Pohled Elary: Formální odmítnutí od Alfy Kaelena prořízlo vzduch. Hrubá síla jeho slov mě zasáhla a hrudník se mi propadl. Neviditelná čepel prořízla naše posvátné pouto druhů a přetrhla ho s brutální přesností. Zhroutila jsem se na studenou podlahu ložnice, lapajíc po dechu, zatímco se mi kostmi rozlévala ostrá, spalující bolest. Tělo se mi třáslo sevřené agónií. Hluboko v mé mysli Isolde, má vlčice, vydala krvežíznivé zakňučení. Zničení našeho pouta ji roztrhalo na kusy. Cítila jsem, jak sebou hází na slábnoucích okrajích mého vědomí. Její utrpení se mi rozléhalo v lebce, dokud do mě nenarazilo dusivé ticho. Zmizela.

Byla jsem zlomená, prázdná a bez vlčice. Jak mohl být Kaelen, osudový druh vybraný Bohyní, tak nemilosrdný? V mžiku rozdrtil všechny mé celoživotní naděje a rozprášil je jako uschlé podzimní listí.

Od toho dne se noční můra jen prohlubovala. Zůstala jsem pro smečku Krvelačných tím největším odpadem, opovrhovanou otrokyní. Výše postavení vlci se vyžívali v mém utrpení a zdvojnásobili své každodenní trýznění. Bez přítomnosti Isolde zmizely i mé vrozené vlkodlačí léčivé schopnosti. Každá facka a strčení zanechalo na mé bledé kůži výrazné fialové modřiny. Zranění přetrvávala týdny a mapovala mé ponížení. Moje mysl se však stáhla do husté, ochranné mlhy. K fyzickým ranám jsem byla otupělá, můj duch byl příliš zlomený na to, aby ho to zajímalo.

Mé jediné, křehké útočiště leželo skryté na smečkové klinice. Strýček Silas, doktor smečky, v sobě měl vzácný pruh laskavosti, který odporoval brutální povaze naší komunity. Všiml si mých opatrných rukou, když jsem ošetřovala zbitá záda jiné otrokyni, a potichu zařídil, abych mu mohla dělat stín. Kdykoli jsem dokončila své vyčerpávající každodenní povinnosti – drhnutí podlah smečkového domu, dokud mi klouby nekrvácely – vyklouzla jsem do jeho tichého svatostánku a místo zoufalství vdechovala vůni dezinfekce.

Dnes odpoledne se vůně lihu mísila se zvedajícím se parfémem Briar, dcery arogantního Gammy. Seděla na vyšetřovacím stole a s toxickým pocitem nadřazenosti houpala nohama. Silas stál na druhé straně místnosti a pečlivě si připravoval lékařské nástroje.

„Elaro, podej mi ty sterilizované jehly,“ požádal Silas, jeho tón byl klidný a profesionální. „Musím to zašít, aby se to pořádně zahojilo.“

Udělala jsem krok vpřed a sáhla po tácu. Než se ale mé konečky prstů stačily dotknout oceli, místností zavibrovalo divoké zavrčení a zastavilo mě uprostřed pohybu.

Briar se ohrnul ret, tvář se jí zkřivila čirým odporem, jak si mě měřila pohledem. „Ne,“ ušklíbla se, její pohled sklouzl po mých pohmožděných, unavených pažích. „Nechci, aby se ta otrokyně čehokoli dotkla těma svýma špinavýma rukama.“

Okamžitě jsem ucukla a zapíchla oči do odřené linoleové podlahy. Pravidla této smečky jsem měla vrytá do samotných kostí. Na místě, které opovrhovalo svými otroky, znamenal jakýkoli projev odvety nebo neposlušnosti okamžitý, nevyhnutelný trest smrti. Nadřízení nás mohli bez rozmyslu popravit.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem pokorně a udělala se co nejmenší. „Nedotknu se jich.“

Briar si hlasitě odfrkla, což byl drásavý zvuk, který zajistil, že její nadřazenost udusila celý prostor. Naklonila se dopředu a oči se mi vysmívaly. „To bys měla. Tedy jestli nechceš, aby tě Alfa odsoudil k smrti.“

Spolkla jsem svou nenávist a mlčela. Stála jsem tam jako duch, zatímco Silas manipuloval s tácem sám.

Ve chvíli, kdy Briar konečně vypochodovala ze dveří kliniky, tíživé napětí vyprchalo. Přerývaně jsem si vydechla a svezla se o dřevěný pult.

Silas se ke mně otočil. Utřel si ruce do čistého ručníku, zvrásnil čelo a jeho pohled se mi zabodl do obličeje. Přistoupil blíž a zblízka si prohlížel mou nezdravou, bledou pleť. „Co se děje, Elaro? Vypadáš tak nějak... nemocně.“

„Nic mi není. To nic není,“ zamumlala jsem slabě a přinutila se k úsměvu, abych odvedla pozornost jeho zkoumavých očí.

Byla to lež. Potýkala jsem se s neustálými záchvaty závratí, kvůli kterým se mi pod nohama houpala zem. Vnitřnosti mi sžíral dravý hlad, který byl vzápětí vystřídán ochromující nevolností, jež udeřila v tu nejhorší možnou chvíli. Tvrdohlavě jsem to svalovala na fyziologické následky odmítnutí. Ztráta vlčice byla jako ztráta orgánu. Předpokládala jsem, že mé tělo jen bojuje o přežití po přetrhání pouta.

Silas mou výmluvu ignoroval. Odhodil ručník a skrze jeho profesionální vystupování prorazil vřelý úsměv. V koutcích očí se mu udělaly vrásky. „Každopádně, Elaro, jsi tady odváděla výbornou práci. Podal jsem žádost o tvé oficiální osvědčení zdravotní sestry.“ Odmlčel se a nechal chvíli ticha. „A Alfa Kaelen to schválil.“

Srdce mi narazilo do žeber. Dech se mi zadrhl v krku. Zírala jsem na něj, ohromená až do hloubi duše. Kaelen to schválil? Ten samý muž, který mě odhodil jako odpadky?

Ale šok rychle ustoupil obrovské přílivové vlně naprosté úlevy, která se přelila přes mé znavené tělo. Ten obyčejný kus papíru, ten lékařský certifikát, nebyl jen titul. Byl to klíčový nástroj k mému nejzoufalejšímu, hluboce střeženému tajnému plánu. S ním uteču daleko od Krvelačných. Mohla bych zapadnout do lidského světa, najít si práci v nemocnici pro smrtelníky a začít znovu na vlastní pěst. Žádná smečka. Žádný Alfa. Žádná bolest. Jen já.

Poprvé od odmítnutí mi v hrudi vzplála jiskra skutečné naděje.

Pak mě zasáhla náhlá vlna silné závratě. Bílé stěny kliniky se divoce roztočily do chaotické šmouhy. Nohy se mi proměnily ve vodu a okamžitě vypověděly službu.

Připravila jsem se na tvrdý náraz o linoleum, ale Silas pohnul rukama pozoruhodně rychle. Jeho silný stisk mě chytil za ramena a zachytil mě v polovině pádu.

„Elaro!“ štěkl a zvedl mě. Tvářil se hluboce znepokojeně a pevně mě vedl k nejbližšímu vyšetřovacímu lůžku. Klesla jsem do matrace a oddechovala, zatímco se mi na čele perlil studený pot.

Silas nade mnou stál, obličej zkroucený obavami. „Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně. Cítíš kromě vyčerpání ještě něco jiného?“

Pevně jsem zavřela oči, místnost se stále mírně nakláněla. Poraženě jsem nechala hlavu padnout zpět na polštář. „Já... Poslední dobou mám hlad. Intenzivní, hlodavý hlad. A zvracím. Často.“

Čelo se mu hluboce nakrabatilo. Sáhl po svých nástrojích a z přátelského mentora se změnil ve vážného lékaře. Popadl mě za zápěstí a zkontroloval mi životní funkce. Jeho výraz pomalu, zvláštním způsobem zvážněl. Přiložil mi stetoskop na kůži a soustředěně poslouchal můj žaludek. Oči se mu trochu rozšířily, jak se ticho prodlužovalo.

Hrdlem se mi začala drát syrová panika. Dýchání se mi zrychlilo. Bez vlčice, která by mě léčila, pro mě nemoc mohla znamenat rozsudek smrti.

„Chytila jsem nějaký virus nebo tak něco?“ zeptala jsem se, zatímco mi v hrudi rapidně narůstal děs.

Silas si tiše zabroukal, vytáhl si sluchátka z uší a poodstoupil. Podíval se na mě s nečitelným výrazem. „Ano, chytila.“

Hrudník se mi stáhl.

„A zdá se, že tohoto viru se jen tak nezbavíš...“

Z rtů se mi vydralo hlasité zalapání po dechu. Ruce mi vyletěly nahoru a zakryly mi ústa. Seděla jsem tam, ohromená. Myslí mi probíhaly děsivé scénáře. Jakou smrtelnou, nevyléčitelnou nemocí jsem se to nakazila k tomu všemu, co už jsem prožila? Znamená to, že takhle zemřu? Otevřela jsem ústa, abych vyslovila svou hrůzu.

Než mi ale z hrdla unikl jediný zvuk, Silas mě přerušil. Na vrásčité tváři se mu rozzářil obrovský, široký úsměv.

„Gratuluji, Elaro,“ oznámil jasně. „Jsi těhotná.“