Pohled Kaelena

Těžké dubové dveře mé kanceláře se rozletěly. Okamžitě mě do nosu udeřil ostrý pach nervózního potu. Dovnitř vešel můj Beta Cade. Držení těla měl napjaté, ramena strnulá. Vyhýbal se mým očím a zíral do prken podlahy.

„Alfo Kaelene,“ začal Cade a hlas se mu mírně zachvěl. „Přišel bývalý Alfa... tvůj otec. Zdá se, že tu máme trochu problém.“

Než jsem z něj mohl dostat podrobnosti nebo se zeptat, proč se potí, chodbou zaduněly těžké boty. Do místnosti nakráčel můj otec. Jeho jantarové oči se do mých zabodly divokým, neochvějným pohledem, který vyžadoval naprostou podřízenost.

Cade si povzdechl a potvrdil mé nejhorší obavy. „Alfa smečky Půlnočního azuru dnes přijíždí se svou dcerou k formálnímu uzavření zásnub.“

Moje ruce tvrdě dopadly na leštěný mahagonový stůl a zachrastily kalamáři. „Cože! Dnes?!“ zařval jsem a vstal.

„Ano, dnes večer!“ dožadoval se můj otec a přistoupil přímo ke stolu. Jeho velitelský tón neponechával žádný prostor k diskuzi.

„Proč jsi o tom nic neřekl?“ zaskřípal jsem zuby a potlačoval touhu rozbít nábytek na třísky. Nesnášel jsem, když se mnou někdo zametal jako s pouhým štěnětem. Moje autorita v této smečce byla absolutní. Tohle mi připadalo jako přímá, urážlivá výzva mému postavení. „Víš, že chci najít svou družku, než se vůbec rozhodnu přijmout domluvené spojení!“

Byla to do očí bijící, špinavá lež. Ta slova na jazyku chutnala odporně. Svou osudovou družku už jsem našel – křehkou, zlomenou otrokyni jménem Elara – a bezcitně jsem ji odmítl, abych ochránil svou image a pýchu své smečky. Ale můj otec, těžce se opírající o dřevo, zavrčel něco o svém zoufalém, umírajícím přání mít vnoučata. Protože jsem přesně věděl, jak hluboce osamělý byl od doby, co moje milovaná matka zemřela, postupně ze mě bojovnost vyprchala. Zdráhavě jsem povolil.

„Dobrá...“ procedil jsem, drápy se mi bolestivě zatáhly. „Ale nečekej, že budu souhlasit se vším, co řekneš!“

Odstrčil jsem je a opustil dusivé prostory své kanceláře, abych si vyčistil třeštící hlavu. Moje zrádné myšlenky se okamžitě vrátily k té omamné noci, kterou jsem strávil zamotaný v prostěradlech s Elarou. Stále jsem z ní cítil tu sladkou vůni, stále jsem cítil zoufalé teplo její kůže na své. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem vymazat její jemnou, slzami smáčenou tvář ze své mysli. Stále jsem si musel připomínat, že je to jen špinavá otrokyně, nezpůsobilá stát po mém boku jako Luna válečnické smečky.

Hluboko uvnitř mého vědomí můj mocný vlk, Fenris, zabručel. *‚Ani ses mě nezeptal!‘*

Ve tmě mé mysli vycenil tesáky. Od chvíle, kdy jsem arogantně a bez jeho souhlasu odmítl naši pravou družku a roztrhl naši duši na dvě poloviny, byl zuřivý a mlčel.

Když jsem v spoře osvětlené chodbě zahnul za ostrý roh, zničehonic jsem narazil do křehké, drobné postavy.

Byla to Elara.

Klopýtla dozadu. Když okamžitě vyhrkla dramatickou, submisivní omluvu, v hrudi mi vzplálo horké podráždění. To si ze mě dělá legraci? Udělal jsem krok vpřed a pevně ji chytil za pas, když se snažila vytrhnout. Očekával jsem, že proti mně bude bezmocná, ale něco bylo špatně. Její pas se mi pod rukama znatelně zmenšil. Když jsem ji chytil za paže, abych ji udržel v klidu, její tenoučká zápěstí působila tak křehce, jako by měla prasknout pod i tím nejmenším tlakem. Připadala mi vyprázdněná.

Pak mě zasáhlo děsivé zjištění. Zíral jsem na ni a natahoval se po ní svými vnitřními smysly, ale narazil jsem na neprorazitelnou zeď. Nemohl jsem cítit její vlčici. Spojení bylo mrtvé.

„Kde je tvá vlčice...?“ dožadoval jsem se, hlas mi zhrubl narůstající panikou. „Nemůžu ji vycítit.“

V hlubinách mé mysli začal Fenris vyšilovat. Vrhal se proti mým mentálním bariérám, drásal mou příčetnost a snažil se převzít fyzickou kontrolu nad naším tělem. *‚Kaelene! Vůbec ji necítím... Je pryč!‘*

Jak zoufale sebou házela proti mému neústupnému sevření, tenká látka jejího rukávu se zachytila a roztrhla.

Ztuhl jsem, vzduch mi vyrazil z plic. Odhalené pod ostrým světlem na chodbě se nacházelo brutální, děsivé plátno tmavě fialových, nezhojených modřin a hlubokých škrábanců. Byly to vážné, rozzlobené stopy táhnoucí se po její jemné kůži.

Fenris ze sebe vydal žalostné, trýznivé zakňučení, které se mi rozlehlo lebkou. *‚Nehojí se... To znamená jediné...‘*

Její vlčice byla pryč. Mrtvá. Vymazaná čirým traumatem z mého odmítnutí. Přetržené pouto zabilo její vnitřní zvíře. Ale jak? To zjištění do mě narazilo jako fyzická rána. Hruď a srdce se mi bolestivě svíraly, když se Elařiny krásné oči zalily hustými, nevylitými slzami.

Zabodla do mě pohled a s čistým jedem mi sdělila, že mi do toho nic není. Potlačila srdcervoucí vzlyk. Syrová bolest ozývající se v jejím jemném hlase mi srazila srdce až do žaludku. Navzdory tomu, že jsem to posvátné pouto násilně zlomil, stále jsem cítil její nesmírnou bolest pevně připoutanou k mé vlastní duši.

Ruce mi klesly. Stál jsem tam paralyzovaný, v šoku vrostlý do podlahy, když se mi vytrhla a běžela chodbou pryč, její kroky se rozléhaly do ticha.

Každé jediné vlákno, každý primární instinkt mé bytosti na mě křičel, abych běžel za ní, abych padl na kolena a prosil o odpuštění. Ale moje tvrdohlavá pýcha zvítězila. Rozhodl jsem se zůstat vrostlý do studené kamenné podlahy.

Kdybych tak jen šel.

Toho jediného rozhodnutí jsem hluboce litoval. Ten osudný okamžik na chodbě byl naposledy, co jsem kdy spatřil její tvář.

O několik hodin později se těžká atmosféra smečkového domu proměnila v bouřlivé oslavy. Hlasitý třesk ohňostrojů otřásl velkou halou, když byly mé okázalé zásnuby zpečetěny. Stál jsem prkenně na pódiu vedle Alfy Varricka a jeho dcery, polykal hořkou pachuť svých vlastních rozhodnutí, zatímco dav jásal nad novým politickým spojenectvím.

Pak se těžké dubové dveře v zadní části haly rozletěly. Strážce z pohraniční hlídky se zběsile prodíral tancujícími členy smečky a sprintoval přímo k pódiu.

„Alfo Kaelene!“ oddechoval strážce a padl na jedno koleno. Slavnostní hudba byla rázem uťata. „Nějaký otrok proklouzl obranou a uprchl do lesa!“

Žaludek se mi propadl. Ani jsem se nemusel ptát, kdo to byl. Ta dusivá prázdnota v mé hrudi mi to potvrdila. Byla to Elara, kdo utekl.

Zmizela do noci a nechala mě stát v místnosti plné jásajících cizinců, topícího se v pronásledujícím pocitu viny a trýznivém zjištění, co všechno jsem vlastně zničil.