Dominicovo prohlášení viselo ve stojatém vzduchu místnosti. Ta dvě slova ji zasáhla do hrudi silou fyzické rány. Celeste měla pečlivě naplánováno, že z tohoto krutého světa tiše zmizí za tři měsíce. S chladnou přesností si spočítala postup selhávání svého těla. Než by ho vůbec napadlo ji vypátrat a nárokovat si svou zvrácenou trofej, nenašel by nic než chladnou mrtvolu ležící na kovovém márničním stole. Z jejího nepoddajného těla by neměl absolutně žádné uspokojení. Teď, s jediným krutým úsměvem pohrávajícím si na jeho rtech, tento milosrdný časový plán roztrhal na kusy.

Nedal jí šanci ten náhlý zvrat zpracovat. Vstoupil do jejího osobního prostoru. Natáhl ruku a drtivým stiskem ji chytil zezadu za krk. Jeho velké, drsné prsty se zaryly hluboko do její křehké kůže a přinutily ji zvednout tvář k jeho výsměšnému výrazu. Naklonil se blíž. Vůně jeho drahé kolínské se mísila s temným, dravým úmyslem. Vtiskl jí těžký, mokrý polibek přímo na bledou tvář. Mlaskavý zvuk se rozlehl tichou místností. Na kůži jí zůstala stopa lepkavých slin, ze které se jí okamžitě zvedl žaludek odporem.

„Pro dnešek tě nechám být. Tři dny. Pak si pro tebe přijdu.“

Uvolnil svůj trestající stisk na jejím krku. Otočil se a zamířil ke dveřím ložnice ležérním krokem muže, kterému patřil celý svět. Celeste stála na místě jako přimrazená. Oči klopila k podlaze, zírala na prkna a odmítala mu dopřát zadostiučinění z toho, že by viděl surovou hrůzu zaplavující její tělo.

Jeho ruka sevřela mosaznou kliku. Zastavil se. Ticho mezi nimi zhoustlo a ztěžklo. Přes rameno po ní vrhl pomalý, výmluvný pohled, jeho tmavé oči se zlověstně blýskaly.

„Zlato, tvoje dobrá kamarádka se jmenuje Chloe, že?“

Žilami jí projel led. Pocit zdrcujícího odhalení ji tvrdě zasáhl a zbavil ji i těch posledních zbytků obrany. Už si prověřil její minulost. Věděl o jediné rodině, která jí v tomhle bohem zapomenutém městě zbyla. Vzkaz byl jasný. Pokud se opováží utéct, pokud se pokusí ukrýt, obejde ji a zaměří se na Chloe. Roztrhá poklidný život její kamarádky na kusy.

Spolkla obrovský knedlík beznaděje, který jí uvízl v krku. Zaryla si pěstěné nehty do dlaní tak silně, až kůže téměř praskla. Přinutila svůj hlas, aby zůstal pevný.

„Nesahej na Chloe. Budu na tebe čekat.“

Dominic jí poslal výsměšně láskyplný vzdušný polibek. Na jeho pohledné, kruté tváři se roztáhl spokojený úšklebek.

„Hodná holka.“

Vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

Ostré cvaknutí zámku zlomilo její paralýzu. Zhnusení se jí drápalo hrdlem vzhůru a pálilo jako kyselina z baterie. Celeste se vrhla k přilehlé koupelně. Nohy měla slabé, ale kupředu ji hnal čirý adrenalin. Došla k porcelánovému umyvadlu a pustila stříbrnou baterii naplno. Do umyvadla se začala valit ledová voda. Nabrala ledovou tekutinu do třesoucích se rukou a opakovaně si ji šplíchala na tvář. Z věšáku strhla hrubou bavlněnou žínku. Třela to místo do živého, s horečnou energií tiskla drsnou látku do kůže. Kůže zrudla horkým, rozzuřeným odstínem a pulzovala podrážděním, ale fantomový pocit jeho úst zůstával na její tváři tvrdošíjně přilepený.

Cítila se špinavá. Byla zahnaná do bezvýchodné situace a neviděla žádnou schůdnou cestu ven.

Osušila si pálící tvář čistým ručníkem a pomalu se vrátila do ložnice. Na nočním stolku zahlédla svůj prasklý smartphone. Zvedla ho. Její třesoucí se ukazováček se vznášel nad svítící obrazovkou. Přešla na seznam zablokovaných kontaktů a zadívala se na jedno konkrétní jméno.

Vaughn.

Byl to jediný muž v New Yorku, který měl dost moci na to, aby se postavil Dominicovi Rothovi. Jediné jeho slovo by mohlo zařídit, aby Dominic zmizel v řece Hudson. Disponoval obrovskými prostředky a nelítostnou pověstí potřebnou k tomu, aby muže jako Dominic rozdrtil, aniž by se u toho zapotil.

Palec se jí třásl nad tlačítkem pro odblokování. Za zavřenýma očima jí s brutální jasností probleskla vzpomínka na jejich poslední setkání. Vzpomněla si na honosnou hotelovou halu. Na mramorové podlahy, tyčící se sloupy, ambientní švitoření elity. Pamatovala si, jak prošel přímo kolem ní. Nevěnoval jí jediný pohled. Jeho ostrá čelist byla zkamenělá chladnou lhostejností. Už ji nechtěl. Dal jí to křišťálově jasně najevo nevyřčeným jazykem svého odmítnutí.

Znala Vaughnovu povahu lépe než kdokoli jiný. Byl to muž pevného přesvědčení. Jakmile něco odhodil, už se nikdy neohlížel zpět. Kdyby mu teď zavolala, stala by se z ní jen ubohá přítěž. Odešla od něj tiše, vyklouzla z jeho života bez scén. Nesnesla by to ponížení plazit se zpátky a prosit o kousek soucitu, který by jí stejně nikdy nedal. Odmítala dovolit, aby ji viděl zredukovanou na třesoucí se trosku, která ho prosí o záchranu před jiným mužem.

Stiskla tlačítko napájení a ponořila obrazovku do tmy. Hodila telefon na neustlanou postel.

Její čas beztak vyprchával rychleji, než předpokládala.

Tupá, důvěrně známá bolest jí vystřelovala ze středu hrudníku, neustálá připomínka její vlastní smrtelnosti. Její vrozené srdeční selhání byla tikající časovaná bomba uložená pod žebry. Hluboké fyzické trauma, které utrpěla před pěti lety, zpečetilo její osud. Stále měla noční můry o těch surových kopech do hrudníku. Nárazy jí zlomily žebra a vážně zhoršily její dědičný stav. Operace bypassu jí koupila pár let navíc, ale zhoršování se nyní zrychlovalo děsivým tempem. Teď se každou noc probouzela zalitá studeným potem a lapala po dechu jako ryba vyhozená na souš. Ten strašlivý zvuk jejího vlastního selhávajícího srdce se jí rozléhal v uších pokaždé, když se pokusila odpočívat.

Její ošetřující lékař naléhal na okamžitou hospitalizaci. Doporučil jí zapsat se na čekací listinu na transplantaci srdce s varováním, že její současná trajektorie končí jen jedním způsobem. Pevně to odmítla. Šance najít vhodného dárce byla astronomicky nízká a závratné účty za lékařskou péči by si nikdy nemohla dovolit. Odmítala strávit své poslední dny napojená na pípající přístroje ve sterilním pokoji, topící se v dluzích a lítosti.

Přešla ke své malé dřevěné komodě. Otevřela horní zásuvku a vytáhla plastovou jantarovou lahvičku s léky. Vysypala si do dlaně tři těžké bílé pilulky. Hodila si je do úst a nasucho je spolkla. Léky chutnaly jako hořká křída, když jí škrábaly v krku. Silné dávky byly tím jediným, co bránilo těžkým otokům, aby jí znetvořily nohy k nepoznání. Vždy si zakládala na svém vzhledu. Byla odhodlaná zemřít s tím zbytkem důstojnosti, který jí zůstal, a vypadat spíše jako lidská bytost než jako oteklá mrtvola.

Nemohla z města uprchnout. Útěk by ohrozil Chloe a obrátil Dominicův hněv proti nevinné oběti.

Místo toho sáhla hlouběji do zásuvky komody a vytáhla malou černou ledvinku. Rozepnula hlavní přihrádku. Systematicky si do ní sbalila prostředky k obraně. První přišla na řadu velká nádobka vysoce účinného pepřového spreje. Natlakovaný válec působil v dlani těžce a uklidňujícím dojmem. Dále vytáhla těžký, válcovitý předmět, který si objednala online před několika týdny. Vypadal přesně jako drahá tuba značkové rtěnky, elegantní a nenápadný. Cvakla skrytým bezpečnostním spínačem. Z kovové špičky agresivně zapraskaly jasně modré jiskry a vydaly ostrý, elektrický třesk.

Byl to vysokonapěťový paralyzér.

Zajistila spínač zpět a hodila skrytou zbraň do ledvinky. Zapnula zip.

Neměla žádný velkolepý plán útěku. Neměla v záloze žádného mocného ochránce. Ale měla odhodlání. Pokud si pro ni Dominic za tři dny přijde a bude očekávat poddajnou oběť, dá mu co proto. Půjdou do pekla pěkně spolu.

Obávaná třídenní lhůta se vypařila mrknutím oka a přinesla noční můru přímo k jejím dveřím.

U obrubníku před bytovým domem Chloe zlověstně vrčelo elegantní černé SUV. Dominicův asistent s kamennou tváří, Simon, stál a čekal u otevřených zadních dveří. Jeho výraz nic neprozrazoval. Celeste vyšla z budovy. V rukou pevně svírala malou elegantní kabelku. Těžký paralyzér a pepřový sprej odpočívaly ukryté uvnitř hedvábné podšívky a jejich uklidňující váha se jí tlačila do dlaní.

Nastoupila na plyšové kožené zadní sedadlo. Očekávala, že ji Simon odveze rovnou do Dominicovy soukromé rezidence na noc. Připravovala se na pohled na jeho střežené sídlo a na hrůzy, které čekaly uvnitř. Místo toho SUV proklouzlo rušnými, neony osvětlenými ulicemi Manhattanu a zastavilo před ultraexkluzivním, luxusním salonem.

Simon ji doprovodil dovnitř. Neptal se jí na názor ani nenabídl žádné vysvětlení ohledně nečekané zajížďky. Okamžitě se na ni sesypal tým špičkových stylistů, jejichž oči s klinickou přesností hodnotily její rysy. Usadili ji do plyšového sametového křesla a pustili se do práce. Tmavé vlasy jí vyčesali do složitého, elegantního účesu a prameny pevně stáhli k pokožce hlavy. Na bledou tvář jí nanesli pečlivý, bezchybný make-up, zvýraznili lícní kosti a ztmavili řasy.

Hlavní stylista přinesl úchvatnou, na míru šitou večerní toaletu v barvě slonoviny. Hedvábná látka obepínala její křivky a seděla jí tak, jako by byla ušitá přímo na jejím těle. Jakmile byl skrytý zip zapnut, přistoupil další asistent s černou sametovou krabičkou na šperky. Přes odhalenou klíční kost jí přehodili ostrý, těžký diamantový náhrdelník. Z chladného kovu jí přeběhl mráz po zádech. Obrovský středový kámen zachytil ostrá světla salonu a vrhal na její bledou kůži zářivý odlesk.

Celeste se postavila před zrcadlo sahající od podlahy ke stropu. Zírala na svůj elegantní odraz. Zaplavil ji hluboký, hořký pocit odtržení.

Žena v odrazu byla duch. Složitý účes, přesně provedené líčení a na míru ušitý střih šatů v barvě slonoviny společně vytvářely mrazivý dojem. Vypadala pozoruhodně jako Celine Kensingtonová.

Dominic hrál zvrácenou psychologickou hru. Strojil ji tak, aby zdůraznil podobnost, a dělal z ní živou panenku podle vzoru jiné ženy. Kdyby ji tu viděl stát Vaughn, takhle specificky oblečenou, to ponížení by bylo k nesnesení. Myslel by si, že se snaží být ubohou, žalostnou napodobeninou jeho skutečné lásky. Předpokládal by, že se zoufale upíná k jeho památce tím, že kopíruje ženu, po které on ve skutečnosti toužil.

Koutky namalovaných rtů se jí stáhly do úsměvu bez špetky humoru. Ta ironie byla dusivá.

Simon ji doprovodil zpět k čekajícímu SUV. Vozidlo se prodíralo hustou městskou dopravou a vzdalovalo se od světlých komerčních čtvrtí. Nakonec zastavilo v odlehlé, luxusní uličce skryté před zvědavýma očima široké veřejnosti.

Nenápadná mosazná cedulka na těžkých dvoukřídlých dveřích hlásala: Velvet Whisper.

Byl to nechvalně proslulý podzemní klub. Bohatá newyorská elita tento podnik navštěvovala kvůli pochybným hrám, z nichž nebylo úniku, a nespoutanému zhýralství. V podniku platil přísný zákaz fotografování. Jakékoli zvrácené činy, které se odehrávaly za těmito opevněnými dveřmi, nikdy nespatřily světlo světa. Nikdo tu nenesl odpovědnost.

Celeste, očekávající to nejhorší, pevněji stiskla svou malou kabelku. Klouby jí na tmavé kůži ostře zbělely. Srdce jí bušilo do křehkých žeber a hrozilo, že selže dřív, než noc vůbec začne.

Simon ji vedl spoře osvětlenou chodbou s hustým kobercem. Těžké ticho na ni v chodbě doléhalo. Zastavil se před velkolepými, sametem potaženými dveřmi soukromé VIP místnosti. Vytáhl elegantní černou čipovou kartu a přiložil ji ke svítícímu bezpečnostnímu panelu. Automatické dveře se s tichým mechanickým zahučením otevřely a odhalily doupě hříchu uvnitř.

Do temné chodby se vylilo teplé jantarové světlo. Vzduchem se nesly plynulé, hluboké tóny živého jazzového saxofonu a vytvářely klamně uklidňující atmosféru. Rozlehlá místnost páchla drahými doutníky, rozlitým alkoholem a těžkým parfémem.

Udělala váhavý krok přes práh, smysly v nejvyšší pohotovosti.

Než stačila udělat další krok do honosného prostoru, vynořil se z kouřového oparu Dominic. Přistoupil k ní těsně zezadu a odřízl jí jedinou únikovou cestu. Silnou, svalnatou paží ji pevně objal kolem pasu a přitiskl ji zády na svou pevnou hruď. Naklonil hlavu, jeho dech ji pohladil po uchu, a přitiskl ústa na její napjatou tvář.

„Zlato, dnes vypadáš úchvatně.“

Do žaludku jí narazila vlna intenzivní nevolnosti. Ze zápachu jeho kolínské se jí chtělo zvracet. Okamžitě odvrátila hlavu stranou, zoufale se snažila vyhnout jeho přetrvávajícímu doteku. Pokusila se odtáhnout, ale jeho stisk kolem jejího pasu zesílil a uzamkl ji na místě.

Jak trhla hlavou pryč, její pohled přelétl přes rozlehlou, kouřem naplněnou místnost.

Pohled jí okamžitě spočinul na centrálním salonku. Vyrazil se jí dech.

Na tmavé kožené pohovce ležérně seděl muž a bez jediného slova ovládal celý prostor. Jeho dokonale nažehlený bílý límec byl u krku rozepnutý, takže působil méně formálně než v zasedací místnosti. Rukávy měl vyhrnuté nad silná předloktí a odhalovaly jemně vystupující žíly pod kůží. V jedné ruce volně držel křišťálovou sklenici temně červeného vína. Tekutina pod jantarovým osvětlením vypadala jako tmavá krev.

Jeho pronikavý, bezedný pohled protínal šerou, zamlženou místnost. Prošel kolem houpajících se těl, tlumených světel a drahé výzdoby a přistál přímo na její tváři. Intenzita v jeho očích byla hmatatelná, vyzařovala chladnou, nebezpečnou energii, která ji přimrazila k zemi.

Byl to Vaughn.

Vidět ho na takovém místě popíralo veškerou logiku.