„Vážně už bych měla jít domů.“ Opakuju tu větu dnes večer už snad posté, můj hlas stěží překřikuje těžké, dunivé basy vibrující vlhkým betonem pod mýma nohama.

Maddie moji prosbu naprosto ignoruje. Udržuje na mém předloktí sevření jako ve svěráku a táhne mě po přelidněném chodníku směrem k sametovým provazům toho nejexkluzivnějšího nočního klubu ve městě. Básní o tomhle místě už týdny a přísahá na všechno svaté, že dnešek je ten večer, kdy se můj nudný, předvídatelný život konečně obrátí naruby.

„Ani náhodou! Dělej, Tesso, už jsme skoro vpředu,“ odfoukne si, její tempo je neúprosné, jak mě táhne za sebou.

Nesvá tahám za lem své černé sukně ke kolenům a snažím se ji stáhnout ještě o kousíček níž. Maddie se se mnou o tenhle outfit hádala do krve. Chtěla mě narvat do něčeho, co sotva zakrývalo zadek, ale já jsem rovnou odmítla opustit byt, pokud nebudu alespoň trochu slušně zakrytá. Bohužel jsem prohrála bitvu o horní polovinu. Momentálně jsem narvaná do tmavě zeleného krajkového korzetu, který mi prsa velikosti D tlačí prakticky až k bradě. V tomhle omezujícím kousku oblečení vypadá můj hrudník absurdně nápadně, prsa mi přetékají přes lemované okraje způsobem, kvůli kterému mám chuť překřížit ruce a schovat se před zírajícíma očima kolemjdoucích cizinců.

Aby tuhle noční můru završily, mám nohy v přes sedm centimetrů vysokých striptérských jehlových podpatcích. S každým krokem se mi do lýtek vrací ostrá, vystřelující bolest.

Míjíme dlouhou, klikatící se frontu klepajících se mladých žen. Většina z nich je oblečená v něčem, co lze jen velmi volně označit za oblečení. Vidím neonové kousky tenké látky, řemínky z umělé kůže a gotické korzety zkombinované s mikro minisukněmi, které vystavují holou kůži kousavému nočnímu chladu.

„Pozérky.“ Maddie se na dav ušklíbne a z jejího tónu odkapává neskrývané pohrdání.

„A v čem přesně se od nich lišíme my?“ oponuji a zběsile gestikuluji dolů na svůj vlastní směšný korzet, ze kterého mi leze výstřih.

„Věř mi, až se dostaneme dovnitř, všechno pochopíš.“ Maddie na mě spiklenecky mrkne.

„Jak se vůbec chceme dostat přes ty vyhazovače?“ ptám se a úzkost ve mně stoupá s každým krokem, kterým se blížíme k těm tyčícím se, těžce osvaleným mužům hlídajícím tlusté ocelové dveře vchodu do klubu.

„Oh, uvidíš.“ Na tváři se jí rozzáří zlomyslný, sebevědomý úsměv.

„Jak jsem se k tomuhle vůbec nechala přemluvit? Sotva vidím rovně, natož abych dokázala jít rovně v těhle vražedných podpatcích. A teď mě nutíš předbíhat frontu do exkluzivního klubu,“ sténám a těžce se opírám o její rameno, abych svým křičícím klenbám nohou dopřála chvilkovou úlevu.

„Zatni zuby, Tesso. Tohle si zamiluješ. Furt si stěžuješ, jak je tvůj život bolestně nudnej. Tak se zhluboka nadechni a připrav se. Zrovna se chystám obrátit tvůj svět naruby.“

Protáčím oči. Tohle je klasická Maddie. Když jí řeknete, že je vaše obyčejná černá káva moc fádní, potáhne vás přes celé město na trojité karamelové macchiato s extra šlehačkou. Žije pro extrémy, neustále posouvá hranice. Já jsem pravý opak. Mám ráda svou tichou, předvídatelnou rutinu. Když si někdo stěžuje na kávu, prostě mu podám čerstvý hrnek.

Ztěžka si povzdechnu. Přesně takhle mě dneska večer donutila opustit moji komfortní zónu – slibovala, že mi najde chlapa, ze kterého budu mít mokré kalhotky už po jediném pohledu.

Pevně k sobě tisknu rty a pohled upírám na chodník. Neexistuje žádný způsob, jak bych někdy mohla Maddie říct pravdu o svých tužbách. Navzdory svému skromnému, konzervativnímu zevnějšku a nudnému každodennímu životu tajím hlubokou, skrytou fascinaci mnohem temnějším životním stylem. Zastrčená úplně vzadu ve skříni v ložnici, pečlivě ukrytá pod hromadou objemných zimních svetrů, leží moje rozrůstající se sbírka BDSM románů. Krátkou dobu jsem je odvážně nechávala naskládané na nočním stolku, aby byly na očích. Ale jen do chvíle, než je našel můj bývalý přítel Simon. Stále si živě vybavuji to čiré znechucení, které zkřivilo jeho rysy, když jsem se mu tiše svěřila se svou fantazií podřídit se dominantnímu muži. Rozházel ty těžké knihy po celé ložnici, nazval mě nemocnou úchylačkou a řekl mi, že potřebuju odbornou pomoc, načež vyšel ze dveří a už se nikdy neohlédl. Stud z toho krutého odmítnutí mě donutil tyhle submisivní touhy natrvalo uzamknout.

Jsem tak ztracená v bolestných, ponižujících vzpomínkách na Simonova slova, že si vůbec nevšímám, jak se Maddie přede mnou prudce zastavuje.

Jsem nemotorná i ve svých nejlepších dnech, kdy mám na sobě džíny a pohodlné tenisky, a teď je moje nešikovnost desetkrát horší. Tvrdě narážím Maddie do zad. Snažím se chytit rovnováhu, ale ty směšné jehly mě okamžitě zrazují. Kotníky se mi podlamují ven. Moje síla vůle se gravitaci nevyrovná. Padám dozadu a ve studeném vzduchu divoce máchám rukama. Zadek mi dopadá na tvrdý betonový chodník s otřesným bouchnutím, které mi pošle brutální šokovou vlnu přímo do páteře. Zlomek vteřiny poté narazí zadní část mé lebky na zmrzlou zem. Za očima mi exploduje jasný záblesk bílého světla.

Pak všechno zčerná.

Vědomí se mi vrací pomalu, trýznivě plíživě. Připadám si, jako bych se vznášela z hlubin kalného, ledového jezera. K uším se mi dostávají tlumené zvuky, zkreslené a vzdálené, jako bych poslouchala přes silnou vrstvu vaty. Zasténám a ten chraplavý zvuk mi bolestivě vibruje ve vlastním suchém krku. Nutím se otevřít ztěžklá víčka. Svět se točí v kruzích a nutí mě zběsile mrkat proti té šmouze. V hrudi mi vystřeluje panika, jak se můj mozek snaží zpracovat okolí. V lebce mi buší ostré, rytmické kladivo. Z úst mi uniká úlevný výdech, když si uvědomím, že nade mnou nesvítí žádné ostré zářivky, což znamená, že nejsem na nemocniční pohotovosti.

Otočím hlavu o centimetr. Místnost je ponořená do těžkých stínů, osvětlená pouze obrovským, burácejícím krbem po mé levici. Mohutná polena praskají a syčí a vrhají dlouhé, tančící oranžové stíny na leštěnou dřevěnou podlahu. I tohle tlumené, mihotavé světlo mi v mozku způsobuje pulzování a hrozí, že mi zvedne žaludek. Dělám mělké, odměřené nádechy a potlačuji náhlou vlnu nevolnosti. Tohle je podruhé v mém životě, co se mi podařilo dostat se do bezvědomí, takže moc dobře vím, že nemám dělat žádné prudké pohyby.

Zvedám se po centimetrech, dokud nesedím vzpřímeně. Těžkou hlavu si podepírám dlaněmi a čekám, až se se mnou místnost přestane naklánět. Pode mnou je obrovská, bohatě polstrovaná hnědá kožená pohovka. Silně voní tabákem, starým papírem a výrazným, ostrým mužským pižmem. Tento masivní kus nábytku přímo křičí čirou dominancí, je dost velký na to, aby se na něm pohodlně natáhl obr. Jakmile se to trýznivé pulzování v mojí hlavě ustálí na snesitelném, tupém tepání, opatrně zkoumám své okolí.

Místnost je rozlehlá, působivá pracovna. Vysoké stěny lemují mahagonové knihovny od podlahy až ke stropu, pevně napěchované tlustými svazky v kožené vazbě. Na druhé straně rozlehlé místnosti stojí obrovský manažerský stůl. Je nedotčený a zastrašující, nese pouze elegantní mosaznou lampu a drahý stojánek na pera. Vypadá jako velitelské centrum navržené pro novodobého krále.

Zvědavost a zoufalá potřeba najít svou kamarádku mě nutí k akci. Svírám koženou područku a nutím se postavit na nohy. Ve chvíli, kdy vstanu, mě zasáhne prudká vlna závratě. Podlaha se nebezpečně naklání. Hroutím se zpátky do polštářů pohovky, přerývaně dýchám a modlím se, abych na tenhle drahý nábytek nepozvracela.

„Znovu už nevstávej.“

Od dveří se ozývá hluboký, autoritativní hlas, ze kterého vibruje syrová, nefiltrovaná síla. Ztuhnu. Ten příkaz mě udeří do uší a putuje přímo po mé páteři, až mi mrzne krev v žilách.

Zvedám těžkou hlavu. Temný práh vyplňuje obrovský stín. Vykročí vpřed do tlumeného světla ohně a mně se dech zasekává v hrdle. Je obrovský. Jeho široká ramena vyplňují prostor, jeho impozantní postava se nade mnou tyčí, jak kráčí místností. Na sobě má tmavý, bezvadně ušitý oblek, který obepíná jeho svalnaté tělo. Musím si bolestivě natahovat krk, abych vůbec zachytila jeho pohled. V hrudi se mi střetává drtivá směs prvotního strachu, intenzivní úzkosti a prudké, nepopiratelné fascinace.

„Uvědomuješ si, jak pitomý tenhle kousek byl?“ zavrčí a basy jeho hlasu duní hluboko jako predátor kroužící kolem své kořisti.

Ach bože. Tenhle obrovský muž je zuřivý.

„Opravdu se omlouvám, jestli jsem vám způsobila nějaké nepříjemnosti. Když mi jen řeknete, kde je moje kamarádka, vyzvednu ji a budete mě mít z krku.“ Nutím ze sebe ta slova a celé mé tělo se třese pod drtivou tíhou jeho temného pohledu.

V žilách mi stoupá adrenalin. Moje racionální mysl zkratuje a marně se snaží zjistit, jestli je tenhle děsivý, dechberoucí muž skutečný, nebo jen živá halucinace vytažená přímo z mých nejzakázanějších BDSM fantazií. Na základě toho, jak moje tělo reaguje na hluboké zabarvení jeho hlasu, nemám v mysli sebemenší pochybnost, že tento tyčící se muž je skutečný dominant. Už jen jeho pouhá přítomnost vyžaduje absolutní podřízenost.

Dělá další pomalý, rozvážný krok k pohovce a zkracuje vzdálenost mezi námi. „Mluvil jsem o tom, že se tu promenáduješ v těch zpropadených botách. Máš sakra štěstí, že sis nezlomila kotník. I tak jsi pravděpodobně utrpěla otřes mozku. Kde se v tobě vzala ta drzost myslet si, že to zvládneš a projde ti to?“

Jeho intenzivní zkoumání strhává můj poslední zbývající filtr. Hrdlem mi stoupá panika a obranný postoj, které zcela obcházejí můj mozek.

„Nemyslela! Vážně, prosila jsem Maddie, ať mě nenutí si je brát. Říkala, že v nich budu mít hezké nohy a chlapi z nich nebudou moct spustit ruce. A vzhledem k tomu, že už jsem si dlouho nevrzla...“

Dramaticky zalapám po dechu a prudce si přitisknu ruku na pusu. Tváře mi hoří čirou, palčivou potupou. Nemůžu uvěřit, že mi ta slova právě vypadla z úst před tím autoritativním cizincem.

Vstupuje hluboko do mého osobního prostoru, dost blízko na to, abych cítila intenzivní teplo vyzařující z jeho pevné postavy. I s viděním stále trochu rozmazaným na okrajích jasně vidím jeho ústa. Jeho rty jsou plné, pevně semknuté v tvrdé, neodpouštějící linii nesouhlasu. Zaplavuje mě náhlé, iracionální a drtivé nutkání. Chci sklouznout z téhle kožené pohovky na kolena, přitisknout tvář k jeho vyleštěným botám a prosit za odpuštění, že jsem ho zklamala.

„Jejda,“ zašeptám do dlaně roztřeseným hlasem.

Zatne čelist. Drsnost v jeho výrazu se mění v něco temnějšího, hladovějšího. „Takže jsi měla na sobě ty hrozné podpatky jen proto, abys přilákala muže. Doufala jsi, že někoho potěšíš natolik, že si získáš jeho pozornost?“

Těžce polknu a důrazně kývám hlavou jako poslušné dítě.

„Chápu. No, teď máš mou pozornost.“ Jeho hlas klesne do chraplavého, hypnotického šepotu. „Co s ní máš v plánu?“

Zrak se mi konečně zostřuje a zamyká se na jeho tváři. Jeho oči mě okamžitě lapí. Jsou temné, v tlumeném světle ohně prakticky úplně černé, nekonečné a velitelské. Pod těžkou, predátorskou vahou jeho pohledu se moje konzervativní ulita tříští na milion kousků. Mezi stehny mě zaplavuje horečnaté, vlhké horko, moje nitro pulzuje divokým, nekontrolovatelným vzrušením. Prsa mě bolí proti omezující krajce korzetu, bradavky se mi stahují do tvrdých, citlivých bodů tlačících se proti látce. Přesně tohle Maddie myslela. Jediným, dominujícím pohledem mě tenhle muž roztavil v zoufalou, potřebnou louži.

Za hruď mě táhne neviditelná, magnetická síla. Zajímalo by mě, co udělá, když tu mezeru mezi námi překlenu. Nedokážu umlčet to prvotní nutkání, které mi křičí v hlavě. Nechávám víčka zachvět a zavřít, nakláním se vpřed a otevírám rty, abych je přitiskla k jeho.

Těžké dřevěné dveře se rozletí a hlasitě bouchnou o zeď.

„Mistře Vancei, sanitka už je konečně tady. Řekla jsem jim, ať přijedou zezadu.“

Oči se mi prudce otevírají. Ve dveřích stojí krásná žena a mírně oddechuje.

Muž se okamžitě narovnává a přerušuje to magnetické pouto mezi námi. Otáčí svou masivní postavu k ní. „Děkuji, zlatíčko. Teď se vrať ke svému Mistrovi a vyřiď mu, že jsem řekl, že můžeš dostat odměnu.“

Žena zatají dech a tvář jí zrudne dychtivým vzrušením. „Oh! Děkuji, Mistře, děkuji.“ Rychle skloní hlavu a vyběhne z místnosti.

Můj otřesený mozek se snaží tu výměnu zpracovat. Z hrdla mi vybublává zadýchané, hysterické zahihňání. „Říkala vám Mistře.“

Otočí se zpátky ke mně. Jeho temné oči se zamykají do mých s absolutní, neochvějnou jistotou. „Ano. A přesně tak mi budeš říkat, až si spolu budeme hrát.“

Syrové přesvědčení v jeho hlase mi krade dech z plic. Věřím mu. V tomto krátkém, pozastaveném okamžiku mu věřím každým vláknem svého bytí. Dívá se na mě dlouhou, těžkou vteřinu, jeho pohled obkresluje rysy mé tváře, jako by odmítal odvrátit zrak. Pak si tiše povzdechne. Vykročí vpřed a nakloní se.

„Ale dnes ten den není. Tvé zdraví je pro naše hrátky zásadní.“

Než vůbec stihnu ten pohyb zpracovat, bez námahy nabírá mé tělo do svých silných, svalnatých paží. Lapám po dechu a moje ruce instinktivně svírají široké klopy jeho saka. Drží mě s lehkostí proti své pevné hrudi, odnáší mě z pracovny a nese mě spoře osvětlenou chodbou. Otevírá těžké boční dveře a vychází ven na chladný noční vzduch poblíž betonového zadního schodiště budovy.

Opatrně mě pokládá na nejhornější schod, jeho velké ruce se zdrží na mém pase přesně tak dlouho, aby se ujistil, že mám rovnováhu. Sáhne do vnitřní kapsy svého na míru šitého saka a vytáhne elegantní, černou vizitku. Vklouzne mi tu těžkou kartičku do dlaně, jeho prsty se mě teple dotknou.

„Tady je moje číslo. Až se dostaneš z nemocnice a budeš střízlivá, zavolej mi. Pak si probereme tvůj nedostatek pozornosti.“

Naklání se dolů. Jeho pevné, teplé rty se mi jemně přitisknou na tvář. Kontrast mezi jeho dominantními příkazy a tímto něžným gestem mi posílá mráz přímo po páteři. Na schodech pod námi se rozléhají těžké kroky záchranářů. Vybíhají nahoru a okamžitě mě bombardují baterkami a rychlou palbou lékařských dotazů. Jsem tak ohromená náhlým chaosem vyšetřování, že na okamžik odvracím zrak. Když konečně otočím hlavu, abych ho vyhledala, temný, impozantní zachránce je bez stopy pryč, ztracený ve stínech.

V hrudi se mi sevře bolestné píchnutí ztráty. Zírám na prázdné místo, které ještě před několika vteřinami okupoval.

„Tesso!“

Prudce otáčím hlavu. Po betonových schodech přiskakuje Maddie a vypadá, jako by ji honilo monstrum. Make-up má zničený, po bledých tvářích jí stékají tmavé slzy. Její obličej je maskou čiré paniky. Naléhavě se motá kolem záchranářů, dokud ji konečně neujistí, že nemám prasklou lebku a potřebuju jen odvézt na krátké pozorování. V okamžiku, kdy ví, že jsem v bezpečí, napětí opadá. Okamžitě se vracíme k našemu obvyklému, uvolněnému škádlení a házíme po sobě sarkastické vtipy a urážky, abychom se vyrovnaly se stresem. Dokonce se jí podaří přesvědčit jednoho z mladých záchranářů, aby nás vyfotil, jak sedíme na zadní části sanitky, než mě naloží.

„Na památku na tuhle chvíli,“ prohlašuje a ukazuje gesto míru.

Následující ráno poskytuje drsné, sterilní prostředí nemocničního pokoje brutální kontrast k temné, mužné pracovně z předešlé noci. Sluneční světlo jasně proudí přes plastové žaluzie a osvětluje strohé bílé stěny. Zápach bělidla a jódu mě pálí v nose. Jak léky proti bolesti přestávají působit, události minulé noci mi připadají jako zamlžená, neuvěřitelná šmouha. Stalo se z toho vůbec něco? Prsty přejíždím po vyraženém zlatém písmu na elegantní černé kartičce, která leží na mém pojízdném stolku. Vance. Mistr Vance.

Zaplavuje mě čerstvá vlna horké potupy. Přehrávám si tu živou vzpomínku, jak zírám do temných očí toho tyčícího se, zastrašujícího cizince a vyhrknu, že jsem si dlouho nevrzla. Ten čirý trapas mě dusí, svírá mi hrdlo. Neexistuje absolutně žádná šance, že bych se tomuhle muži ještě někdy dokázala podívat do očí. Můj tichý, nudný život je v bezpečí. Temný, nebezpečný svět, který sliboval, je příliš děsivý na to, abych mu čelila v chladném, neodpouštějícím světle dne.

Zuřivě odhodlaná vyhnat ze své hlavy všechny myšlenky na temného Mistra, popadnu černou kartičku ze stolku. Přehazuji bosé nohy přes okraj nemocničního lůžka, jdu rovnou k plastovému odpadkovému koši v rohu místnosti a jeho vizitku vyhazuji.