"Doktorko Higginsová, máte návštěvu." Sestra ta slova překřičela přes chaotický hukot ranního shonu.

Oddělení plastické chirurgie připomínalo v letních měsících blázinec. Telefony drnčely ostošest, pojízdné vozíky rachotily po linoleových podlahách a ve vzduchu visel těžký, pronikavý pach antiseptik. Clara se protlačila těžkými dřevěnými dveřmi odpočívárny pro personál, zoufale toužící po pouhých dvou minutách ticha před další vizitou. Zastavila se jako opařená, ruku stále položenou na chladné kovové klice. Okolní hluk rušné nemocniční chodby okamžitě vybledl do vzdáleného, tlumeného bzučení.

U okna z matného skla stál Dante Thorne.

Její nevlastní bratr. Muž, kterého se poslední tři roky snažila vymazat z paměti. Nenuceně se opíral o okenní parapet a projížděl si něco na chytrém telefonu. Dokonce i ve sterilní odpočívárně osvětlené zářivkami vypadal, jako by patřil na luxusní billboard. Své špinavé blond vlasy měl upravené do promyšlené, dokonalé nedbalosti. V ostrém horním světle se mu zableskla jediná náušnice s černým diamantem, která vyzařovala to nenucené, nedotknutelné kouzlo rebela, díky němuž byl vždy středem pozornosti, ať už přišel kamkoli.

Dante vycítil změnu atmosféry v místnosti. Vzhlédl od displeje a jeho temný, těžký pohled se zabodl do jejího.

Clara v hrudi ucítila známé, zrádné trhnutí. Odešla na vysokou školu a záměrně si vybrala lékařský program mimo město, aby se vymanila ze šablony rodiny Thorneových. Aby přežila, potřebovala od něj fyzický odstup. A přesto tu teď byl a hleděl na ni s novou, pronikavou intenzitou, kvůli které chtěla odvrátit zrak. Zůstala stát na místě a vdechovala tu povědomou, omamnou vůni santalového dřeva smíšenou s ostrou stopou tabáku, která ulpívala na jeho oblečení šitém na míru.

"Podívejme, kdo se rozhodl poctít nás svou přítomností." Dante se blýskl hravým, zničujícím úsměvem. Schoval telefon a pomalými, odměřenými kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi. "Tulačka se vrací, a rodině nedá ani vědět."

Clara se otočila k malému kuchyňskému koutu a nutila své ruce, aby se přestaly třást. Popadla papírový kelímek, zoufale toužíc po jakémkoli rozptýlení. "Měla jsem moc práce."

"Hele, Claro." Dante se opřel o linku hned vedle ní a narušil její osobní prostor. Tón jeho hlasu se změnil a nabral ležérní, nadějný nádech. "Ty a Stella jste si pořád tak blízké?"

"Jako vždycky." Clara natáhla ruku po skleněné konvici s kávou, oči upřené na tmavou tekutinu uvnitř.

"Myslíš, že by ses za mě mohla přimluvit?" Dante bedlivě sledoval její profil. "Chci ji pozvat na rande."

Ta slova do Clary narazila se zničující silou fyzického úderu. Mozek jí zkratoval. Sedm dlouhých let chovala k Dantemu hlubokou, mučivou zamilovanost. Sedm let ho sledovala z povzdálí, vědoma si toho, že schovanka jako ona by tu neviditelnou hranici se zlatým hochem z Ashbourne nikdy překročit nemohla. Konečně si začala budovat vlastní život, život, ve kterém jí nezabíral každý centimetr mysli. A teď tu stál na jejím pracovišti a žádal ji o pomoc, aby mohl chodit s její nejlepší kamarádkou. Byl to krutý, zvrácený vtip.

Plastová rukojeť jí vyklouzla ze sevření. Vařící káva se přelila přes okraj a vylila se jí přímo na odhalené klouby.

Clara vyjekla. Skleněná konvice s rachotem dopadla na linku a hnědá tekutina vystříkla všude kolem. Spalující bolest byla ostrá a náhlá, pálila ji na kůži, ale bledla ve srovnání s mučivým, dusivým sevřením v její hrudi.

"Claro!" Dante se pohnul děsivou rychlostí.

Popadl ji za zápěstí a dotáhl ji těch pár kroků ke dřezu. Prudce trhl kovovou pákou baterie nahoru a strčil jí ruku pod ledový proud vody. Ledový šok její kůži při doteku znecitlivěl. Dante stál těsně za ní, jeho pevná hruď se otírala o její lopatku. Volnou rukou sáhl po nástěnné lékárničce a prudce ji otevřel. Prohrábl zásoby a vytáhl malou tubu s gelem z aloe vera.

"Když mi pomůžeš se Stellou, dám ti jednu věc, kterou chceš." Dante si vymačkal zelený gel na prsty a začal ho jemně vtírat do její zarudlé kůže. Vůbec si nevšiml, jak se její tělo při jeho doteku napjalo. "Cokoliv. Stačí říct."

Clara slepě zírala na jejich propletené ruce. Ošetřoval její popáleninu s tak pečlivou starostlivostí, a přesto ji jeho ležérní slova trhala na kusy. Nabízel jí transakční laskavost, aby získal jinou ženu. Neměl tušení, co k němu cítí.

"Ona je ta pravá, Claro." Dante o krok couvl a konečně její ruku pustil. Oči se mu leskly neúprosným, jedinečným odhodláním. "Jdu do toho naplno. Potřebuju tě na své straně."

Zalila ji dusivá vlna bezmoci. Otřela si mokrou ruku o bok pracovních kalhot. Musela tenhle rozhovor okamžitě ukončit, než se před ním zhroutí.

"Dante, to nemůžu." Clara udržela hlas pevný i přes ten těsný, bolestivý knedlík, který se jí tvořil v krku.

Nenucená vřelost z Dantovy tváře v mžiku zmizela. Jeho hravé chování nahradil chladný, tvrdý pohled. Teplota v malé odpočívárně jako by klesla pod bod mrazu.

"Proč ne?" dožadoval se odpovědi Dante. Jeho hlas prořízl tichou místnost jako drsné prásknutí bičem.

Clara udělala opatrný krok vzad. Napětí vycházející z jeho ztuhlé postavy bylo hmatatelné, těžký tlak, který jí svíral plíce.

"Stelliny city jsou její věc. Do toho se nemůžu plést." Clara se chytila okraje linky, aby se měla o co fyzicky opřít.

Dante od nikoho nepřijímal odmítnutí. Přešel ke dveřím a svou mohutnou postavou se před ně pevně postavil. Zkřížil si ruce na široké hrudi, čímž ji v odpočívárně efektivně uvěznil.

"Vezmi si na odpoledne volno. Musíme si promluvit."

Clara se podívala na kliku jen pár centimetrů od jeho boku. "Nemůžu. Mám tady povinnosti."

Dante ze sebe vydal ostré, výsměšné odfrknutí. Dvěma obřími kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Než Clara vůbec stačila jeho pohyb zaznamenat, zabořil svou velkou ruku do přední kapsy jejího nemocničního oděvu.

"Hej!" Clara se pokusila jeho ruku odehnat, v hrudi jí vzplála panika.

Bylo příliš pozdě. Dante vytáhl její chytrý telefon. Chytil její levou ruku do trestajícího, svěrák připomínajícího sevření a donutil její palec přitisknout se na displej. Přístroj mu v dlani zavibroval a okamžitě se odemkl.

"Co to děláš?" Clara trhla rukou zpět a mnula si zápěstí.

Dante ji ignoroval. Odemčený telefon hodil na linku za sebou, daleko z jejího dosahu. Ušklíbl se, jeho pohledné rysy potemněly zábleskem čistého opovržení.

"Kolik si takový stážista vydělá za den?" Dante se s chabě skrývaným hnusem podíval na její sepraný modrý úbor. "Dám ti desetkrát tolik. Tvůj den teď patří mně. Běž si zařídit to volno."

Clařiny tváře polilo horko, pálilo ostře a rychle. Ruce se jí zaťaly v pěst podél těla. Tohle dělal vždycky. Využíval své nesmírné bohatství a nedotknutelnou moc, aby převálcoval kohokoli, kdo se mu opovážil postavit do cesty. Pro něj mělo všechno a všichni svou cenovku. On byl Thorne, oplývající rodovým bohatstvím, zatímco ona byla jen ten charitativní případ, který vyrostl v jeho dlouhém stínu.

Odmítla ho tentokrát nechat vyhrát. Nebyla jen rekvizitou v jeho hře.

"Tady nejde o peníze." Clara přinutila svou bradu zvednout se a zpříma se střetla s jeho zuřivým, temným pohledem.

Dantův výraz nabral bouřlivých rozměrů. Vzduch mezi nimi praskal temnou nepřátelskostí.

"Odvážné, že se mi protivíš." Vydal ze sebe tiché, hrozivé zavrčení, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech.

Samotná síla jeho hněvu nahlodávala její křehké odhodlání. Clara cítila, jak se její těžce vydobytá odvaha hroutí pod jeho přísným, trestajícím zíráním. Zoufale chtěla odvrátit zrak, podvolit se a podřídit se přesně tak, jak to dělávala dřív, ale donutila se stát si za svým. Už nebyla ta vyděšená malá holka žijící pod jeho střechou.

"Profesor Sutton má dnes operace. Jsem jeho asistentka." Clara udržela svůj hlas tak klidný, jak jen dokázala, a odmítala z boje vycouvat. "Nemůžu prostě odejít."

Dante se nad Clarou tyčil, zatímco se pod jeho zkoumavým zrakem krčila, a jeho oči se zúžily do tichého, neúprosného pohledu.