POV: Roman

Valeria tam stála se vztyčenou bradou, oči upřené do mých bez jediné špetky své obvyklé poddajnosti. Právě ukázala na čistě bílé dokumenty ležící na mém jídelním talíři a prohlásila naše manželství za ukončené.

Zíral jsem na ni. Přesunul jsem pohled na tu tlustou složku papírů, pak se podíval směrem do chodby a zaměřil se na tmavou šmouhu zaschlé krve, která hyzdila podlahu v obývacím pokoji. Můj vyčerpaný mozek se marně snažil zpracovat naprostou absurditu situace, která se přede mnou odehrávala. Zrovna jsem vešel hlavními dveřmi po vyčerpávajícím dlouhém dni v kanceláři. Strávil jsem deset zničujících hodin řešením neschopných zaměstnanců a arogantních klientů. Plně jsem očekával, že vejdu do tiché poslušnosti svého domova, sednu si do křesla a sním teplé jídlo připravené mou manželkou.

Místo toho mě čekala zničená podlaha a stoh právních dokumentů požadujících rozvod.

Zhluboka, drsně jsem vydechl a zavrtěl hlavou, abych celou tu scénu setřásl. Tohle musel být nějaký zvrácený vtip. Veškerý svůj volný čas trávila psaním těch svých dramatických milostných románů. Neustále se snažila vymýšlet nové emocionální konflikty pro své postavy. Pravděpodobně si na mně jen zkoušela nový dějový zvrat, aby viděla mou skutečnou reakci. Neexistovalo, že by mi má poslušná, závislá manželka opravdu předávala formální rozvodové papíry.

Zkrátil jsem vzdálenost mezi námi a přistoupil k jídelnímu stolu. Agresivně jsem ji popadl za zápěstí v očekávání, že její odvážná fasáda pod mým dotekem praskne. Očekával jsem, že bude okamžitě následovat uplakaná omluva.

"Dost těchhle nesmyslů, Valerie. Přestaň hrát tyhle hry. Okamžitě naklusej do kuchyně a přines mi pořádné jídlo. Dnes večer nemám na tohle drama náladu," dožadoval jsem se rázně a mé sevření na její kůži zesílilo, abych jí ukázal, že to myslím vážně.

K mému naprostému úžasu se neskrčila. Nesklopila oči. Jednoduše se mi zasmála přímo do tváře. Byl to chladný, výsměšný zvuk, který mi poslal po páteři vlnu podráždění.

"Dobrá, pane Kincaide. Pusťte mi ruku. Vaše jídlo je už naservírováno přímo tam. Přál byste si, abych vám k tomu přinesla něco k pití? Nechte mě hádat. Mám vám nalít sklenici bělidla, nebo byste raději ocet?" řekla a z hlasu jí odkapával kousavý sarkasmus, zatímco naklonila hlavu k papírům.

V šoku jsem její ruku pustil. Čelist se mi pevně zatnula. Co to s ní sakra bylo? Byla snad pod nějakými silnými léky z nemocnice? Mluvila se mnou s takovou mírou neúcty, jakou jsem u ní nikdy předtím nezažil.

"Pokud máte hlad, běžte si udělat své vlastní zpropadené jídlo. Už vám nedělám osobní služku. Očekávám, že mi plně podepsanou kopii těch rozvodových papírů vrátíte do tří pracovních dnů," prohlásila rázně, přičemž její postoj zůstával navzdory napětí v místnosti k zešílení klidný.

Hlasitě, povýšeně jsem se ušklíbl. Její náhlá opovážlivost mě ohromila. Chovala se, jako by držela veškerou moc ona, jako by ona byla tím, kdo odchází ze špatného obchodu.

"Proč se tváříš tak překvapeně mými činy? Opravdu, upřímně sis myslela, že bych si někdy vybral tebe místo Sylvie? Jsi jen náhrada," posmíval jsem se jí nepokrytě a naklonil se přes stůl, abych se na ni díval spatra.

Její výraz při zmínce Sylviina jména ztvrdl. "Sylvie do mě dnes ráno surově strčila. Srazila mě k zemi a málem mě to stálo život."

Otočil jsem oči v sloup. Tak a je to tady. Zase vytahovala tu ohranou hru na oběť. Tuhle kartu hrála vždycky, když se cítila ohrožena jinou ženou. V hloubi duše jsem věděl, že by Sylvie nikdy nic tak strašného neudělala. Sylvie byla má křehká první láska. Byla něžná a sladká, neschopná ublížit ani mouše. Valerie do ní očividně strčila jako první, ve svém vlastním neohrabaném vzteku upadla a teď chtěla vinu svalit na nevinnou ženu, aby ve mně vyvolala pocit viny.

"Bez mých peněz a mého vlivu nejsi nic. Potřebuješ mě, abys v tomhle městě přežila," připomněl jsem jí drsně a namířil jí prstem na hruď, abych zdůraznil krutou realitu její situace.

Hrdě vypnula hruď, odmítajíc ustoupit byť jen o píď. "V tom se pleteš. Zrovna dnes mi nabídli úplně novou práci."

Znovu jsem se zasmál. Drsný, burácivý zvuk, který se rozlehl napjatou jídelnou. Byla bláhová, pokud si myslela, že malá výplata jí zajistí nezávislost.

"Okamžitě tvého nového zaměstnavatele zkontaktuji. Osobně se postarám o to, aby s tebou rozvázali smlouvu dřív, než si vůbec odpíchneš svou první směnu," pohrozil jsem a bedlivě sledoval její oči, jestli v nich nezahlédnu záblesk strachu nebo paniky.

Její chladný pohled mnou prořízl. "Upřímně, na ničem z toho už nezáleží. Dělej si s mojí prací, co chceš. Znič ji, jestli chceš. Jen se naprosto ujisti, že ty rozvodové papíry podepíšeš, než odejdu."

Do žil se mi vhrnula zuřivá horkost. Její nehorázná neúcta a nevděčnost mě popohnaly až na samou hranu. Po tom všem, co jsem jí zajistil, se opovažovala se mnou takhle mluvit. Zkoušela mé hranice. Chtěla vidět, jak daleko mě může dotlačit, než vybuchnu.

Popadl jsem stříbrné pero ležící vedle talíře. Přibouchl jsem ho k papíru a bez jediné vteřiny zaváhání zuřivě načmáral své jméno přes tečkované čáry. Chtěla rozvod? Fajn. Dám jí přesně to, o co si říkala.

Vytáhl jsem z kapsy obleku mobilní telefon. Agresivně jsem s bleskem vyfotil každou jednotlivou podepsanou stranu. Jasné záblesky osvětlovaly její bledou tvář. Vyťukal jsem rychlou zprávu a odeslal soubory přímo svému právníkovi ke zpracování.

"Rozvod bude brzy dokončen. Obdržíš svůj mizerný milion dolarů jako smluvní kompenzaci," informoval jsem ji chladně a hodil drahé pero na stůl, až zacinkalo o jemný porcelán.

Všiml jsem si, jak zvedá ruku, aby si otřela tvář. Ze rtů se jí dral ubohý vzlyk. Plakala. Samozřejmě, že plakala. Nasazovala odvážnou tvář, aby si pohladila vlastní ego, ale pod tím vším byla k smrti vyděšená, že mě ztratí.

"Sbal si všechny své věci a kompletně vykliď prostory, než se vrátím. Dnes večer nepřijdu domů sám," nařídil jsem drsně a můj hlas nenechával žádný prostor pro odmlouvání.

Otočil jsem se na podpatku. Ignoroval jsem její ubohé vzlyky, které se mi rozléhaly za zády. Sebevědomě jsem vyšel hlavními dveřmi a nechal za sebou s bouchnutím zapadnout těžké dubové dřevo.

Nasedl jsem do svého elegantního sportovního vozu a nastartoval motor. Praštil jsem rukama do koženého volantu a zařadil rychlost. Vyrazil jsem od domu a jel přímo k luxusnímu bytu, který jsem původně koupil pro Valerii. Byl to přesně ten samý byt, kde právě pobývala Sylvie.

Navzdory mému sebevědomému odchodu mi srdce nekontrolovatelně bušilo do žeber. Ztěžka jsem oddechoval a mé sevření volantu mi zbarvilo klouby doběla. Prostě to nesedělo mé hrdosti. Já byl ten muž, který ovládal tenhle vztah. Já byl ten, kdo určoval pravidla. Skutečnost, že Valerie měla vůbec tu drzost sama podat žádost o rozvod, působila jako obrovská rána mému egu. Potřeboval jsem dnes večer pořádné rozptýlení, abych si vyčistil hlavu. Ale co bylo důležitější, potřeboval jsem se ujistit, že jí udělím trvalou lekci o tom, jaké to je zkřížit cestu Romanu Kincaidovi.

Okamžitě jsem přes displej na palubní desce vytočil svého osobního asistenta Briggse.

"Pane Kincaide?" odpověděl Briggs na první zazvonění, jeho hlas zněl z reproduktorů rázně a profesionálně.

"Najdi firmu, která právě dala mé manželce práci. Násilím je donuť, aby s ní okamžitě rozvázali pracovní poměr. Pokud budou vzdorovat, najdi jejich špinavá tajemství a využij je, abys toho dosáhl," štěkl jsem drsné rozkazy do Bluetooth mikrofonu.

"Ano, pane. Okamžitě se o to postarám," odpověděl Briggs.

Zavěsil jsem. Ticho v autě jen způsobilo, že se mi krev vařila ještě víc. Ukončení hovoru neuspokojilo vztek, který mě drásal na hrudi. Podíval jsem se přes čelní sklo na temnou, silně zamračenou oblohu. Po tváři se mi mihl krutý úsměv. Myslela si, že může prostě odejít a začít nový život? Myslela si, že mě může v mém vlastním domě nerespektovat a nečelit žádným následkům?

Poklepal jsem na obrazovku a zavolal Briggsovi podruhé.

"Pane?"

"Mám pro tebe další úkol. Chci, abys aktivně zařadil Valeriino jméno na černou listinu každého jednotlivého hotelu fungujícího v celém tomhle městě. Obvolej všechny velké řetězce i butiková místa. Nedovol, aby jí dnes večer někdo dal pokoj," nařídil jsem bezcitně, z mého tónu odkapávala čirá zloba.

"Rozumím, pane Kincaide. Zařídím to."

Znovu jsem zavěsil. V dálce nad panoramatem města zahřmělo. Na mé čelní sklo začaly dopadat první těžké kapky ledového deště a rozmazávaly pouliční osvětlení. Dychtivě jsem se těšil, až uvidím, jak přesně dokáže dnes v noci přežít v tom mrazivém dešti bez mé ochrany. Bude se toulat ulicemi se svými zavazadly, promoklá na kost. Do zítřejšího rána se ke mně připlazí zpátky po kolenou.

Zajel jsem do podzemních garáží luxusního bytového domu, vypnul motor a vyjel výtahem do střešního bytu.

V okamžiku, kdy se dveře výtahu rozestoupily, se otevřely vchodové dveře bytu. Stála tam Sylvie a čekala na mě v hřejivém světle chodby. Měla na sobě úchvatný, provokativní červený outfit, který těsně obepínal každičkou křivku jejího těla. Látka jí spadala hluboko přes hruď a vysoko na stehnech. Červená byla moje oblíbená barva a ona přesně věděla, jak ji nosit, aby upoutala mou pozornost.

Vykročila na práh a naklonila se, ovíjejíc mi své jemné paže kolem krku. Vášnivě mě políbila přímo na prahu, její měkké rty se pootevřely proti mým.

"Ahoj, krasavče," zasmála se svůdně a stáhla se právě natolik, aby mi s hravou jiskrou vzhlédla do očí.

Pevně jsem si ji přitáhl na tělo. Tření jejích křivek, které se těžce tiskly k mé hrudi, mi poskytlo přesně to rozptýlení, po kterém jsem toužil. Můj pták okamžitě ztvrdl, když mi její sladký parfém naplnil plíce. Potřeboval jsem se do ní dnes v noci pohřbít hluboko a úplně zapomenout na tu k zešílení otravnou ženu, kterou jsem nechal plačící u sebe doma.

Obmotal jsem své silné paže pevně kolem Sylviina pasu. Byl jsem těsně před tím, než ji zvednu ze země a odnesu přímo do ložnice. Krev mi těžce pumpovala spalujícím chtíčem.

Najednou mi v kapse obleku začal hlasitě vyzvánět mobilní telefon. Ostrý zvuk roztříštil intimní náladu v chodbě.

Sylvie našpulila rty a přejela mi dokonale pěstěným prstem po hrudi, aby si udržela mou pozornost. Vydal jsem ze sebe podrážděné zavrčení a vytáhl telefon. Uviděl jsem, jak na jasné obrazovce bliká Briggsovo jméno. Mé podráždění nahradil hluboce uspokojený úšklebek. Plně jsem očekával, že ho uslyším s radostí potvrzovat, že Valerie je teď naprosto na mizině, vyhozená z každé hotelové haly a bídně se třese v mrazivém chladném dešti.

Odstoupil jsem ze Sylviina hřejivého objetí a dychtivě přijal hovor.

"Briggs? Řekni mi, že je to hotové," odpověděl jsem plynule a nespouštěl své tmavé oči ze Sylviina odhaleného výstřihu.

Na druhém konci linky nastala dlouhá pauza. Briggs váhal. Slyšel jsem nervózní napětí v jeho mělkém dechu.

"Udělal jsem přesně to, o co jste mě požádal, pane. Nicméně se hluboce obávám, že to, co jsme udělali, je naprosto k ničemu," pronesl Briggs a hlas se mu v telefonu lehce třásl.

Můj úšklebek v mžiku zmizel. Čelo se mi svraštilo v hlubokém zmatku. "Co tím sakra myslíš, že je to k ničemu? Vysvětli to."

"Naši muži zrovna zahlédli paní Kincaidovou na mezinárodním letišti," odhalil nervózně a zadrhával v řeči.

"Co?!" vykřikl jsem hlasitě. Okamžitě a silou jsem odtáhl své tělo od Sylvie, intenzivní chtíč se mi ve zlomku vteřiny vytratil z žil. Tep mi vyletěl náhlým, zpanikařeným šokem, který mi otřásl kostmi. "Co dělá na letišti?"

Briggs se rozechvěle nadechl a potvrdil mou nejhorší možnou noční můru jedinou větou.

"Opouští zemi, pane Kincaide."