„Marcello, nepokoušej mou trpělivost. Dávám ti teď hned dvě možnosti. Buď se se mnou rozvedeš, nebo tě podvedu.“

Dusivé ticho rozlehlého obývacího pokoje prořízl chladný, neznámý hlas.

Marcella Vanceová potlačila hořký, cynický smích, který se jí dral do hrdla. Podvést ji? Kdo v celém širém vesmíru by měl tak velkolepé sklony k sebevraždě? Ona možná někoho odkopla, když ji začal nudit, ale ji nikdy nikdo neodvrhl. Bylo jí jedno, jestli ta myšlenka zní arogantně; byla to zkrátka prostá pravda její existence.

Za spánky jí zničehonic vystřelila pronikavá bolest. Marcella zamrkala, aby zahnala náhlý nával závratě, a chytila se opěrky plyšové kožené pohovky, aby našla rovnováhu. Zrak se jí na zlomek vteřiny rozostřil, než se obraz znovu prudce zaostřil. Sklonila bradu a pohlédla na majitele toho ledového hlasu.

V břiše se jí okamžitě zvedla těžká vlna opovržení.

Zářivě karmínové vlasy se bily s červenými kontaktními čočkami ve stejném odstínu. Jeho stylizace byla úděsná, postrádala jakýkoliv smysl pro jemnost nebo eleganci. Vypadal jako chodící a mluvící dopravní nebezpečí a jen při pohledu na něj ji vlastně bolely oči.

Ten zrzavý muž klečel na vyleštěných podlahových prknech přímo před ní. Navzdory submisivnímu postoji měl široká ramena ztuhlá napětím. Z jeho karmínových očí vyzařovalo syrové ponížení a kypící hněv. Marcella svraštila obočí a chystala se pronést zdrcující kritiku jeho módního vkusu.

Než však stihla vyslovit jedinou slabiku, vpadla do jejího vědomí obrovská přílivová vlna cizích vzpomínek, která ji zaskočila. Příval informací ji zasáhl jako fyzický úder.

Zemřela. Její minulý život skončil, a přesto jí byla nějakým způsobem dopřána zázračná druhá šance na existenci.

Naneštěstí se neprobudila v nějakém poklidném ráji. Ocitla se v pasti chaotického děje románu o éterickém zvířecím světě, který si kdysi jen tak ze zvědavosti přečetla. A co hůř, transmigrovala do těla bezvýznamné, k záhubě odsouzené a zlé vedlejší ženské postavy.

Původní majitelka tohoto těla se jmenovala stejně. Marcella byla dívka narozená ve špinavých, nelítostných slumech tohoto futuristického zvířecího světa. Její život se obrátil naruby, když po dosažení plnoletosti vyhrála v genetické loterii a probudila v sobě psionické tělo úrovně C. Univerzální systém jí okamžitě přidělil pět pohledných a bohatých partnerů, čímž ji pozvedl z bahna rovnou k životu plnému záviděníhodného a bezstarostného luxusu.

Původní Marcella však vládla nenasytnou chamtivostí, která nakonec zpečetila její osud. Nikdy se nespokojila se svým přiděleným harémem. Místo toho lehkomyslně upřela svůj posedlý zrak na nedotknutelné, božské hlavní mužské hrdiny románu. V krutém narativu tohoto světa byla každá vedlejší žena, která se opovážila soupeřit o mužskou náklonnost s milovanou hrdinkou úrovně S, předurčena k hrůznému, tragickému konci.

Skrze sérii nastražených pastí a jemných manipulací ze strany hrdinky a jejích elitních nápadníků byla původní Marcella vmanévrována do zahořklé, smrtící rivality s jinou vedlejší ženskou postavou.

Její protivnicí byla Gemma Roweová. Gemma pocházela taktéž ze slumů, rovněž v sobě probudila psionické tělo úrovně C a chovala v sobě naprosto stejné pošetilé ambice uhnat hlavní mužské hrdiny.

Systém ale Gemmě silně nadržoval. Pět partnerů, které systém Gemmě přidělil, převyšovalo partnery původní Marcelly ve všech myslitelných ohledech. Gemmini muži se pyšnili dechberoucím vzhledem, elitním aristokratickým původem a hrozivými nadpřirozenými schopnostmi. Vlastnili prémiové nemovitosti, špičková létající auta a vyspělé robotické pomocníky. Gemmini partneři dokonce ochotně fungovali jako dohazovači a pomáhali jí v nadbíhání oněm nedotknutelným hlavním hrdinům.

Původní Marcella požadovala, aby její vlastní partneři dělali přesně totéž. Těch pět mužů to však v hrůze, že by urazili mocný harém hlavní hrdinky, rezolutně odmítlo.

Srovnávání plodilo hlubokou, hnisající zášť. Původní Marcella, pohlcená žárlivostí, upustila od marného pronásledování hlavní hrdinky a zaměřila svůj toxický jed výhradně na Gemmu. Tato neúnavná šikana se jí ale vymstila a nahnala jejích vlastních pět partnerů přímo do Gemminy otevřené náruče. Její oficiální partneři se proměnili v Gemminy loajální, patolízalské psíky.

Každý boží den původní Marcellu prosili o rozvod, ale ta tvrdohlavá žena je odmítala propustit. Nakonec těch pět mužů podlehlo svým touhám a původní Marcellu s Gemmou podvedlo.

V posledním záchvatu hysterické zuřivosti přidala původní Marcella do jejich jídla smrtelný jed v úmyslu svých pět partnerů i Gemmu zabít. Plán selhal. Nakonec zemřela sama a zanechala po sobě neblaze proslulou pověst archetypální vyšinuté zloduchyně. Mezitím hrdinka a hlavní mužští hrdinové vyřešili dvě velké nepříjemnosti, aniž by hnuli jediným prstem.

Marcella zpracovala tu tragickou dějovou linii a v duchu se ušklíbla.

Systém doslova nařizoval polyamorii. Proč by se někdo přivazoval k pěti nevděčným, zrádným mužům a vzdával se nekonečného lesa?

*Proboha, holka. Proč jsi to dělala? Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Odložené psíky druhých lidí my nechceme!* uvažovala Marcella v duchu a upravila si pozici na pohodlné pohovce.

Koneckonců měla moc vzít si z nekonečné zásoby volných mužů tolik z nich, kolik jen chtěla. Deset partnerů? Sto? Deset tisíc? To by bylo taky naprosto v pořádku. Deset tisíc partnerů znamenalo nárokovat si každý den jednoho nového. Marcella ani nevěděla, kolik let by trvalo projít harémem takové velikosti. Možnosti byly nekonečné a žádná z nich nezahrnovala rvačku o tuhle ubohou, klečící bandu.

Jakmile se jí v mysli ukotvilo toto osvobozující uvědomění, zvedla Marcella zrak zpět k onomu zrzavému muži. Její dříve napjatý postoj se uvolnil do výrazu svrchované, sebevědomé autority.

„Tak to tedy udělejme. Nechci ani jednoho z vás.“

Jaxon Hensley se zhoupl na patách. Jeho karmínové oči se rozšířily do téměř komických rozměrů a zračil se v nich hluboký šok.

„My to uděláme?“

Koutky Marcelliných rtů zacukaly do ostrého, sarkastického úsměvu.

„Ano, rozvod. Všech pět. Ani jednoho nebudu prosit, aby zůstal.“

Nechovala pramalý zájem na tom, aby si dělala nároky na cizí psíky, bez ohledu na to, jak moc pohlední nebo dobře stavění prý jsou. Navíc, když se tak dívala na Jaxona, ani jeden z nich absolutně nesplňoval její vytříbené estetické standardy.

Jakmile jí ta slova opustila ústa, zbývající čtyři partneři roztroušení po rozlehlém obývacím pokoji zůstali stát jako přikovaní. Vyměnili si omráčené pohledy s vyvalenýma očima, neschopní vstřebat ten náhlý zvrat. Před půl rokem je systém svázal přesně s touto ženou.

Byla nepopiratelně krásná – zářivá, nápadná a nesla si s sebou agresivní, zastrašující půvab, který si vynucoval pozornost. V kombinaci se skóre genetické kompatibility přesahujícím devadesát procent s ní skutečně plánovali vybudovat šťastný, oddaný život, a to navzdory její průměrné psionické síle úrovně C.

Marcella se k nim však chovala s opovržením. Místo aby o jejich pouto pečovala, zaměřila se na pětici legendárních partnerů patřících ženě úrovně S, Sylvii Rostovové. Nejenže pletichařila, jak vyměnit své partnery za ty Sylviiny, ale navíc po nich neúnavně požadovala, aby jí pomáhali té konkurenční skupině nadbíhat. Vzhledem k tomu, že byli k smrti vyděšení z představy urazit elitu úrovně S, odmítli, což vedlo k tomu, že si na nich Marcella začala vylévat svou nekonečnou frustraci.

Gemma, rovněž žena úrovně C, měla partnery Sylvie také ráda, ale ke svým vlastním partnerům se chovala s uklidňující laskavostí a nekonečnou trpělivostí. Ve srovnání s tím a po mnoha společných interakcích zdeptaní Marcellini partneři zcela přirozeně propadli Gemmině jemné fasádě.

Pak začali od Marcelly dennodenně vyžadovat rozvod. Naneštěstí pro ně, jejich žena odmítala ustoupit byť jen o píď.

Zákony zvířecího světa byly brutálně přísné. Systém umožňoval mužům navrhnout rozvod, ale teprve po uplynutí trýznivé tříleté lhůty na rozmyšlenou. Ženy však měly absolutní pravomoc. Mohly podat žádost o rozvod okamžitě a pouto zpřetrhat v jediném okamžiku.

Marcellini partneři nechtěli čekat tři dlouhé roky. Zoufale se chtěli zbavit svých současných závazků a stát se Gemminými partnery co nejdříve to bude možné.

Teď, když Marcella na rozvod jen tak mimochodem přistoupila, stěží věřili vlastním uším.

Mohla by na ně tahle manipulativní žena chystat nějakou léčku?

„Myslíš to vážně?“

„Marcello, neděláš si srandu, že ne?“

Marcella v hlubokém zoufalství protočila panenky. Její jindy povědomá tvář byla nyní odměřená, chladná a zbavená jakékoliv přetrvávající náklonnosti.

„Kdo říkal, že si dělám srandu?“

I kdyby bylo mužů v rozlehlém éterickém zvířecím světě neuvěřitelný nedostatek, nikdy by neklesla tak hluboko, aby přijala cizího psíka. Rozvod byl absolutní a nezpochybnitelný. Musela se držet co nejdál od knižní hrdinky i hlavních mužských postav, vyhnout se fatálnímu konci příběhu a užívat si velkolepý život obklopená nádhernými, poslušnými muži.

Pokud šlo o finanční podmínky odloučení, nebylo vůbec nutné je vytahovat. Univerzální systém chránil zájmy ženy nade vše ostatní.

Například ihned po spárování přešel majetek partnera do společného vlastnictví se ženou. Jakmile bylo partnerské pouto úspěšně zpečetěno prostřednictvím fyzické intimity, veškerý majetek patřící partnerovi se prostřednictvím nezvratné autority systému automaticky převedl na jméno ženy.

Při rozvodu, pokud pouto ještě nebylo zpečetěno, měl muž zákonnou povinnost odevzdat polovinu celého svého majetku ženě jako kompenzaci. Pokud už pouto zpečetěno bylo, žena musela muži vrátit pouhou ubohou desetinu majetku.

Navíc v době rozvodu musel odvržený partner zaplatit své ženě dalších deset tisíc zásluh. Muži nasazovali životy a masakrovali na bojišti děsivé zmutované bestie a kruté insektoidy, aby si zásluhy vůbec vydělali. Ženy si oproti tomu své zásluhy vydělávaly většinou bez námahy, a to prováděním uklidňující psionické rezonance na svých mužích.

Pětice partnerů se krátce odmlčela a pátrala v její tváři po jakémkoliv náznaku podvodu. Jakmile se ujistili, že to Marcella myslí vážně, hruď se jim naplnila obrovskou vlnou šoku a nefalšované radosti.

Okamžitě se vyškrábali z podlahy a rekordní rychlostí se rozběhli do svých ložnic. Chodbou se rozléhalo zběsilé dunění bot a práskání dveří. V zoufalém spěchu si balili své věci k smrti vyděšení představou, že by třeba i jediná vteřina zpoždění mohla přimět tu náladovou ženu změnit názor.

O několik minut později stálo ve foyer pět zadýchaných mužů s taškami přehozenými přes ramena a doslova vibrovali netrpělivým očekáváním.

Marcella o tu skupinku zavadila pohledem a pomalu se zvedla z pohovky.

„Můžeme vyrazit.“

Od narození dostávala každá žena v tomto vesmíru měsíčně sto zásluh a deset tisíc galaktických kreditů jako příspěvek na živobytí, dokud nedosáhla plnoletosti a nebyla spárována s muži. Všechny osiřelé ženy mezitím řídící terminál umisťoval do přísně střeženého, exkluzivního galaktického Útočiště Aegis pro ženy.

Jakmile byla žena úspěšně spárována se svými partnery, systém jí přidělil dům, vozidlo a robotického majordoma, vše striktně odstupňované podle její konkrétní úrovně psionické síly.

Marcellina úroveň psionické síly byla C. V důsledku toho jí systém nadělil tuto rozlehlou vilu úrovně C, elegantní sedmimístné létající auto a standardního robotického pomocníka třídy C.

Ale i v rámci úrovní existovaly skryté podúrovně. Systém do očí bijícím způsobem protěžoval Gemmu, které udělil absolutní vrchol odměn v rámci úrovně C.

Poté, co se psionická síla ženy zlepšila prostřednictvím rezonance, mohla systém formálně požádat o vylepšené domy, rychlejší auta a chytřejší robotické pomocníky.

Jelikož se toto stávající sídlo pyšnilo vynikající a bezpečnou polohou v rámci města, většina žen se rozhodla v domě přiděleném systémem žít trvale. Marcella nebyla výjimkou. Vyšla ze vstupních dveří a rázným krokem zamířila po sluncem zalité příjezdové cestě ke svému vozidlu.

Vklouzla do pohodlného sedadla spolujezdce z pravé kůže, zaťukala na elegantní konzoli palubní desky a přikázala kovovému robotickému pomocníkovi třídy C, aby se ujal řízení. Stroj s hučením ožil, jeho optické senzory se slabě modře rozzářily a uchopil řízení. Jakmile se Marcella usadila, stáhla tónované okénko a shlédla na pětici partnerů, kteří nejistě postávali poblíž jejího auta.

„Pohněte sebou, nebo si to rozmyslím.“

S tímto ostrým povelem se její zářivá, nápadná tvář protáhla do povýšeného, arogantního úsměvu. Ten výraz byl natolik nenuceně odmítavý a postrádal ono zoufalé lpění, na jaké byli zvyklí, že to přimělo oněch pět partnerů v synchronizované frustraci zaskřípat zuby.

Ačkoliv se jejich rodinné zázemí nemohlo měřit s monstrózním bohatstvím nedotknutelných hlavních mužských hrdinů knihy, měli do chudoby daleko. Každý z mužů vlastnil své osobní špičkové létající auto. Rozběhli se ke svým elegantním vozidlům, jejichž antigravitační motory s tichým a silným hučením ožily.

Jak se Marcellino auto plynule vzneslo z pěstěného trávníku a zařadilo se do vyhrazeného vzdušného pruhu, pětice vozidel se zformovala do těsného útvaru a v závěsu ji následovala. Marcella se opřela loktem o rám okna a sledovala, jak se za ním míhá futuristická metropole. Týčící se mrakodrapy propletené s masivní biotechnologicky vyšlechtěnou flórou se táhly k mrakům jako neustálá připomínka mimozemského světa, který nyní obývala. Pocítila, jak se jí zmocňuje hluboký pocit osvobození. Byla volná od odsouzené dějové linie, volná od těchto nevděčných mužů a připravená vytěžit každou jednotlivou výhodu, kterou jí tato společnost nabízela.

O půl hodiny později konvoj sestoupil rušným vzdušným provozem. Před nimi se rýsoval impozantní, masivní architektonický zázrak známý jako Dóm partnerských záležitostí. Skupina hladce přistála na vyhrazené přistávací ploše, pouhých pár okamžiků od definitivního rozchodu.