Pohled Elary:

Od noci, kdy jsem proklouzla obranou smečky, uplynuly tři dlouhé, transformativní měsíce. Využila jsem chaotického krytí velké návštěvy Alfy Půlnočního azuru k tomu, abych vymazala svou existenci z té pekelné krajiny. Při zpětném pohledu byl odchod tím jediným rozumným rozhodnutím, které jsem kdy udělala. Dusivá krutost, která definovala mé dny jako otrokyně, je teď už jen duchem. Můj život se obrátil k lepšímu a přesunul se z noční můry do klidné, krásné reality.

Stojím ve sterilní, jasně osvětlené denní místnosti malé, rušné lidské nemocnice a stahuji si modré latexové rukavice. Stabilní, rytmické bzučení lidského života – pípání monitorů, povídání sester, vrzání gumových podrážek na linoleu – působí jako uklidňující melodie. Díky využití mého těžce vydřeného osvědčení zdravotní sestry a rozsáhlých lékařských dovedností, které ve mně pečlivě vypěstoval strýček Silas, jsem si zde zajistila stabilní, dobře placenou práci. Zcela poprvé ve své existenci jsem skutečně svobodná. Žádné řetězy. Žádné bití za věci, které jsem neudělala. Žádná malicherná, neporušitelná pravidla diktovaná arogantními vlky.

Podařilo se mi pronajmout si skromný, útulný byt jen o pár ulic dál. Není to nic moc – jen obývací pokoj s vybledlou pohovkou a ložnice s oknem, které drnčí, když fouká vítr – ale je můj. Každou vydělanou korunu si bedlivě střežím. Drobné házím do sklenice na kuchyňské lince a pilně šetřím, abych svá nenarozená miminka bezpečně vychovala sama. Možná nebudu tou nejbohatší matkou, ale dám jim klid, který jsem já nikdy neměla.

Život v utajení mezi lidmi pro mě byl probuzením. Ukázal mi takovou úroveň upřímné laskavosti a soucitu, o jaké jsem nevěděla, že v chamtivých, sobeckých, po moci bažících vlkodlačích smečkách vůbec existuje. Moji lidští kolegové se ke mně chovají jako k sobě rovné, ne jako ke skvrně na podlaze. Jeden starostlivý, hezký doktor jménem Elias dohlíží na mou pohodu. Zrovna dnes mě přistihl, jak nesu těžký stoh lékařských záznamů.

„Polož to, Elaro,“ okřikl mě mírně Elias a vzal mi složky z rukou. „Neseš drahocenný náklad. Běž se posadit, než ti napíšu recept na povinný odpočinek.“

Jeho vřelost mě ujišťuje, že jsem svým odchodem udělala správnou volbu. Alfa Kaelen mě odmítl. Odhodil naše posvátné pouto stranou, protože podřadná otrokyně nebyla způsobilá stát po jeho boku. Stejně by nechtěl otrokyni, která by porodila jeho mocné dědice. Takže si přitisknu ruku na pracovní úbor a nahmatám mírný, tajný hrbolek mého rostoucího břicha. Jsem hrdá na to, že svým dětem poskytnu bezpečné, milující prostředí daleko od vší té dědičné krutosti.

Mou klidnou rutinu roztříští chladný páteční večer. Odrážím si odchod a omotávám si tlustou šálu kolem krku, abych se ubránila kousavému větru. Pouliční lampy zablikají a vrhají na chodník dlouhé stíny, jak kráčím tichou, temnící ulicí směrem k domovu. Mířím do místního obchodu s koblihami na rohu. Náctiletý chlapec pracující za pultem mi v pátek vždycky podstrčí polevou politou koblihu zdarma, je to milé gesto, které mi projasní týden.

Tiše si broukám melodii pod fousy, mysl mi bloudí k teplému čaji, který na mě čeká doma. Pak se otočí vítr.

Moje zbystřené smysly zasáhne ostrý, pronikavý, kovový pach čerstvé krve. Prořízne pachy zplodin z aut a vlhkého asfaltu. Přestanu si broukat. Chloupky na zátylku se mi zježí. Zastavím se a očima pátrám ve stinných uličkách mezi cihlovými budovami.

Zničehonic se z tmavé uličky po mé pravici ozve hluboký, mokrý zvuk. Do slabé kaluže světla z pouliční lampy vklopýtá masivní, impozantní černý vlk.

Dech se mi zadrhne v krku. Je obrovský, na všech čtyřech mi bez problémů sahá po hruď, jeho hustou srst má zplihlou od tmavé, lesknoucí se krve. Jeho divoké, zářící zlaté oči jsou rozostřené a skelné agónií. Udělá jeden nemotorný, trýznivý krok do mé cesty a zhroutí se. Jeho obří tělo dopadne na beton v těžké, bezvládné hromadě přímo k mým nohám.

Hruď mi sevře panika. Vlkodlak. Tady. Na otevřeném prostranství. Jestli touhle ulicí projde člověk, zavolá záchrannou stanici pro zvířata. Hlavou mi bleskne děsivé riziko, že lidé odhalí náš skrytý druh, že ho odtáhnou do sterilní laboratoře, aby ho rozřezali a studovali.

V paralyzovaném šoku sleduji, jak se tělo zvířete začíná svíjet v křečích. Tichou ulici naplní odporný, mokrý zvuk praskajících a posouvajících se kostí. Masivní vlk se scvrkává, srst se mění v bledou kůži, končetiny s praskotem nabývají lidských proporcí. Během několika vteřin leží na mrazivém chodníku schoulený těžce zraněný, nahý muž.

Vydechnu a očima přelétnu jeho zbité tělo. Děsivé, syčící černé popáleniny pokrývající jeho bledou kůži křičí o smrtelné otravě omějem. Toxické stříbrné žíly se větví z otevřených ran na jeho hrudi a pažích a sžírají mu maso. Oddechuje, hruď se mu sotva zvedá. Pokud zůstane neošetřen byť jen další hodinu, zemře bolestivou, trýznivou smrtí přímo tady v prachu.

Udělám roztřesený krok vzad. Přísahala jsem, že se vzdám jakýchkoli vlkodlačích záležitostí, abych ochránila svá miminka. Slíbila jsem si, že už se nikdy nenechám zatáhnout zpět do jejich násilného, nemilosrdného světa. Měla bych odejít. Měla bych ho nechat jeho osudu.

Když ale zírám na tu krvavou změť muže, v hlavě se mi ozývá výcvik strýčka Silase. Nemůžu nechat člena svého druhu brutálně zahynout na špinavé ulici. A co hůř, pokud ho najde nějaký lidský doktor, odebere mu krev a všechny nás prozradí. Dokonce se ve mně krátce mihne letmá, ostudná myšlenka: co kdybych ho ošetřila, ukryla a pak od jeho smečky požadovala obrovskou finanční odměnu? Vysoce postavený vlk, jako je on, by měl hluboko do kapsy. Ty peníze by mohly financovat budoucnost mých miminek a zajistit, že nikdy nebudou mít hlad.

Povzdechnu si frustrací nad svou vlastní přetrvávající empatií. Oportunistická myšlenka bledne a je nahrazena instinktem léčit. Rychle z velké plátěné tašky vytáhnu tlustý vlněný zimní šál. Padnu na kolena na mrazivý beton a nakloním se nad jeho krvácející, těžce svalnaté tělo. Tlustou látku mu pevně omotám kolem pasu a trupu, abych skryla jeho nahotu a pokusila se zachytit jakékoli tělesné teplo, které mu ještě zbývá.

„Musím tě dostat z dohledu,“ zašeptám do studeného vzduchu.

Natáhnu ruku a chytím ho za široká, těžká ramena. Moje boty škrtají o chodník, jak se snažím odtáhnout jeho mrtvou váhu do stínů uličky. Když zatáhnu, jeho bezvládná hlava se svalí dozadu.

Blikající pouliční lampa osvětlí jeho rysy a odhalí jeho tvář.

Krev mi v žilách zledovatí. Ruce mi znecitliví a já pustím jeho ramena. Jeho hlava narazí do betonu s tupým zaduněním, ale mně je to jedno. Odšourám se dozadu, srdce mi buší do žeber zběsilým, děsivým rytmem.

Tmavé, nezkrotné vlasy přilepené k čelu. Dokonale tvarovaný nos. Tenké, aristokratické rty mírně pootevřené, jak lapá po dechu. Husté, dominantní obočí vrhající stíny na jeho zavřené oči. Ty nebezpečně známé, zničující rysy způsobí, že se přes mou křehkou psychiku přežene přílivová vlna traumatických vzpomínek. Bití. Chladné pohledy. Brutální, duši drásající bolest z jeho odmítnutí.

Ten zraněný, umírající muž, který mi krvácí u nohou, není nikdo jiný než Alfa Kaelen Thorne.

Ten samý děsivý muž, od kterého jsem přísahala na svůj život, že se budu držet dál, teď leží bezmocný a zranitelný přede mnou. Zírám na tyrana, který mě zlomil. Osud se zvrtl do krutého, výsměšného vtipu, který mi nedává jinou možnost než odtáhnout svého trýznitele do mého útočiště a odborně mu ošetřit smrtelná zranění. Nemůžu ho nechat zemřít a nemůžu ho nechat objevit.

Když se ale dívám dolů na jeho tvář, tvář nápadnou i v bezvědomí, dostaví se děsivé, dusivé uvědomění. Ruce se mi instinktivně přesunou, aby mi chránily břicho. Musím své rozvíjející se těhotenství před jeho Alfími smysly utajit za každou cenu. Protože pokud se probudí u mě doma a zjistí, že ve mně rostou dvojčata, nebude váhat. Odmítl mě. Nenávidí mou pokrevní linii. Aby ochránil čistou, neposkvrněnou linii své smečky, zabije nás všechny.