Hodiny odtikaly jednu hodinu ranní a déšť padal jako vodopád a bušil do betonu před hotelem Baron. Clara se krčila pod okrajem velkolepého portika a snažila se uhýbat ledovým kapkám. Její rozedraný deštník byl proti bočním poryvům větru k ničemu, polámané kovové žebroví trčelo skrz levnou látku. Tělem jí zmítal třes, ale nespouštěla své široké, vlhké oči z otáčecích skleněných dveří.

Dante se konečně prodral do drsné noci. Uniformovaný vrátný k němu přispěchal a zvedl mu nad hlavu masivní černý deštník. Dante kráčel přímo ke svému elegantnímu sportovnímu vozu, který čekal u obrubníku, a dělal, jako by Clara byla neviditelná.

Clara upustila svůj rozbitý deštník a vyrazila do lijáku. "Dante!"

Šel dál. Déšť mu uhladil tmavé vlasy, ale jeho oblek šitý na míru zůstal pod ochranou vrátného úplně suchý.

Clara dorazila ke straně spolujezdce zrovna ve chvíli, kdy otevíral dveře. Popadla ho za předloktí, promáčené oblečení se jí lepilo na mrznoucí kůži. Sklopila hlavu, což byl hluboce zakořeněný zvyk podřízenosti, kterého se nedokázala zbavit, když se nad ní tyčil. "Zkazila jsem to a je mi to líto. Pomůžu ti s ní."

Dante se zastavil. Vrátný ustoupil a nechal jim široký prostor. Dante pohlédl dolů na její promočenou postavu, jeho ostrá linie čelisti se stáhla a pak přešla do posměšného úšklebku. "Budeš mi teď odmlouvat?"

Clara pevně zavřela oči proti bodavému dešti. Zavrtěla hlavou. "Ne."

Dante na ni dlouhou vteřinu zíral. Trhl hlavou k otevřeným dveřím spolujezdce. "Nastup."

Clara vklouzla na kožené sedadlo. Interiér vozu byl vyhřátý a voněl sytou kolínskou a drahou kůží. Dante se nasoukal za volant a hodil jí přímo do klína silný ručník. "Osuš se."

Clara sevřela ručník v třesoucích se rukou, ignorujíc jeho obvyklé psychologické hry. Její hlas zněl chraplavě, ale pevně. "Dodržela jsem svou část dohody. Můžeš teď mého bratra pustit?"

Dante si odfrkl, byl to temný zvuk, který se rozlehl v uzavřeném prostoru. Opřel se o opěrku hlavy a své velké ruce uvolněně položil na volant. Otočil hlavu, aby zachytil její pohled. "Nejdřív mi dej všechny kontaktní údaje na Stellu. Pokud to dobře zahraješ, tvůj bratr by mohl být zítra venku."

Clara vzhlédla, tep jí poskočil. Držel Leviho osud ve svých rukou. Ashbourne bylo jeho město a on ovládal obrovské impérium bohatství a vlivu. Pro něco tak banálního ji nepotřeboval. "Proč potřebuješ, abych ti dala její kontaktní údaje já, když bys je mohl získat milionem jiných způsobů?"

Dante se usmál, ale ten výraz nedosáhl do jeho chladných očí. Naklonil se blíž, linula se z něj vůně tabáku. "Protože to děláš těžší, než to musí být. Čím víc se bráníš, tím víc chci, abys to udělala."

Nechal ta slova viset ve vzduchu a sledoval, jak se jí hruď zvedá a klesá zpanikařenými nádechy. Pak zasadil konečnou ránu, jeho tón byl ležérní. "A protože to se Stellou myslím vážně, plánuju si ji vzít, takže musím být dobře připravený."

Slovo manželství Claru zasáhlo jako fyzická rána do žeber. V hrudi jí nabobtnala těžká, dusivá bolest. Sedm let chovala k tomuto muži tichou, zoufalou lásku a skrývala ji hluboko, kde ji nikdo nemohl vidět. Nyní ji z ní vyřezával. Sklopila hlavu a zhluboka se nadechla, aby uklidnila ostrý knedlík v krku. Nedokázala si představit, jak by se Stella cítila, kdyby věděla, že Clara pomáhá Dantemu, aby ji uhnal, nebo jak by reagoval Levi, kdyby zjistil, že prodala svou hrdost za jeho svobodu. Ale Clara neměla na vybranou.

Ochromenými prsty Clara vytáhla svůj navlhlý telefon, najela na Stellin profil a odeslala kontaktní údaje na Danteho soukromé číslo.

Dante vytáhl telefon z náprsní kapsy. Obrazovka osvětlila jeho potěšený úšklebek. "Dobrá, jedeme."

Clara se pevně chytila okraje sedadla. "Kam přesně jedeme?"

"Zpátky na staré rodinné sídlo," řekl Dante.

V Clařiných žilách horke vzplála panika. Panství Thorne. Obrovské sídlo, kde strávila roky životem v jeho dusivém stínu. Zkřížila ruce na hrudi, odhodlání přehlušilo její strach. "Tam se nevrátím."

Dante její zarputilý protest ignoroval. Zařadil rychlost a dupl na plynový pedál.

Sportovní auto vystřelilo vpřed a s burácením vjelo do bouřlivé noci. Clara si kousla do rtu, aby potlačila výkřik, když ji to zarazilo zády do sedadla. Stěrače kmitaly sem a tam na nejvyšší stupeň a s námahou stíraly provazce vody, které rozmazávaly temné silnice. Napětí v kabině zhoustlo. Clara zírala z bočního okénka a sledovala, jak se neonová světla města rozpíjejí do beztvarých šmouh. Znala Danteho povahu a věděla moc dobře, že nemá znovu pokoušet jeho hranice.

Ticho se protahovalo, přerušované jen rytmickým boucháním stěračů a řevem motoru. Clara se snažila psychicky připravit na panství. Bude muset čelit jeho dědečkovi a rodičům. Říkala si, že dokáže snést duchy své minulosti, pokud to bude znamenat úklid toho nepořádku a to, že Levi odejde jako svobodný člověk.

Její myšlenky roztříštilo ostré bzučení v kapse. Clara vytáhla telefon. Na prasklé obrazovce zablikalo Stellino jméno. Clara hovor přijala a přiložila si reproduktor k uchu.

"Claro, jsem v maléru! Musela jsem vypadnout z domu a teď mám zablokované bankovní karty. Můžeš mě přijet vyzvednout? Jsem fakt v úzkých."

Pneumatiky zaječely o asfalt. Clara trhla tělem dopředu proti bezpečnostnímu pásu, když Dante dupl na brzdy. Sportovní auto dostalo mírný aquaplaning a pak s cuknutím zastavilo u obrubníku.

Než Clara stihla ten náhlý hluk vstřebat, Dante rozrazil své dveře. Do kabiny vtrhla bouře. Dante rázně obešel předek kapoty, trhnutím otevřel dveře spolujezdce a popadl Claru za paži.

Vytáhl ji ven do lijáku. Clara klopýtla, kolena se jí podlomila, když její boty dopadly do zaplavené stoky. Vlekl ji po kluzkém chodníku a hrubě ji strčil pod úzkou kovovou markýzu zavřeného obchodu.

"Je tu venku monzun, žádný taxík v dohledu. Stella nemůže být venku sama, není to bezpečné. Jedu pro ni," přikázal Dante. Déšť mu kapal z řas, čelist měl zaťatou v tvrdé linii. "Claro, ty zůstaň přesně tady. Pošlu pro tebe Tobiase. Pamatuješ si ho, že jo? Ten komorník."

Nečekal na odpověď. Dante se k ní otočil zády a běžel zpět k nastartovanému autu.

Clara stála jako přimrazená pod kapající markýzou. Sledovala, jak se vsouká za volant a zavírá dveře. Brzdová světla ve tmě karmínově zazářila a pak auto vyrazilo do bouře a zanechalo ji tam bez jediného roztrhaného deštníku, kterým by se mohla bránit dešti.

Zírala na prázdnou ulici, jak červená světla mizí v noci. Jeho elegantní sportovní vůz byl dvoumístný. Vždy v něm bylo dost místa jen pro jednu osobu, na které mu skutečně záleželo, a ona byla tou, která musela ustoupit stranou. Kvůli Danteho absolutnímu upřednostnění Stelly právě zůstala opuštěná v nebezpečné bouři.

Chlad pronikal skrz její mokré oblečení a mrazil ji až na kost. Clara si pevně ovinula paže kolem žeber a silně se třásla. Oči se jí zalily slzami, když ji zalil známý smutek. Nechala noc a déšť, aby zamaskovaly její vzlyky, když z ní vytryskly emoce.

Uplynulo čtyřicet minut. Clara stála a třásla se v cizí temnotě. Pouliční lampy nad ní blikaly a vrhaly dlouhé stíny na zaplavený beton. Po Tobiasovi nebylo ani památky. Neprojelo kolem jediné auto.

Ztuhlými prsty vytáhla telefon. Záře obrazovky poskytla malou útěchu, když zkontrolovala svou polohu. Její malinký byt byl vzdálený něco přes hodinu chůze. Čekat tu nemělo smysl. Bylo jasné, že je odkázaná sama na sebe.

Clara strčila telefon zpátky do kapsy. Popadla svou koženou tašku, zvedla si ji nad hlavu jako štít proti hnanému dešti a vyšla zpod markýzy. Zamířila nejkratší cestou ke svému bytu.

Cesta byla mučivá. Studený vítr fičel po prázdných třídách a kousal do její odhalené kůže. Ulice byly zrádnou změtí vířící vody a skrytých trosek. Hluboké louže skrývaly nerovný chodník. Otevřené kanály přetékaly a temná voda se jí hnala přes kotníky. Bylo to tu jako ve městě duchů. Clara se plahočila vpřed, zuby jí cvakaly a srdce jí s každým krokem bušilo. Držela hlavu skloněnou a opírala se do prudké vichřice.

Zahnula za roh do tmavší ulice, kde vyhaslo pouliční osvětlení. Temnota pohltila městský blok. Clara postupovala naslepo a promočenými botami si ohmatávala cestu vpřed.

Náhle se její svět prudce naklonil. "Aáá!" vydechla, když jí uklouzla noha. Děsivý pocit pádu ji pohltil, než všechno náhle zčernalo.