v zápalu vášně mě vášnivě oslovil jménem Sylvie.

Zmizel hned druhý den ráno, ještě než jsem se probudila. Tvrdil, že je na prodloužené pracovní cestě, ale já věděla, že je to lež. Od té trýznivé noci jsem svou mysl mučila tím, že jsem sledovala Sylviiny účty na sociálních sítích. Sledovala jsem, jak dává na odiv svůj luxusní, bezstarostný život financovaný a doprovázený mým manželem. Viděla jsem ji, jak přidává fotky z pětihvězdičkových hotelů a exkluzivních letovisek a dělá všechny ty romantické věci, které on se mnou nikdy neudělal. Věděla jsem, že bych neměla sledovat milenku svého manžela. Ale když sedíte sama u kuchyňského pultu, svíráte studený hrnek kávy a čekáte na muže, který je zrovna s jinou ženou, převezme nad vámi vládu zoufalství. Potřebovala jsem vědět, že žije, i když mě ničilo vidět ho s ní.

Posbírala jsem to málo síly, co mi zbývalo, vzala jsem si telefon a zamířila dolů do obývacího pokoje. Potřebovala jsem počkat na Romana, aby mě odvezl do sídla své matky, jelikož jsem neměla vlastní auto. Těžké ticho domu rozbilo ostré, panovačné zaklepání na přední dveře.

Předpokládala jsem, že je to někdo důležitý, snad jeho asistent nebo kurýr s dokumenty. Přešla jsem ke dveřím a otevřela ty těžké dubové dveře. Stanula jsem tváří v tvář samotné Sylvii.

Její pohled byl zastrašující a pohrdavě mě přejížděl. Kudrnaté černé vlasy jí dokonale spadaly na ramena. Její ombré rty sloužily jako krutá, niterná připomínka přesně těch skvrn od rtěnky, které jsem neustále vyprávala z Romanových košil. Do mého domova vtrhla silná vůně jejího značkového parfému. Odvrátila jsem zrak a cítila, jak mě zalévá vlna nevolnosti.

„Dobré ráno.“ Měla tu drzost mě vesele pozdravit.

„Co tu děláš, Sylvie?“ vyžadovala jsem odpověď, zatímco se mi ruce podél těla zatínaly do pevných pěstí.

„Víš, že neumím řídit. Jsem tu, abych si vyzvedla Romana, protože máme oba zpoždění do práce.“

Ceníla zuby v až odporně sladkém úsměvu. Pocítila jsem nepřekonatelné nutkání praštit ji přímo do úst a vyrazit jí ty dokonalé zuby. Nešukala jen s mým manželem. Brala si jeho loajalitu, obracela ho proti mně a zosnovávala nedorozumění, aby mi zničila život. Přála jsem si, abych ji mohla složit jako bezcenný kus papíru a hodit ji do odpadkového koše.

„Pusť mě dovnitř.“

Aniž by čekala na pozvání, protáhla se kolem mého těla a pozvala se do haly. Zhluboka, třesavě jsem se nadechla, než jsem zavřela vchodové dveře a následovala ji dovnitř. Její odsuzující oči zkoumaly obývací pokoj.

„Páni, nakonec nejsi tak špatná.“ Pochválila ten prostor blahosklonným tónem.

Předchozí noci jsem vydrhla a uklidila každý centimetr tohoto pokoje. Udělala jsem to v očekávání Romanova návratu, v naději, že přinese dobré zprávy. Místo toho mě jeho asistent informoval, že se ve své firmě vůbec neobjevil. Šla jsem do bytu, který původně koupil pro mě, do toho, který teď obývala Sylvie, jen abych si uvědomila, že je zaneprázdněný tím, že se s ní vyspal právě tam. Všechna moje tvrdá práce v tomto domě byla k ničemu.

„Ale až oficiálně převezmu domácnost, nedovolím v obývacím pokoji žádné květiny.“

Sylvie oprášila mou neposkvrněnou pohovku svými pěstěnými prsty, než se posadila. Znechuceně jsem obrátila oči v sloup. Přešla jsem a posadila se přímo naproti ní, kousala jsem se do jazyka, abych předešla křiku. Nechtěla jsem při čekání na Romana působit další potíže.

Pak zvedla ruku, aby si z obličeje odhrnula zbloudilou kudrnu. Srdce se mi zastavilo.

Dokonale na jejím prsteníčku odpočíval neocenitelný prsten Romanovy babičky. Bylo to posvátné, střežené rodinné dědictví. Roman tento konkrétní šperk léta chránil a odmítal mi dovolit ho nosit, nebo se ho byť jen dotknout. Složitě broušené diamanty zachytily ranní světlo a oslepily mě drsnou realitou své přítomnosti. Nespočíval jen tak na nějakém náhodném prstu. Měla ho přesně tam, kam zásnubní prsten patří.

Moje mysl se propadla do temné propasti paniky. Znamenalo to, že ji Roman oficiálně požádal o ruku? Myslel to vážně s tím, že mě odhodí tímto rozvodem?