Když Celine a Vaughn odcházeli zavěšeni do sebe naleštěnou chodbou, rytmický zvuk jejich kroků ustupoval do pozadí. Celeste seděla u svého stolu naprosto strnulá. Ruce jí zůstaly ukryté v klíně. Srpovité rány v jejích měkkých dlaních tepaly tupou bolestí, ale to fyzické štípání nebylo ničím ve srovnání s mrazivou necitlivostí, která se jí šířila hrudí.

Phoebe a Naomi se okamžitě naklonily zpět do svých sousedních kójí. Neškodné ranní štěbetání se rázem proměnilo v agresivní, bleskové šeptání.

„Mohla by to být generální ředitelka a její dětská láska, přesně jako v těch romantických románech?“ Phoebe sledovala, jak ty dvě postavy mizí za rohem. Z hlasu jí těžce odkapávala závist. „Pan Prescott ji osobně doprovází v její první den. Dává jasně najevo, aby všichni věděli, že sem patří.“

Naomi poplácala Phoebe po rameni. „Tuhle situaci vidíš naprosto zjednodušeně. Stala se generální ředitelkou V Group přesně v ten moment, kdy se vrátila do země. Jak by mohli zkušení akcionáři společnosti tak snadno přijmout mladou nováčku? Sežrali by ji zaživa.“

„Takže on je tu jako její štít.“ Phoebe pomalu přikývla.

„Přesně tak.“ Naomi ztišila hlas a její tón byl zabarvený zadržovaným, hlubokým obdivem. „Skutečnost, že ji sem dnes pan Prescott doprovodil, vysílá velmi jasný, nezpochybnitelný signál do celé budovy. Má absolutní podporu Prescottova impéria. To klestí cestu její nové autoritě. Připomíná to komukoli, kdo by mohl chovat pochybnosti, že je nedotknutelná.“

Phoebe si oběma rukama zakryla tvář. „Proklestit cestu pro svou lásku tak rychle a tak neúprosně. Pan Prescott je jí tak oddaný.“

„Kdyby nebyla dcerou předsedy, jak by mohla padnout do oka muži s tak obrovskou mocí v New Yorku?“ zeptala se tiše Naomi.

Phoebe lehce zavrtěla hlavou. „Slečna Kensingtonová je sama o sobě docela úspěšná. Je vysoce vzdělaná, vyrovnaná a má dobré vystupování. Ale co se týče vzhledu...“

Phoebe se odmlčela. Naklonila hlavu a s ležérní, bezmyšlenkovitou krutostí poukázala. „Podívej se na ty oči. Kdyby ses hezčeji oblékla, mohla bys úplně projít jako její sestra. Nemůžu se zbavit pocitu, že se nápadně podobáš nové generální ředitelce.“

Naomi se naklonila přes přepážku, aby se podívala blíž. „Vypadá trochu jako ona. Ale myslím, že Celeste je hezčí.“

Z Celestiny tváře se vytratila i ta poslední zbývající stopa barvy.

Ten letmý, odhozený postřeh zasáhl přímo její nejzranitelnější, krvácející místo. Ta slova zapůsobila jako tenká, zubatá jehla, která jí zajela přímo do srdce. Hrdlo se jí okamžitě stáhlo. Konečky prstů jí zledovatěly. Začala dýchat v mělkých, opatrných vzdeších, vyděšená, že sebemenší fyzická námaha by mohla roztříštit ten křehký klid, kterého se zoufale držela. Dusivý vzduch v kanceláři jí začal drtit plíce.

„Nedělejte si takové vtipy.“ Celeste slyšela, jak se do vzduchu vznáší její vlastní hlas. Zněl slabě, dutě a nuceně.

Než stačila Phoebe nebo Naomi pronést jediné další slovo, Celeste se chytila za hrudník. Hbitě se odstrčila i se svou židlí na kolečkách. Kolečka ostře zavadila o koberec. Vstala a prchla z té dusivé chodby. Z ostrých zářivek nad hlavou se jí divoce zatočila hlava. Spěchala směrem k dámským toaletám. Její vysoké podpatky klepaly o podlahu v rytmickém, naléhavém tempu. Vypadala jako zločinec prchající z děsivého místa činu.

Prořítila se těžkými dveřmi na toalety a nechala je za sebou zavřít. Těžce se opřela o studené mramorové umyvadlo. Ruce se jí prudce třásly, když zalovila ve své značkové kabelce. Vytáhla lahvičku s léky na předpis. Odloupla víčko, vysypala si do dlaně dvě tablety léků na srdce a polkla je nasucho. Hořké pilulky jí dřely suché hrdlo. Pevně se držela okraje umyvadla a čekala, až ustoupí ta ostrá fyzická bolest na hrudi a stoupající, oslepující panika.

Otevřela oči a pohlédla přímo do velkého toaletního zrcadla.

Okamžitě byla konfrontována se svým vlastním strhaným, nažloutlým odrazem. Dlouhotrvající nemoc ji silně vyčerpala. Kůži měla neuvěřitelně bledou. Tmavé kruhy jí barvily jemnou pokožku pod očima jako modřiny. Rty měla naprosto bez barvy. Vypadala jako mizející přízrak.

Opravdu vypadala jako Celine? Byla tahle drobná fyzická podobnost pro všechny ostatní tak do očí bijící?

Těžké dveře do koupelny se náhle rozlétly.

Celeste byla zcela zastíněna v ten samý okamžik, kdy Celine vešla do místnosti. Celine se pohybovala s elegantní, nenucenou chůzí. Jasný zvuk jejích vysokých podpatků klepajících o mramorovou podlahu byl vyrovnaný a jistý. Zářila. Na sobě měla dokonale střižený kostýmek Chanel, který lehce obepínal její postavu. Její pleť byla bezchybně hladká a zářivá. Na tvářích se jí usadil přirozený, zdravý ruměnec, který vypovídal o pečlivé péči a životě bez utrpení.

Z Celine vyzařovala přirozená, nenucená sebedůvěra. Byl to ten druh hluboce zakořeněné vyrovnanosti, který plynul z toho, že o ni bylo celý život pečováno, byla chráněna a bezpodmínečně milována. Nesla si inteligenci a půvab vypilované na elitní univerzitě. Byla vším, čím křehká, umírající Celeste nebyla. Byla vším, co Celeste nikdy nemohla vlastnit ani napodobit.

Když Celine pohledem mimoděk přelétla přes toaletní zrcadlo, Celeste instinktivně sklopila oči k podlaze. Chtěla se vyhnout tomu brutálnímu, přímému srovnání. Horečnatě popadla dva hrubé papírové ručníky ze zásobníku. Narychlo si otřela ruce v úmyslu nepozorovaně zmizet.

„Počkejte,“ zavolala na ni Celine.

Celeste ztuhla na místě. Srdce jí začalo nevyrovnaně tlouct o žebra. Připadala si, jako by ji přistihli při něčem vysoce nelegálním. I když byla tou v nevědomosti udržovanou náhradnicí a ačkoliv byla skutečnou obětí Vaughnova klamu, tváří v tvář té skutečné hrdince cítila nepopsatelný pocit hlubokého studu. Sotva dokázala zvednout těžkou hlavu.

Celine k ní přistoupila. Bleskla jemným, bezstarostně odzbrojujícím úsměvem. „Vy jste asistentka v mé kanceláři?“

Celine si elegantně spletla Celestinu přítomnost u ředitelských stolů s její skutečnou rolí ve firmě.

„Ano.“ Celeste bojovala, aby se uklidnila. Hlavu nechala skloněnou a mluvila tiše.

„Za půl hodiny vedu klíčovou schůzi akcionářů. Mohla byste mi prosím připravit šálek černé kávy a donést ho do kanceláře generální ředitelky? Potřebuji zůstat bdělá.“ Celine se podívala na své drahé náramkové hodinky.

Celeste se zmocnila obrovská vlna neochoty. Vaughn v té kanceláři pořád seděl. Povinnost však byla přednější. Byla naprosto neschopná odmítnout přímý příkaz nastupující šéfky ve svůj poslední den ve firmě.

Němě přikývla. Rozhodla se, že prostě jen uvaří kávu a poprosí nějakou kolegyni, aby ji donesla dovnitř.

„Děkuji.“ Celine se zdvořile usmála. Otočila se a vyšla z toalety. Její chování vyzařovalo absolutní klid a efektivitu.

Její sebedůvěra a zářivá aura způsobily, že si Celeste v porovnání s ní připadala ještě vybledlejší. Stála tam sama v tiché umývárně a připadala si jako hrubý, rozmazaný a vadný stín Celine. Z toho setkání si odnesla pocit naprosté bezcennosti.

Stála u umyvadel na dlouhou chvíli jako přimrazená a nutila své emoce zpátky dolů do hrudi. Hodila papírové ručníky do koše. Zamířila rovnou do kuchyňky pro vedení.

Pečlivě připravila espresso. Protože si pamatovala, jak přesně to předseda vyžadoval, připravila Celininu černou kávu úplně stejně. Bohaté, hořké aroma naplnilo malou místnost. Ruce se jí mírně třásly, když pokládala horký porcelánový šálek na ladící podšálek.

Vzala šálek a vrátila se do otevřené kanceláře. Pohledem přelétla kóje a hledala Phoebe nebo Naomi. Potřebovala někoho jiného, kdo by do té kanceláře vešel. Ale stoly byly úplně prázdné. Její kolegyně už vedení přeřadilo, aby připravily velkou zasedací místnost na nadcházející schůzi.

Byla na patře úplně sama.

Neměla naprosto jinou možnost než donést horký šálek k těžkým dubovým dveřím kanceláře generální ředitelky sama. Cesta po naleštěné chodbě jí připadala jako pochod na popraviště. Každý jednotlivý krok vysával z jejího slabého těla zbývající energii. Zastavila se před těžkými dveřmi. Stála tam a dlouhý, trýznivý okamžik váhala.

Hluboce, roztřeseně se nadechla, aby uklidnila svůj nepravidelný srdeční tep. Předpokládala, že Celine sedí sama za stolem a připravuje si podklady pro schůzi akcionářů.

Otevřela těžké dubové dveře bez zaklepání.

Scéna uvnitř kanceláře okamžitě roztříštila všechen ten křehký klid, který jí ještě zbýval.

Celine neseděla na židli pro hosty. Neprohlížela si sama dokumenty. Celine seděla bokem na Vaughnově klíně za masivním mahagonovým stolem. Jedna její ruka lehce a pohodlně spočívala na Vaughnově širokém rameni. V druhé ruce volně držela stoh vytištěných dokumentů. Seděli neuvěřitelně blízko u sebe. Celine mu něco hravě šeptala a na bezchybné tváři jí zářil jasný úsměv.

Vaughnova velká, dominantní ruka byla přirozeně a neuvěřitelně majetnicky ovinutá kolem Celinina štíhlého pasu. Jeho dlouhé prsty se opíraly o látku jejího střiženého kostýmku. Seděli ve vysoce intimní a uvolněné póze.

Při pohledu na tu důvěrně uvolněnou polohu se Celeste úplně zastavil dech. Byla to póza, o které pevně věřila, že patří jen jí uprostřed temné noci. Povědomý pocit jeho temného vlastnictví ji paralyzoval.

Navzdory její mentální přípravě na to, že je uvidí spolu, se jí při pohledu na tuto konkrétní scénu ruce prudce roztřásly. Horká káva hrozila, že přeteče přes okraj. Pevně sevřela čelist. Donutila svá třesoucí se zápěstí ztuhnout, odhodlaná udržet porcelánový šálek, aby nerachotil o podšálek.

Pohled držela pevně odvrácený. Zírala upřeně před sebe na těžkou dřevěnou knihovnu, která lemovala protější stěnu. Úplně ignorovala muže, který vlastnil její tělo posledních pět let.

„Slečno Kensingtonová, vaše káva je hotová,“ zamumlala Celeste tiše.

Celine vzhlédla. Vypadala trochu provinile, zjevně v rozpacích, že ji v tak kompromitující pozici přistihla zaměstnankyně. Ani o píď se však z Vaughnova objetí nepohnula. Její ruka zůstala přehozená přes jeho rameno.

„Ach, prostě to položte tamhle na stůl,“ odvětila Celine tiše.

Celeste křečovitě přešla ke skleněnému konferenčnímu stolku poblíž kožené pohovky. Položila šálek dolů. Porcelán tiše cinkl o sklo.

Otočila se a okamžitě místnost opustila. Od začátku až do konce nenechala své oči zabloudit k Vaughnově tváři.

Těžké dubové dveře za ní zaklaply. Přesně v ten moment, kdy západka zapadla, jí slabé nohy úplně vypověděly službu.

Sáhla naslepo před sebe. Těžce se opřela o studenou stěnu chodby. Mírně sjela dolů, páteří drhla o drahou tapetu, aby zabránila tomu, že se úplně zhroutí na koberec. Její mysl proťala hořká, krutá ironie a rvala její zlomené srdce na cáry.

To povědomé, ochranitelské objetí. Přesný úhel jeho těla. Ten způsob, jakým jí tak bezpečně objímal pas. Přesně takhle Vaughn kdysi držel i ji.

Mysl jí v neúprosné, trestající vlně zaplavily nesčetné vzpomínky. Vzpomněla si na tiché noci v jeho střešním apartmánu. Když dlouho do noci pracoval ve své pracovně a procházel obrovské smlouvy, vešla do místnosti. Vytáhl si ji přímo na klín. Seděla bokem a opírala si hlavu o jeho rameno. Zajížděl jí svými dlouhými prsty do vlasů a v tichu toho obrovského bytu si ji přitahoval k sobě.

Ty vzpomínky se posunuly do temnoty jeho ložnice. Když spolu měli sex, ta intimita byla zcela pohlcující. Když měl svůj penis hluboko v jejím těle a tvrdými, neúprosnými přírazy do ní přirážel, jeho ruce jí svíraly pas přesně stejným, majetnickým způsobem. Pamatovala si ten oslepující žár jeho kůže, která se tiskla k její. Pamatovala si, jak se nakláněl, hrudník měl přitisknutý k jejím prsům, a když dosáhl vrcholu, chraptivě jí šeptal do ucha.

Tyto intimní, něžné chvíle byly celým jejím světem. Kdysi si bláhově myslela, že patří jen jí. Teď se ty vzpomínky zcela poskvrnily drtivým zjištěním, že jeho něžná gesta byla pouhou kopií někoho jiného.

V těch tajných okamžicích ji objímal a přitahoval si ji k sobě tímhle velmi specifickým způsobem. Ukázalo se ale, že to byl pouhý fyzický zvyk zkopírovaný z doby, kterou trávil se Celine.

Každý něžný dotek ve tmě, každý noční šepot do jejího krku a každý pohled temné vášně, který si spletla s opravdovým citem, měl už tisíckrát nazkoušený s jinou ženou. Celiniino tělo a její preference měl zmapované dávno předtím, než vůbec položil ruku na Celeste.

Když držel Celeste na klíně, jen vzpomínal, jak tam seděla Celine. Když šukal Celeste ve tmě, svíral jí pas tak, jak zoufale toužil svírat pas Celine. Když jí šeptal do ucha, jeho mysl byla pevně upnutá na vzpomínku na jeho dětskou lásku.

Stála jako přimrazená v prázdné chodbě. Konečky prstů ji na stěně studily. Hrudí se jí prohnal hluboký, zdrcující žal, provázený dusivou ztrátou vlastní hodnoty.

Od samého začátku nebyla absolutně ničím jiným než nádobou pro cizí vzpomínky. Teplo jeho rukou na její kůži bylo lží. Temný hlad v jeho očích, když do ní vrážel, byl určen jiné ženě. Byla jen žalostnou, pečlivě vytvořenou náhražkou, kterou nikdo nikdy doopravdy neviděl.