"Mami, Levi teď neví, kam dřív skočit. Nebudeme se mu plést do cesty. Spojíme se s ním později, to slibuju. Jakmile bude mít trochu víc volno, přijedeme za vámi a strávíme s vámi hromadu času." Clara se rychle odvrátila a nepřítomně zírala na loupající se tapety v malé kuchyni. Stála k ní zády a zoufale se snažila skrýt čerstvé slzy, které se jí draly do očí.

Ruth si tiše povzdechla a ten zvuk byl těžký nevyřčeným zklamáním. "Vaše studium je na prvním místě."

Dřepla si na ošoupané linoleum na podlaze a začala vybalovat ten masivní jutový pytel. Její mozolnaté ruce se pohybovaly s rutinní obratností. Vytahovala spousty faremních produktů a měnila stísněnou kuchyňku v improvizovaný stánek se zeleninou. Byly tu čerstvé zelené fazolky, okurky, potlučená, ale jinak zářivá rajčata a těžké pytle s hrubou kukuřičnou moukou.

Na místnost padlo těžké ticho, než Ruth znovu promluvila. "Claro, tvůj táta... mluví o tom, že přestane brát léky. Dělá si starosti kvůli nákladům, navíc, když se ty a Levi potřebujete usadit. Pořád ještě dlužíme Hectorovi za všechny ty tvoje poplatky za školy. Tvůj otec má pocit, že už ničím nepřispívá. Myslí si, že vás oba jen brzdí. Dneska jsem mu od plic řekla, co si o tom myslím."

Ruth se odmlčela a promnula si unavené oči. "Kdybyste to s Levim zvládli, přijeďte příští týden domů. Pokuste se mu domluvit."

Clara pohlédla přes rameno na svou matku, která se krčila na zemi. Ruth bylo teprve něco málo přes padesát, ale její vlasy už byly protkány hustými stříbrnými prameny. Její tichá slova v sobě nesla zničující váhu jejich finančního krachu. Clarou projela ostrá bolest na hrudi. Vzpomněla si na Dantovy jízlivé, kruté poznámky z minulých dnů.

*Co má tvůj bratr, čím by mi mohl konkurovat? Co si myslíš, že můžeš použít, aby ses mi postavila?*

Clara spolkla hořký knedlík v krku a přinutila se nasadit zářivý úsměv. "Mami, s ničím si nedělej starosti. S Levim tam příští týden budeme. A teď nemysli jen na Leviho. Umírám hlady."

Radost okamžitě rozzářila matčinu strhanou tvář. Ruth vyskočila z podlahy a pospíchala ke starému sporáku, aby něco ukuchtila. Clara stála potichu a potlačovala slzy, zatímco malý byt naplnila sytá, důvěrně známá vůně lasagní se sýrem a masovou klobásou. Byla to ostrá připomínka té pokorné, vytrvalé lásky, která držela jejich křehkou rodinu pohromadě.

Za chvíli se posadily k malému jídelnímu stolu. Ruth se ošívala nad svou porcí lasagní a pohled měla upřený na roztřepené okraje ubrusu. Bylo jasné, že bojuje s duchy minulosti.

"Zlato, víš přece, že tehdy bych neudělala to, co jsem udělala, kdybych si nemyslela, že je to pro tebe to nejlepší." Ruth vzhlédla, její oči žadonily o špetku pochopení.

Clara se natáhla přes stůl, jemně vzala talíř z matčiných třesoucích se rukou a položila ho na stůl. "Mami, tohle jsme probíraly snad stokrát. Nemám ti to za zlé. Slibuju."

"Už bych měla jít. Nechci vám tu překážet." Ruth se usmála a odstrčila židli od stolu. "Navíc se musím vrátit. Slepice jsou venku a ten starý igelit se musí natáhnout, než dnes večer udeří bouřka. Prasnice má každou chvíli rodit. Tvůj táta už není tak čiperný, jak býval, takže by se mu hodila pomocná ruka."

Clara popadla kabát a doprovodila matku po tmavé, tiché ulici na autobusovou zastávku. Večerní vzduch v sobě nesl kousavý chlad. Když rezavý autobus odjížděl od obrubníku, Ruth si přitiskla obličej na ušpiněné sklo okna. Oči nespouštěla z Clary.

"Přijeďte příští týden, oba dva. Udělám svoje speciální lasagne." Ruthin hlas se vytratil, utlumený burácejícím naftovým motorem.

Jakmile červená koncová světla zmizela v dálce, Clara nechala slzy volně téct. Stála sama na prázdném chodníku a studený vítr jí bičoval tenkou bundu. Zdrcující tíha její reality na ni dolehla plnou vahou. Musela své rodiče udržet v nevědomosti o té katastrofální šlamastyce, ve které uvízla spolu s Levim.

Vzpomínka na onen osudný den před lety ji zaplavila jako vlna. Byla tehdy jen dítě, když se snažila vytáhnout místního kluka do bezpečí, a přitom sama spadla do odkalovací nádrže s toxickým odpadem u chemičky. Ten žíravý kal ji málem stál život. Její otec skočil do jedovaté vody, aby ji vytáhl ven. Zachránil ji, ale zaplatil za to strašlivou cenu. Chemické popáleniny mu navždy zničily nohu a zanechaly mu výrazné kulhání. Toxické výpary mu zdevastovaly plíce, kvůli čemuž ho teď každý večer jejich průvanem protahujícím farmářským domem provázel vlhký, přetrvávající kašel.

Pak přišel Hector Thorne.

Bohatý stařec dorazil krátce po smrti jejího dědečka a tvrdil, že je starý rodinný přítel. Nabídl, že splatí jejich narůstající dluhy za lékařskou péči, zaplatí Claře poplatky za školy a odveze si ji, aby jí poskytl řádnou výchovu. Clara si stále pamatovala tu divokou hádku mezi rodiči, od které se ten večer otřásal dům. Krátce uvažovali, že by místo ní poslali Leviho, ale Hector trval na tom, že si vezme Claru, a tvrdil, že obdivuje její tichou, poslušnou povahu. Její otec byl zásadně proti. Odmítl prodat svou dceru.

Ale ta chudoba byla příliš velká. Byla to matka, kdo učinil to mučivé rozhodnutí. Ruth dotáhla plačící Claru k Hectorovu elegantnímu černému autu uprostřed noci. Její zmrzačený otec se za nimi belhal přes hliněný dvůr a hlas se mu lámal, jak křičel Clařino jméno. Obvinil Ruth, že nemá srdce, a padl na své zničené kolena do prachu.

*Prožila jsem život a neumím ani číst, a nedovolím, aby tohle byl i tvůj život.* Matčino uplakané vysvětlení Claře stále strašilo v hlavě. *Jsi má vlastní krev a miluju tě nadevše. Jenom jsem na to prostě neměla prostředky. Chci pro tebe jen šanci na lepší život, i kdyby to znamenalo, že mě nakonec budeš nenávidět.*

Clara si hřbetem ruky otřela mokré tváře. Její otec obětoval své tělo, aby jí zachránil život. Její matka obětovala vlastní srdce, aby jí dala budoucnost. Nemohla teď otce nechat, aby se vzdal svých léků, a nemohla dopustit, aby Levi shnil ve vězeňské cele za zločin, který nespáchal.

Existovala jen jedna cesta ven. Musela se vzdát Dantemu. Musela spolknout svou hrdost, obětovat vlastní morálku a dát tomu monstru přesně to, co chtěl.

*****

Clara spěchala zpátky do bytu a uklidila kuchyň dřív, než popadla svůj roztřepený deštník. Zrovna se stmívalo, když začal padat mrznoucí déšť v těžkých, neúprosných provazcích. Stála pod skromnou markýzou zavřené kavárny a vytáhla telefon. Prsty se jí třásly, když vytáčela Dantovo číslo.

Hovor okamžitě spadl. Nezvedl to.

Frustrovaná a třesoucí se zimou napsala zoufalou omluvu a odeslala ji. Zpráva se jí vrátila zpět. V žaludku se jí utvořil studený uzel. Dante si její číslo zablokoval. Hrál vypočítavou hru a odřízl veškerou komunikaci, aby mohl sledovat, jak se svíjí.

Clara odmítala to vzdát. Procházela si kontakty a oslovila několik společných známých, spolkla hrdost a ptala se, kde by Danta našla. Po hodině vyhýbavých odpovědí se konečně někdo prořekl.

Později toho večera stála Clara na promáčeném chodníku před tyčícím se hotelem Baron. Pevně svírala deštník a čekala, až Dante vyjde. Věděla, že je uvnitř té luxusní budovy, ale nedokázala se přinutit projít těmi bezchybnými skleněnými dveřmi vypadající jako zmoklá slepice.

Déšť bičoval do stran a promáčel jí džíny od pasu dolů. Její levný deštník sváděl předem prohranou bitvu s kvílejícím větrem. Jedna z kovových kostic praskla s ostrým lupnutím a látka deštníku začala divoce vlát. Kousavý chlad ignorovala, oči přilepené na otáčecí dveře.

Telefon v její vlhké kapse zavibroval. Byla to Stella.

"Claro, státní zástupce zrovna podal papíry. Leviho případ jde oficiálně k soudu." Stellin hlas zněl v telefonu prázdně a poraženě.

Clařinými žilami projel čerstvý nával adrenalinu a hrůzy. Čas vypršel. Past se zaklapávala. Dnes večer Danta musela vidět, ať to stojí, co to stojí. Nemohla si nechat tuto poslední šanci proklouznout mezi mrznoucími prsty.

*****

Vysoko nad deštěm zmáčenými ulicemi to v luxusním apartmá hotelu Baron bzučelo cinkáním těžkých křišťálových sklenic a ležérním škádlením při partii karet s vysokými sázkami. V teplém vzduchu visel hustý doutníkový kouř. Dante seděl uprostřed plyšového pokerového stolu a znalecky rozdával novou hru.

Těžké mahagonové dveře se rozletěly. Callum Whitmore se vplížil do místnosti a střásal ze svého na míru šitého saka lehké mrholení.

"Dante, dělá ti ta tvoje malá chráněnka potíže?" zavtipkoval Callum a poplácal Danta po širokém rameni.

V jejich elitních kruzích bylo veřejným tajemstvím, že se rodina Thorneových před lety ujala dívky z nuzné vesnice. Všichni věděli, že ji Dante drží na nechvalně přísném vodítku a zachází s ní s tvrdou autoritou, která hraničí s posedlostí.

Dante od zeleného plátna nezvedl zrak. Věnoval Callumovi líný půlúsměv, ze spodního rtu mu nenuceně visela zapálená cigareta. "Dostává se do toho věku, víš? Je těžké ji uhlídat."

Zamíchal balíček nacvičeným, plynulým pohybem a karty v jeho velkých rukou ostře cvakaly.

Callum si přisunul kožené křeslo a pokynul servírce, aby mu přinesla drink. Přes stůl vrhl zamyšlený pohled. "Dlouho jsem ji nikde nezahlédl. Myslel jsem, že možná vyletěla z hnízda nadobro."

"Dante, nejsi její opravdový bratr, chlape. Musíš si dávat pozor, jak moc si ji pustíš k tělu," varoval ho jiný muž naproti přes stůl. Jeho hlas v sobě nesl vážný, znalecký tón.

"Ale, už je dospělá. Potřebuje svůj vlastní prostor," odmítl to někdo jiný a mávl rukou, aby těžké téma smetl ze stolu.

Jen tak se muži pohnuli dál. Konverzace plynule přešla na jemnější detaily ženské krásy a firemní převzetí, plytký dialog, který mohl zuřit až do svítání.

Jak se noc vlekla, Dantovo soustředění od hry odplouvalo. Opřel se na židli a jeho temné oči nepřítomně zíraly na karty v ruce. Byl v mínusu o obrovskou sumu a prohrával hru za hrou s bezohlednou lhostejností. Tyčící se hromádky žetonů před ním se scvrkly na nic, ale jemu to bylo jedno. Jeho mysl byla někde úplně jinde.

Krvácel penězi u stolu, ale ke svým ztrátám byl naprosto lhostejný, a nakonec hodil karty na stůl. "Jsem na mizině, chlapi. Pokračujte," zamumlal, odstrčil židli a hru opustil.