POV: První osoba.

„Co jsi to právě řekla?“ zavrčí Vance. Jeho velká ruka vystřelí, popadne mě za holou paži a přitáhne mě přímo na svou na kost tvrdou hruď.

Srdce mi vynechá jeden úder. Zírám na něj v naprosté panice.

„Cože?“ hlesnu, hlas se mi třese, zatímco se mi hlava točí. Řekla jsem to právě nahlas? Vážně jsem zrovna utrousila něco o svojí mokré kundě a o tom, že nemám kalhotky tam, kde mě mohl slyšet?

„Co jsi to právě řekla?“ opakuje. Jeho pálící pohled se do mě zavrtává a vyžaduje odpověď.

„Nic jsem neřekla.“ Vytlačím ze sebe ta slova v zadýchaném návalu. Modlím se k jakékoli vyšší síle, která mě poslouchá, abych své chlípné myšlenky udržela bezpečně zamčené v hlavě, ale z jeho neústupného pohledu je jasné, že jsem selhala.

Než na to stihne dál tlačit, ozve se přímo za mnou slizký, řezavý hlas.

„Pane Kensingtone, slečna Bennettová si zrovna šla vyklidit stůl. Dovolte mi ji vyprovodit.“

Je to pan Hayes.

Zavírám oči. Chci, aby se koberec rozevřel a celou mě pohltil.

„Ach bože, prosím, neříkejte mi, že mě slyšel taky,“ zašeptám zoufale k Vancovi.

„Ne,“ prohlásí Vance.

„Ne?“ ptá se Hayes. Zmatek v jeho hlase je zcela zřejmý.

Vance zavrtí hlavou, což je gesto jasně určené k tomu, abych se uklidnila. Pak se celou svou mohutnou postavou otočí k Hayesovi a jeho dominantní přítomnost okamžitě zadusí úzkou chodbu.

„Potřebuji si se slečnou Bennettovou promluvit. Vyprovodím ji sám. Vy zůstanete přesně tady, protože až se vrátím, máme toho hodně k probírání.“ Zastřená hrozba visící ve Vancově hlubokém hlase nejde přeslechnout.

Odstupuji od těžkého napětí sálajícího mezi oběma muži. Opírám si ruce v bok, abych se udržela na nohou.

„Děkuji vám oběma, ale myslím, že se vyprovodím sama. Vezmu si kabelku a půjdu domů. Vzhledem ke všemu, co se dneska stalo, to bude to nejlepší. Přijdu si vyklidit kancelář jiný den.“

Otočím se zády a začnu odcházet.

Pevný stisk sevře mé zápěstí a stáhne mě zpátky. Podívám se nahoru. Vance se na mě dívá a jeho ostré rysy měknou do zkoumavého, jemného výrazu, který mě naprosto vyvede z míry.

„Tesso, nejsi vyhozená. Pan Hayes očividně zapomněl, komu tahle společnost vlastně patří.“

„Nejsem?“ ptám se.

„Ne, nejsi.“ Vance přes moje rameno vrhne smrtící pohled na Hayese.

Opatrně se ohlédnu na Hayese. Jeho samolibý, arogantní úšklebek mi dává odpověď na mou další otázku ještě předtím, než otevřu pusu, abych ji položila. On tu zůstává. Stále tu má moc, jako sup, který čeká, až predátoři skončí s mršinou, aby se mohl vrhnout na zbytky.

Otáčím pozornost zpátky k Vancovi.

„To je jedno. V tom případě asi končím, protože odmítám pracovat na stejném místě jako tohle šovinistické prase.“

„Chápu.“ Těžké, drtivé zklamání v jeho hlubokém hlase mi sevře žaludek. Nebojuje za mě. Nepřikazuje mi, abych zůstala.

Nezvaně mi myslí probleskne představa, jak padám na kolena k jeho nohám, prosím o odpuštění a žadoním, aby si mě nechal. V duchu tu myšlenku odháním. Tohle je realita, ne fantazie.

„No, asi to tak tedy chodí,“ říká Vance a jeho tón je konečný a chladný.

„Ano, chodí.“ Skláním zrak. Otáčím se zády a odcházím od jediného muže, který ve mně kdy zažehl tak intenzivní oheň.

Čirý stres z toho katastrofálního dne konečně tříští moje odhodlání ve vteřině, kdy vstoupím do svého domu. Hroutím se na matraci. Zabořím obličej do polštářů a probrečím se do neklidného, vyčerpávajícího spánku.

Když se druhý den ráno probudím, smutek je pryč.

Jeho místo zabírá zuřivý vztek.

Jsem naštvaná na Hayese, že je to toxický pitomec. Jsem naštvaná na Amber, že je to pletichařící kancelářská děvka. Ale ze všeho nejvíc jsem naštvaná na Vance za to, že mě nechal odejít. Ani se nesnažil mě prosit, abych zůstala.

Odhazuji přikrývky a vstávám z postele, odhodlaná začít znovu a sestavit si nový životopis.

Moje podrážděnost okamžitě stoupne v momentě, kdy se podívám na svůj stůl. Můj pracovní notebook je po včerejším polití kávou zničený. Nahlas zakleju a kopnu do dřevěné nohy stolu. Budu muset jet autobusem přes celé město do veřejné knihovny, abych mohla napsat jeden obyčejný dokument, jenže je sobota, což znamená, že musím trčet a čekat až do pondělí, než se mi podaří něco vyřídit.

Neschopná v klidu sedět a se zběsilými myšlenkami řítícími se mou hlavou, popadnu kbelík a nějaké čisticí prostředky. Drhnu dům odshora dolů. Zbavuji se horečné energie při otírání pracovních ploch, vytírání podlah a utírání prachu z polic, dokud mě nebolí svaly a den nepozorovaně neuteče.

Padá noc. Svalím se na postel, vyčerpaná, ale pořád napnutá jako struna. Sáhnu po nejbližší knize na svém nočním stolku, abych našla útěchu. Je to erotický BDSM román o neposlušné submisivce, kterou její přísný dominant kreativně trestá. Čtu kapitolu za kapitolou, pohlcuji živé scény disciplíny a omezování, dokud se mi nakonec ztěžklá víčka nezačnou zavírat. V časných ranních hodinách usínám.

Moje sny se kroutí a proplétají s explicitním příběhem, který jsem zrovna dočetla.

Obraz se promění v temnou, zamlženou místnost.

„Sub, jsi si jistá, že přesně takhle chceš mluvit se svým Mistrem?“

Snovou krajinou se rozlehne hluboký, chraplavý hlas a pošle mi po páteři elektrizující záchvěv.

Dívám se nahoru. Projede mnou vzrušení. Ten vysoký, svalnatý, modrooký muž, který nade mnou stojí, je Vance.

Je bez košile. Jeho široká, vyrýsovaná hruď se napíná s každým nádechem. Na sobě má těsné černé kožené kalhoty, které obepínají jeho silná stehna a neponechávají nic představivosti. V pravé ruce drží silný kožený důtek a pomalu nechává jeho těžké řemínky dopadat na své široké rameno.

Klečím na podlaze přímo před ním. Nízko v břiše se mi sbíhá divoké očekávání. Zírám na něj vzdorovitě, prakticky ho provokuju, ať udělá to nejhorší.

„Ne, samozřejmě že ne, Mistře. Ani ve snu by mě nenapadlo si z vás dělat legraci,“ odpovídám sarkasticky.

Líbí se mi, jak jeho tmavé oči při mém posměšném tónu potemní neskrývanou netrpělivostí. Těsné kožené kalhoty mu dokonale obepínají mohutné vyklenutí v rozkroku. Sbíhají se mi sliny. Představuji si, jak mu stahuji ty těsné kalhoty ze svalnatých nohou a osvobozuji jeho mohutný, tvrdý penis. Chci kolem jeho ztopořeného údu sevřít rty a vzít si ho hluboko do úst, přesně jak vím, že mě donutí to udělat. Moje mokrá kunda ve snu pulzuje a touží po brutálním tření jeho penisu, který se do ní prudce zarývá.

Přistoupí blíž. Tyčí se nade mnou, dokud nevidím nic jiného než jeho pronikavé oči.

„Víš, proč se takhle chováš?“ ptá se. Jeho hlas vibruje absolutní autoritou, jako by už znal všechny odpovědi. Vrhnu na něj zmatený pohled a zavrtím hlavou. „Abys získala mou pozornost. A teď, když už ji máš, co s ní uděláš?“

Vance, který přede mnou stojí v bdělém světě, a maskovaný Dom z nočního klubu najednou splynou v jednu naprosto jasnou osobu.

Vymrštím se z postele.

Lapám po dechu, hrudník se mi zvedá, jak se mi ta mlhavá vzpomínka na opilou noc před klubem konečně zaostří do naprostých detailů. Široká ramena. Dominantní aura. Hluboký, velitelský hlas.

Byl to on.

Vance Kensington je ten dominant z klubu.

Skláním hlavu do dlaní. Z hrdla se mi vydere hlasitý výkřik, chaotický mix hněvu, frustrace a hlubokého, palčivého studu.

Není divu, že mi byl důvěrně známý už od chvíle, kdy jsem ho poprvé potkala. Není divu, že mě nepožádal, abych v kanceláři zůstala. Už dávno přesně věděl, kdo jsem.

Mysl se mi rozběhne k mojí nejlepší kamarádce. Maddie mi schválně odmítala říct, co se té noci doopravdy stalo. Vždycky jsem předpokládala, že mlčela kvůli pocitu viny za to, jak moc jsem se tehdy zranila, ale teď na mě zírá pravda. Věděla to. Celou tu dobu znala jeho identitu a držela to v tajnosti.

Až se s ní příště uvidím, Maddie mi bude mít co vysvětlovat.

Promnu si spánky a cítím, jak se nad mým rozbušeným srdcem usazuje zuřivé odhodlání. Musím se jí postavit a musím zjistit, jak se s tímhle šokujícím odhalením o Vancovi vyrovnám. Ale nemůžu to dělat zrovna teď uprostřed noci.

Přitahuji si teplé přikrývky až po bradu. Zavírám oči a nutím své dýchání zpomalit, odhodlaná dotáhnout se zpátky do přerušovaného, neklidného spánku.