Pohled Elary:

Probudila jsem se nahá pod velkými, zmačkanými prostěradly. Z rtů mi uniklo tiché, mimovolné zasténání, když se mi do vědomí s drtivou silou vrátily vzpomínky na včerejšek. Tváře mi hořely hlubokým, stravujícím žárem. Ztratila jsem veškerou kontrolu nad primitivní přitažlivostí partnerského pouta a odevzdala své tělo i duši Alfovi Kaelenovi.

Moje mysl si znovu přehrávala syrovou intenzitu našeho spojení. Vzpomínala jsem na těžkou váhu jeho hrudi, která mě tiskla k matraci, na ten dravý, nespoutaný hlad v jeho zlatých očích těsně předtím, než mi roztáhl nohy. Nebylo tam žádné zaváhání, žádná něžná předehra. Pouto vyžadovalo okamžité nárokování. Jeho tvrdý pták pronikl hluboko do mé vlhké kundy, široce mě roztáhl a bral si mě agresivními, neúprosnými přírazy. Odevzdala jsem se mu bez jediné myšlenky na pud sebezáchovy, přizpůsobila se jeho zoufalému rytmu a křičela jeho jméno, zatímco mě znovu a znovu naplňoval, dokud jsme se oba nezhroutili ve zpocené, oddechující hromádce.

Třesoucí se prsty se zvedly, aby se dotkly citlivé kůže na mém krku. Srdce mi divoce bušilo o hrudní koš. Označil si mě. Přejela jsem po vystouplé, pohmožděné kůži kousnutí – fyzickém důkazu našeho spojení. Poprvé po době, která mi připadala jako celá věčnost, se mou zmučenou duší rozlil hluboký, neotřesitelný klid. Hluboko v mé mysli si moje vlčice Isolde šťastně broukala. Její přítomnost vyzařovala teplou, uklidňující záři, jakou jsem necítila už roky. Upravovala si srst v našem telepatickém spojení a slunila se v nepopiratelném faktu, že jsme konečně našly svého druha. Po životě definovaném nekonečným trýzněním a ponižováním jsem upřímně věřila, že jsem v náruči svého osudového druha našla definitivní spásu. Na kůži mi ulpívala vůně borovice a pižma jako přetrvávající příslib bezpečí.

Má minulost nebyla nic jiného než peklo na zemi. Zírala jsem na vysoký strop Alfových komnat a vnímala kontrast hedvábných prostěradel s hliněnými podlahami, na kterých jsem byla zvyklá spát. Narodila jsem se do smečky Přízračných drápů. Moji rodiče sloužili jako respektovaní Betové. Zasvětili svůj život smečce a podporovali Alfu s neochvějnou loajalitou. Když mi ale bylo třináct, Alfa je zradil. Byli křivě obviněni z velezrady – obviněni z prodeje tajemství smečky našim nepřátelům. Alfa projevil zvrácenou, nemilosrdnou milost tím, že je ušetřil na životě, ale zbavil je titulů a vyhnal je do pustin. Já zůstala pozadu jako bezbranný sirotek. Každý den jsem si přála, aby mě vzali s sebou.

Bez jejich ochrany jsem byla nucena snášet roky brutální, neúprosné šikany a fyzického týrání ze strany vlastních lidí. Protože mi v žilách kolovala krev „zrádců“, stala jsem se určeným boxovacím pytlem smečky. Nikdy jsem neměla obřad dospělosti. Moje narozeniny byly ve znamení urážek, čerstvých modřin a rozbitých rtů. Tlačili mi obličej do bláta, nechávali mě hladovět a kousek po kousku lámali mého ducha. Než mi bylo devatenáct, byla jsem naprosto vyčerpaná. Ztrácela jsem naději, že přežiji, natož že najdu druha, který by mě vytáhl z temnoty.

Pak se na nás vrhla Kaelenova hrozivá smečka, Krvelační. Pohraniční spor rozpoutal plnohodnotnou válku a moje bývalá smečka se před jejich mocí zhroutila. Přízračné drápy vyhladili. Když k invazi došlo, sledovala jsem, jak lidé, kteří mě mučili, prosí o milost, a pocítila prchavý, trpký pocit spravedlnosti. Moji trapiči byli vyvražděni nebo sraženi na kolena. Připadalo mi to správné. Připadalo mi to, jako by vesmír vyrovnával misky vah.

Ale toto násilné dobytí skončilo tím, že jsem byla zbavena všech základních práv. Krvelačné nezajímalo, že jsem byla obětí Přízračných drápů. Byla jsem pro ně jen další válečnou kořistí. Byla jsem označena za podřadnou otrokyni, trvale přidělenou do Alfova soukromého křídla. Drhla jsem jeho podlahy, prala mu oblečení a měla sklopenou hlavu. Až do včerejška. Dokud nás oba nepohltila vůně mého druha.

Teď jsem si těsněji přitáhla prostěradlo k nahé hrudi a zírala na studené, prázdné místo vedle mě na matraci. V hrudi se mi rozhostila náhlá, ostrá úzkost. Kde byl? Proč tu není? Teď už jsme byli druhové. Normální druhové se probouzeli spolu, s propletenými končetinami a užívali si dozvuky svého pouta. Postel se ale zdála být propastná a prázdná, což ochlazovalo okraje mé nově nabyté radosti.

Zoufale jsem se snažila samu sebe racionálně přesvědčit. Kaelen byl Alfa. Hned za svítání měl prostě na starosti neodkladné, nevyhnutelné povinnosti smečky. Alfa se nemohl celý den válet v posteli, a to ani poté, co našel svou družku. Jistě, říkala jsem si, právě teď je venku na svém území. Svolává shromáždění a oznamuje svým věrným mužům, že já, bývalá otrokyně, na kterou se dívali spatra, jsem ve skutečnosti z vůle Bohyně jeho osudová Luna. Udělá přítrž mému otroctví. Mé dny praní prádla a drhnutí podlah skončily.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit nervózní motýlky v břiše. Natáhla jsem se pro své pohozené oblečení na zemi, svaly mě bolely a byly namožené z neúprosného tempa našeho páření. Potřebovala jsem se umýt a dát se do pořádku na chvíli, až se vrátí, aby mě veřejně prohlásil za svou.

Náhle se ke dveřím ložnice přiblížily těžké, rázné kroky. Chodbou se rozlehl pevný dusot jeho bot. Srdce mi poskočilo. Motýlci v mém břiše se znásobili. Představila jsem si ho, jak rozrazí dveře s vřelým, láskyplným úsměvem, připravený vtáhnout mě do náruče a říct mi, že se všechno změní.

Těžké dřevěné dveře se rozletěly. Ale muž, který vešel dovnitř, na tváři neměl ten úsměv, který jsem si tak zoufale představovala. Kaelen vypadal zuřivě. Čelisti měl pevně sevřené, ve tváři mu cukal sval. Jeho široká ramena byla ztuhlá a z postoje mu vyzařovalo intenzivní podráždění. Vzduch v místnosti se změnil, zhoustl a pod tíhou jeho Alfí aury začal být dusivý.

Ztuhla jsem a tiskla si prostěradlo k hrudi. „Kaelene... Kde jsi byl?“ zeptala jsem se, můj hlas sotva přesahoval křehký šepot.

Zastavil se uprostřed kroku. Oči se mu zúžily a analyzovaly mě se směsicí nedůvěry a znechucení. Odfrkl si, a ten drsný, drásavý zvuk se mi zařízl do uší. Jeho zlatý pohled ztvrdl v ledové dýky.

„Takže jediná noc lásky ti dodala takovou drzost, abys mě oslovovala mým jménem?“ ušklíbl se.

Ohromeně jsem zamrkala. Ta slova jsem nedokázala zpracovat. O čem to mluví? Minulou noc, mezi vášnivými přírazy a propletenými končetinami, jsem jeho jméno vykřikla snad stokrát. On souhlasně vrčel. Teď se na mě díval, jako bych spáchala zločin.

Těžkými kroky zkrátil vzdálenost mezi námi. Tyčil se nad mou sedící postavou na posteli a vrhal na mě temný, impozantní stín. Jeho hlas byl chladný, velitelský a naprosto zastrašující.

„Směla jsi mě oslovovat mým jménem jen proto, že si to situace vyžadovala. Nemysli si, že mě můžeš oslovovat bez mého titulu.“ Lehce se sklonil, v očích mu plála syrová dominance. „Myslím, že jsem pouhé otrokyni nedovolil podívat se mi do očí.“

Dech se mi bolestivě zasekl v krku. Chladná realita jeho slov narazila do mé hrudi. Spodní řasy mi okamžitě začaly hrozit horkými slzami, které mi rozmazávaly vidění. Zavrtěla jsem hlavou, zoufale se snažíc tuto noční můru napravit.

„A-ale Kaelene... My jsme d-druhové...“ vykoktala jsem zlomeným hlasem.

V mé mysli Isolde ztuhla. Moje vlčice, která si ještě před chvílí radostně broukala, zkoprněla. Její dlouho chované, zoufalé sny o lásce a přijetí se pomalu tříštily na milion ostrých kousků. Cítila jsem, jak v nejtemnějším koutě mé mysli kňučí. Zoufale jsem se jí snažila uklidnit. *Isolde, neboj se. Jen si dělá legraci. Určitě si dělá legraci. Zkouší nás.* Věděla jsem, kolik let na tohle čekala. Sledovala jsem, jak se její naděje v reálném čase hroutí.

Kaelen ze sebe vydal krutý, výsměšný smích, který se odrazil od stěn ložnice. Byl to zvuk postrádající jakékoli teplo nebo náklonnost.

„Druhové?“ vyprskl a z jeho dokonale tvarovaných rtů prakticky odkapávalo opovržení. „Vypadám snad, že bych potřeboval družku, která je otrokyně, abych nakonec byl všem jen pro smích?“

Srdce se mi propadlo. Bolest vyzařující z mé hrudi byla ostrá a brala mi dech. Těžce a trhaně jsem se nadechovala se zatnutými zuby. Bojovala jsem předem prohranou bitvu o to, abych udržela hlas klidný a nezhroutila se přímo před ním.

„Užíval sis to...“ zašeptala jsem, hlas se mi třásl. „Dokonce sis mě označil...“

Jeho predátorský pohled přelétl po mém odhaleném, označeném těle. V jeho očích už nebyla žádná touha, jen trýznivě krutá lhostejnost. Podíval se na kousanec na mém krku, jako by to byla chyba, vada na kusu majetku.

„To jsem udělal proto, že bylo těžké ovládnout pouto,“ konstatoval chladně. „A rozhodně jsem si to užil stejně jako ty.“

Odmlčel se a nechal ticho protáhnout, než zasadil další ránu. Hlas mu klesl o oktávu níž a nabral zdrcující hrubost. Jeho tón se mi do duše vypálil hlouběji a bolestivěji než jakákoli rána bičem, kterou jsem kdy v ubikacích pro otroky utržila.

„Jen proto, že jsem si tě označil, to neznamená, že jsi má Luna... Nebo že jsem tě přijal za svou družku.“

Naklonil se nebezpečně blízko. Jeho horký dech mi ovíval slzami smáčenou tvář a nesl v sobě stejnou vůni borovice a těžké dominance, která mě ještě před chvílí uklidňovala. Teď páchla jen zradou.

„Popravdě, měl jsem v plánu tě odmítnout hned od začátku, ale včera jsem to nedokázal,“ zašeptal a oči do mě vpíjel. „Není možné, aby mojí družkou byla špinavá otrokyně.“

Přestala jsem dýchat. Mysl se mi vyprázdnila. Svět kolem mě se roztočil do chaotické šmouhy.

Narovnal se a jeho výraz se vrátil k chladné lhostejnosti. „A koukej držet jazyk za zuby o tom, co se tu stalo. Jestli to někomu řekneš, postarám se, abys toho litovala.“

Stála jsem tam paralyzovaná. Klouby mi zbělely, jak jsem svírala prostěradla. Trýznivá bolest z jeho jedovatých slov se mi do kůže zařízla hlouběji, než by to dokázalo jakékoli mučení. Rány bičem od mých dřívějších trýznitelů nebyly ve srovnání s tímhle nic. Fyzická rána se zahojí, ale tohle – drásal mi na kusy samotnou duši. První slza se konečně uvolnila, stekla mi z očí a zanechala horkou stopu na tváři. Zírala jsem na něj prázdnýma očima a připravovala se na nevyhnutelné.

Díval se na mě ze svého piedestalu moci, vůbec ho netrápil můj zlomený stav. Narovnal ramena, zhluboka se nadechl a zasadil poslední, zničující ránu.

„Já, Alfa Kaelen Thorne, Alfa smečky Krvelačných, tě, Elaro Ashfordová ze smečky Přízračných drápů, odmítám jako svou družku.“