Natáhnu si pohodlné džíny a jednoduchý přiléhavý svetr a několikrát se zhluboka nadechnu, abych zklidnila své splašené srdce. Narovnám ramena. Nedovolím, aby mě Vance zastrašoval v mém vlastním bytě, bez ohledu na to, jak moc mi po jeho těžké ruce pulzuje vlhké, bolavé nitro. Vyzbrojená čerstvou vlnou odhodlání pochoduji zpátky krátkou chodbou do obýváku, připravená se mu postavit.

Je ke mně otočený zády a stojí u televizního stolku. Vezmu si tichou vteřinku, abych obdivovala tu nádhernou ukázku mužské anatomie. Přes látku jeho košile šité na míru vidím, jak se pod ní rýsují mohutné, pevné kontury jeho zádových svalů. Jeho široká ramena se zužují do úzkého pasu a úžasného, pevného zadku. Je to přesně ten typ pevného, svalnatého zadku, do kterého chce žena zabořit své bosé paty, zatímco muž do ní hluboko zaráží svého tvrdého ptáka. Těžce polknu a snažím se vytěsnit z mysli ty vlhké, hříšné představy.

Zlehka se sehne a zvedne fotografii ve stříbrném rámečku, která stojí vedle mé televize. Okamžitě ji poznávám. Je to fotka mě a Maddie, kterou vyfotili záchranáři na mé pětadvacáté narozeniny. Je to taky přesně ten večer, kdy jsem poprvé potkala Vance. Nepříjemně přešlápnu. Byla jsem tehdy příliš vynervovaná a zahanbená, abych mu druhý den zavolala. Věděla jsem, že má zájem, ale požádat tak dominantního muže, aby nade mnou ve skutečnosti převzal nadvládu, mi připadalo příliš skličující. Neměla jsem tušení, jak tahle dynamika vlastně funguje.

Zeptám se a můj hlas zní mnohem ostřeji a důrazněji, než mám v úmyslu: „Tak proč jsi vlastně přišel?“

Vance se pomalu otočí, stříbrný rámeček drží v jedné velké ruce. Jeho tmavé oči se zabodnou do mých. „Přišel jsem tě požádat, aby ses vrátila do práce. Kde byla tahle fotka pořízena?“

Zavrtím hlavou, snažím se vyčistit tu přetrvávající mlhu chtíče a soustředit se na profesionální realitu mé práce. „V nějakém klubu, do kterého mě Maddie vzala. Už jsem ti to řekla, dala jsem výpověď. Jsem nadšená, že už nemusím snášet Amberinu chronickou lenost. Už mě nebaví krýt její chyby. A rozhodně nebudu pracovat s panem Hayesem.“

S tichým cvaknutím položí fotku na dřevěný povrch. Otočí se ke mně čelem a překříží si paže na široké hrudi. Jeho impozantní postoj okamžitě způsobí, že místnost vedle něj působí menší. „Nedělej si starosti se slečnou Lawsonovou ani s Hayesem. Už tě nebudou obtěžovat. Znáš jméno toho klubu?“

Překřížím si taky paže a zrcadlím jeho obranný postoj. „Ne. A proč mě nebudou obtěžovat? Pan Hayes mě zkoušel vydírat, abych se s ním vyspala. Zahnal mě do kouta a vyžadoval sex výměnou za to, že si udržím práci. Už jen z toho faktu, že si myslí, že mu taková ohavnost projde, mi naskakuje husí kůže. A co se týče Amber, to ona je ten důvod, proč si myslel, že má páku to udělat. Ta coura spí s každým a všechny své povinnosti hází na nás ostatní.“

Už jen z té drzosti, že mě Vance žádá, abych se vrátila, se mi vaří krev. Zamračím se na něj a čekám na jeho prázdnou korporátní výmluvu. Odmítám být znovu vystavena takovému obtěžování.

Vancova pohledná tvář s každým slovem temní. V jeho tmavě modrých očích se stahuje smrtící bouře. Čelisti má zaťaté tak silně, že slyším, jak skřípe zuby. Než dokončím svůj výlev, jeho výraz je tak zuřivý a neústupný, že zjistím, jak instinktivně dělám krok dozadu. To syrové, dravé nebezpečí, které sálá z jeho svalnaté postavy, je dusivé.

Vance zavrčí, jeho hlas je hluboké, nebezpečné dunění, které mi vibruje přímo hrudníkem. „Věř mi, že odteď nebudeš dělat ničí práci kromě své vlastní. A co se týče Hayese, přeješ si na něj podat trestní oznámení? Protože ti můžu zaručit, že s ním bude tak či onak naloženo.“

Panika zvedne můj hlas do vyšších tónin, jak v mé hrudi bojuje frustrace a strach. „Co? Ne, tak jsem to nemyslela!“

Po páteři mi vystřelí ostrý osten primárního strachu. Hrozivý, temný slib v jeho tónu nenechává v mé mysli žádný prostor pro pochybnosti. Nemluví o zdvořilé důtce z personálního oddělení. Vybaví se mi ten vysoký, impozantní muž, kterého jsem dnes dříve viděla v kanceláři — ten, který mluvil s Maddie. Pokud by Vance nařídil vraždu, mám hluboké podezření, že ten děsivý chlap by ji vykonal.

Vance na můj výbuch jen zvedne jedno tmavé obočí. Pomalu, lhostejně pokrčí rameny, jako by mé odmítnutí podat trestní oznámení bylo jen mírným, pomíjivým zklamáním.

Opustím svůj obranný postoj. Ramena mi klesnou porážkou. „Hele, nemůžu s Hayesem pracovat. Omlouvám se. Kéž by se věci měly jinak, ale nemají.“

Na Vancových rtech se zkřiví triumfální, predátorský úsměv. „Dobře. Pokud je to jediná věc, která ti brání v návratu, budeš ráda, že už je pryč. Takže očekávám, že tě zítra uvidím v práci.“

Zírám na něj v naprostém, čirém úžasu. „On je pryč?“

Přejde k mému velkému gauči a posadí se. Ležérně přehodí paži přes opěradlo a díky jeho masivní postavě ten nábytek rázem vypadá jako malinkatá pohovka. „Ano. Víš, vím, co se dělo se slečnou Lawsonovou. Tvoje kamarádka Maddie Declana velmi dobře zná. Když zjistila, že je Declan mým viceprezidentem, rovnou mu dala najevo, že bude muset trochu udělat pořádek mezi zaměstnanci.“

Přejdu ke křeslu naproti němu a posadím se, zoufale se snažím nezírat na lákavé prázdné místo na sedáku hned vedle jeho mohutného stehna.

Věta mi vyšumí a neurčitě gestikuluji směrem ke svému svetru. Nedokážu se přinutit vyslovit nahlas tu ponižující vzpomínku, jak jsem polila kávou celou jeho drahou košili. „Byl ten Declan ten obrovský, zastrašující muž, se kterým Maddie mluvila, když jsem...“

Vance ztuhne, oči se mu zúží, když si mě začne prohlížet s temným podezřením. „Ano, on mluvil s Maddie.“

Podívám se dolů na koberec a přikývnu. Maddie je moje nejlepší kamarádka. Jsme nerozlučné od chvíle, kdy v šestnácti utekla z domova, aby unikla svému zákeřnému, hrubému otci alkoholikovi. Objevila se u mých dveří se zraněnou rukou a v patách jí jela sanitka, protože ho při zoufalém pokusu uniknout udeřila levým hákem. Od té doby ji zuřivě chráním. Declan vypadal nebezpečně. Smrděl z něj průšvih a já si jasně všimla, jak s ní předtím otevřeně flirtoval. Nemůžu ji nechat zaplést se s někým, kdo by jí mohl ublížit.

Opatrně se zeptám, a vzhlédnu zpátky k Vancovi. „Jen ze zvědavosti, je svobodný?“

Reakce je výbušná.

Vancův uvolněný postoj zmizí. Ztuhne, tělo se mu napne. Jeho nápadné rysy zkřiví hromový, zvířecí vztek. Při té náhlé, extrémní změně atmosféry mi v žilách rychle proudí syrová úzkost. Kousnu se do spodního rtu a stáhnu se. Nemám tušení, proč moje jednoduchá otázka spustila tak obrovskou vlnu majetnické žárlivosti.

Vysloví mé jméno tichým, varovným tónem, který skrývá nesmírnou, zničující sílu. „Tesso.“

Zakoktám se a srdce mi buší do žeber. „Ano?“

Zvedne svou velkou postavu z gauče, postaví se na nohy jako plížící se predátor. „Proč chceš vědět, jestli je Mistr Declan svobodný?“

Zatají se mi dech. Mistr Declan. Ten titul potvrzuje moje podezření ohledně toho klubu, ale děs, který mi svírá hruď, mi brání si to přiznat.

Vance štěkne tak hlasitě, že nadskočím v křesle. „Odpověz na otázku!“

Ze sebe překotně vyhrknu. „Chtěla jsem se ujistit, že s Maddie nebude jen manipulovat! Je to moje nejlepší kamarádka. Prošla si tolika traumaty a já nechci vidět, jak jí zase někdo citově ubližuje.“

Ta děsivá bouře ve Vancových očích se ve zlomku vteřiny vypaří. Napjaté, agresivní napětí, které opouští jeho široká ramena, je až komické. Na jeho nápadné tváři se objeví jemný, ulehčený a nesmírně potěšený úsměv.

Přistoupí přímo k mému křeslu a skloní se. Jeho velká, hřejivá dlaň mi obejme tvář. Palcem mě jemně hladí po lícní kosti. Z toho laskavého gesta se mi nitro roztéká v horkou louži submisivity. Zasahuje mě těžká vlna radosti, když vím, že jsem ho potěšila. Tělem mi projede nepatrné, mimovolné zachvění. Temný žár, který mu bleskne v modrých očích, mi napovídá, že to jemné zachvění cítil.

Teple zamumlá a ta hluboká pochvala pošle proud přímo do mého středu. „Hodná holka.“

Nakloní se, jeho tvář se vznáší nad mou, a vtiskne mi na rty jemný, něžný polibek. Je měkký, zkoumavý a okamžitě nastartuje mou divoce proudící krev. Pod jeho náročnými ústy se mi rty přirozeně pootevřou.

Ve chvíli, kdy se odtáhne, tiše odpovím. Ten submisivní titul mi sklouzne ze rtů zcela instinktivně. Prostě vím, že je to přesně ta fráze, kterou chce slyšet. „Děkuji, pane.“

Jeho tmavě modré oči se na zlomek vteřiny rozšíří čirým překvapením. Pak se zúží spalujícím žárem. Znovu se zmocní mých úst. Tentokrát v tom není žádná něha. Líbá mě pevnou, trestající zoufalostí, která mi sežehne přímo duši. Jeho jazyk pronikne přes mé zuby, ochutnává mě a dominuje mým ústům. Vydám ze sebe tichý zvuk odevzdání, opírám se do jeho masivního sevření, dychtivá po těžké váze jeho těla, která by mě zatlačila do křesla.

Ale přesně ve chvíli, kdy vášeň vzplane do oslepujícího vrcholu, odtáhne se.

Náhlá ztráta fyzického kontaktu mě nechá lapat po dechu. Spolknu ubohé, potřebné zakňučení ze zklamání. Moje tělo prakticky křičí, aby si mě vzal přímo tady na podlaze v obýváku, ale samolibý, autoritativní záblesk v jeho očích dává jasně najevo, kdo tu velí. On stanovuje hranice. On určuje tempo. S ostrou jasností mi dochází, že bez ohledu na to, jak moc budu prosit, Vance to bude vždycky hrát jen podle svých vlastních přísných pravidel. Nutím se zkrotit svou kousavou netrpělivost.

Narovná se do své plné, ohromné výšky. Odstoupí od křesla, nonšalantně si upraví manžety na košili a zamíří přímo k mým vchodovým dveřím. „Tak, když tohle máme z krku, uvidíme se hned ráno v práci. Nejdřív se zastav u mě v kanceláři. Budu tě muset seznámit s několika směrnicemi, které ti unikly.“