Byla jsem z Leanderova chování naprosto zmatená; od kdy mě takhle podporuje? Zjevně se muselo něco stát, ale bez ohledu na to, jak moc pro mě ta jeho malá útěcha znamenala, nemohla jsem dopustit, aby poslouchal to, co jsem se chystala říct. Usmála jsem se na něj, poprosila ho, ať jde nahoru do svého pokoje, a slíbila mu, že za chvíli za ním přijdu.

„Nechte mě vzít–“

„Cestu trefí sám.“ Přerušila js