Legendární „Pětiprsté kombo“ bylo mechanickou noční můrou, která roky strašila profesionální herní scénu. Byl celosvětově uznávaný jako nepopiratelný charakteristický a nekopírovatelný trik legendárního Tipsy Mageho. Nespočet skvělých hráčů se pokusil tuto sekvenci napodobit a nespočet hráčů žalostně selhal. Manévr vyžadoval obrovskou, nadlidskou rychlost rukou. Hráč musel jednou rukou současně ovládat trajektorii myši, zatímco druhá ruka řídila provádění dovedností a směr postavy bez jediné mikrovteřiny zpoždění. Samotná rychlost znamenala, že soupeři viděli jen šmouhu pohybu, než je s vražednou silou zasáhly fyzické zbraně. Nedalo se to zablokovat. Protivníci byli donuceni k pasivnímu, bezmocnému stavu obrany.

Hlavní důvod, proč zůstal chvat nekopírovatelný, spočíval v jeho původu. Byl to vlastnoručně vytvořený chvat, mistrovské dílo úhozů kláves na míru, které obcházelo standardní herní mechaniky řetězením základních animací jako klouzání a výpady s běžnými schopnostmi třídy. Intuitivní rytmus k jeho vypuštění vlastnil pouze Tipsy Mage. Mezi hráčskou základnou Omni God kolovalo slavné rčení. Vlastnoručně vytvořený chvat nebyl nutně ten nejsilnější, ale ten nejsilnější chvat musel být vlastnoručně vytvořený.

Přesto Kaelen Vance, stojící před skleněným pultem, nemohl uvěřit vlastním očím. Adrenalin mu proudil žilami, až se mu třásly ruce. Zíral na muže sedícího za monitorem. Šéf knihkupectví měl rozcuchané vlasy, strhaný obličej a chování, ze kterého přímo křičelo vyčerpání. Byla to hromádka neupravených vlasů a znečištěného oblečení. Nejkřiklavějším detailem byla useknutá část pravého palce. Vypadal jako fyzická troska. Tento umaštěný cizinec však právě bezchybně a nenuceně provedl onen nemožný manévr na standardní mechanické klávesnici.

"Tipsy Mage? Vy jste Tipsy Mage?" vyhrkl Kaelen a hlas se mu zlomil zoufalým očekáváním.

Šéf zvedl hlavu. Zamrkal a promnul si unavené oči. Ve tváři se mu zračil upřímný zmatek. Přimhouřil oči na Kaelena, jako by se díval na blázna.

"Co myslíš tím Tipsy Magem? Jsi nemocný?"

"Nejste Tipsy Mage. Jak ale můžete takhle hrát na klávesnici s pěti prsty? Právě jsem vás to viděl provést." Kaelen udělal krok blíž a chytil se okraje skleněného pultu.

"Říkal jsi, že ten chvat, co jsem zrovna použil, se jmenuje jak? Pětiprsté kombo?"

"Ano. Je to ten nejslavnější vlastnoručně vytvořený chvat v Omni God."

"Kdybys mi to neřekl, ani bych nevěděl, jak se tenhle trik jmenuje. Prostě mi přijde v boji hodně užitečný. Před lety jsem utratil velkou spoustu peněz, abych tuhle techniku koupil od nějakého chlápka v internetové kavárně."

Kaelen zíral v nevěřícném úžasu. Chvat, který dominoval soutěžním žebříčkům, byl koupen v náhodné internetové kavárně? Ten nonšalantní postoj byl příliš autentický na to, aby se dal předstírat. V Kaelenově mysli byl Tipsy Mage mýtickou postavou, která na veřejnosti nosila elegantní masku. V herní komunitě se všeobecně šuškalo, že jde o pohledného, vznešeného mladíka. Tento zanedbaný cizinec vyzařující čirou apatii zkrátka nemohl být jeho idolem. Muž musel o koupi té techniky mluvit pravdu.

Kaelenovi sevřelo hruď zoufalství. Byla to zázračná příležitost, jak pozvednout vlastní mechanické dovednosti. Sáhl do kapsy, vytáhl svou ošoupanou bankovní kartu a agresivně s ní plácl na skleněný pult. Plast o povrch ostře mlaskl.

"Tato karta obsahuje mé celoživotní úspory. Je na ní třicet tisíc. Ať už jste za tu techniku tehdy zaplatil cokoliv, zaplatím vám dvojnásobek. Prosím, zapřísahám vás, naučte mě tento chvat."

Šéf se pomalu postavil. Židle hlasitě zavrzala o podlahu. Jeho výraz zůstal nečitelný, bez špetky chamtivosti nebo zájmu. Nátáhl ruku a jemně, ale pevně posunul bankovní kartu zpět po skle ke Kaelenovi.

"S penězi to nemá nic společného. Koupil jsem si to za svou vlastní hotovost a nehodlám to prodat ani učit kohokoliv dalšího."

Kaelen zatnul zuby. Odmítnutí bylo ocelovou zdí. V mužových unavených očích nezbýval žádný prostor pro vyjednávání. Kaelen, odmítající nechat si tuhle zázračnou příležitost proklouznout mezi prsty, neochotně ustoupil. Když zatlačil do předních dveří, aby odešel, jeho pohled zachytil vybledlý červený leták s nabídkou práce přilepený na skle. V mysli se mu zažehla zoufalá jiskra inspirace.

Na betonový chodník pražilo odpolední slunce, když se Kaelen vracel do svého e-sportového studia. V okamžiku, kdy rozrazil skleněné dveře tréninkové místnosti, se na něj snese dusivá, toxická atmosféra jako těžká deka. Místnost byla plná řad špičkových herních sestav a neonových světel.

"Podívejme, kdo se uráčil připlazit zpátky do budovy."

"Nemůžu uvěřit, že tady ještě vůbec ukazuje obličej. Hraje za build Stopaře ve stylu válečníka v profi ligách. To je kus odpadu."

"Totální plýtvání místem na soupisce. Měl by tu hru prostě odinstalovat."

Kaelen jedovaté úšklebky od ostatních členů týmu ignoroval. Prošel kolem bzučících počítačů, obličej v neprostupné masce. Ve středové židli se rozvaloval Caleb Brant a vládl místnosti s arogantní krutostí. Caleb měl své drahé značkové tenisky opřené o náhradní stoličku a v ruce držel sklenici vody.

"Hej, Kaeli. Přines mi horký kafe." Caleb povýšeně luskl prsty v očekávání, že mu bude Kaelen sloužit jako submisivní pes.

Kaelen změnil směr a mlčky vešel do odpočívárny. Nalil z kávovaru kouřící, vařící tekutinu do těžkého keramického hrnku. Intenzivní žár mu sálal do dlaní. Vrátil se na hlavní tréninkovou plochu a přistoupil k Calebovu stolu. Caleb se ani neobtěžoval vzhlédnout od monitoru. Jen líně natáhl ruku směrem k hrnku a na rtech mu pohrával posměšný úšklebek.

Kaelen naklonil zápěstí. Nechal vařící hrnek proklouznout přímo mezi prsty.

Keramika se o dřevěnou podlahu roztříštila. Vařící káva stříkla Calebovi přímo na drahé boty a okamžitě se vsákla do jeho značkových ponožek.

"Zbláznil ses? Za tohle zničím tvoji kariéru, ty kuse odpadu!" Caleb vystřelil ze židle s explozivním, zuřivým řevem. Chytil se za nohu, tvář se mu zkroutila čistým vztekem a výhružně se po něm ohnal.

"Moc se omlouvám. Ruce mě dneska nějak neposlouchají. Nestihl jsem to chytit včas," promluvil Kaelen s chladnou, vypočítavou nevinností a hleděl mrtvolně přímo do Calebových zuřivých očí.

V tréninkové místnosti vypukl chaos. Z prosklené kanceláře vyběhl zástupce manažera týmu a křikem se dožadoval pořádku. S hlubokým odporem zabodl pohled do Kaelena.

"To stačí. Přestaň dělat potíže. Jdi na administrativní oddělení a okamžitě vyřiď svou oficiální výpověď."

Celá místnost upadla do ohromeného ticha. Očekávali, že se bude Kaelen plazit a prosit o své místo na soupisce navzdory sesazení. Místo toho se Kaelen bez jediného slova protestu otočil. V klidu došel chodbou až k administrativní kanceláři. Pevnýma rukama podepsal výpovědní papíry. Když vycházel z elegantní firemní budovy, nesl si svou personální složku – dva roky mučivého očekávání, potu a rozbitých snů. Těžké desky fyzicky vhodil do kovové popelnice u silnice. Hrudí se mu rozlil hluboký, opojný pocit úlevy. Neviditelné řetězy, které ho svazovaly, se roztříštily.

Brzy ráno dalšího dne Kaelenovi chladil kůži svěží vzduch za úsvitu, když trpělivě stál u stahovací kovové rolety Knihkupectví Pavilon starých spisů. Tichou ulicí se rozlehl hlasitý kovový rachot, jak těžká roleta pomalu stoupala.

Ve dveřích stál Monroe Jace, vypadal rozespale a hluboce otráveně. Měl na sobě vybledlé tričko a volné kalhoty. Když spatřil mladého muže stojícího tam s klidným úsměvem, Monroeova tvář potemněla.

"Jdeš mě zase otravovat? Řekl jsem ti to včera, tu techniku neprodám."

"Nepřišel jsem nic kupovat. Přišel jsem se ucházet o tu práci." Kaelen si udržel svůj zdvořilý úsměv a ukázal na vybledlý červený leták s nabídkou práce přilepený na skleněných dveřích.

Monroe se odmlčel. Změřil si Kaelena od hlavy až k patě, jeho pohled spočinul na ležérním oblečení a odhodlaném záblesku za Kaelenovými brýlemi.

"Dělal jsi už někdy takovou práci?"

"Pracoval jsem na částečný úvazek v naší školní knihovně."

"Pracovní doba je od devíti ráno do sedmi do večera. Hodina pauza v poledne. Jídlo zajišťuji. Plat není vysoký. Tři a půl tisíce měsíčně. Budeš spravovat zaprášené police, zadávat nové přírůstky do systému a třídit ty rozházené hromady podle kategorií. Stále to chceš?"

"Beru to."

Monroe ustoupil a pokynul Kaelenovi, aby vstoupil do potemnělého, tichého obchodu. Vyžádal si Kaelenův průkaz totožnosti, aby vyřídil přijetí. Šéf pohlédl na plastovou kartičku a zamumlal si pod fousy.

"Narozen dva tisíce dva. Jsi opravdu mladý. Jsem starší víc než o celý cyklus. Jmenuji se Monroe Jace. Můžeš mi říkat bratře Monroe, starej Monroe, nebo prostě šéfe." Monroe mu kartičku vrátil.

Kaelen si to jméno tiše zapsal do paměti. Skutečné jméno Tipsy Mageho bylo Yates Hale. Ostrý rozpor v těch jménech Kaelenovo přesvědčení jen upevnil. Monroe byl prostě neobyčejně nadaný amatér, který narazil na božskou techniku.

"Odteď vám budu říkat bratře Monroe."

"Jak je libo. Můžeš hned začít pracovat."

Tři dny v kuse Kaelen v obchodě neúnavně pracoval. Fyzická dřina představovala ostrý kontrast ke sterilnímu prostředí e-sportového studia. Tahal těžké hromady starodávných svazků a vdechoval vůni starého papíru a prachu. Otíral vysoké dřevěné police a pečlivě katalogizoval nekonečné tituly do zastaralého počítačového systému. Jeho nadšení jasně plálo. K podřadným úkolům přistupoval s neúnavným nasazením.

Monroe však sotva promluvil. Trávil svůj čas tím, že seděl sám u hlavního pultu a buď sledoval filmy, nebo hrál Omni God. Tichým obchodem se rozléhalo rytmické cvakání mechanické klávesnice.

Kdykoli se Monroe přihlásil do hry, Kaelen si našel výmluvu, aby zametal poblíž pultu. Oči napínal, aby zachytil záblesk monitoru.

Monroe měl děsivé vnímání. Kdykoli se na obrazovce objevil kritický bojový moment, Monroe štěkl náhlý povel. Přikázal Kaelenovi, aby donesl konkrétní knihu ze zadního skladu, nebo přeorganizoval horní polici v nejvzdálenější uličce. Záměrná, všední rozptýlení nutila Kaelena odejít a skrývala před ním obrazovku během těch nejsložitějších mechanických sekvencí.

Navzdory vyhýbavým taktikám měl Kaelen trénované profesionální oko. Pozoroval přesné, děsivé mikro-mechaniky. Sledoval, jak Monroeovy ruce tančí po klávesách. I s chybějící částí pravého palce Monroe zadával příkazy s nemilosrdnou, chirurgickou přesností, která dalece přesahovala Kaelenovy vlastní profesionální kapacity. Rychlost rukou, pozicování, bezchybné provedení—bylo to monstrózní.

Monroe Jace nebyl žádný obyčejný amatérský hráč. Ten muž byl skutečný profesionál vysoké úrovně schovávající se za pultem zaprášeného knihkupectví. Mystérium obklopující Monroea jen prohlubovalo Kaelenovu intenzivní fascinaci. Byl odhodlaný se od něj učit.

Tichou, monotónní rutinu knihkupectví roztříštilo odpoledne čtvrtého dne.

Zvonek nad skleněnými dveřmi hlasitě cinkl. O dřevěná podlahová prkna se rozezněly těžké kroky.

"Jsi si jistý, že je to tohle místo? Knihkupectví Pavilon starých spisů?" ušklíbl se jakýsi hlas.

"Jo. Slyšel jsem, že sem po tom, co ho vykopli, přišel dělat poskoka."

Kaelen dřepěl na podlaze poblíž zadní uličky, obklopen rozházenými hromadami těžkých knih. Kategorizoval novou zásilku. Při zvuku těch hlasů mu ruce ztuhly. Přímo do jeho zorného pole vstoupil pár bezvadných, drahých tenisek.

Kaelen pomalu zvedl hlavu. Caleb Brant se nad ním tyčil, po boku mu stálo několik arogantních poskoků z e-sportového týmu. Calebovi se po tváři roztáhl zlomyslný úšklebek.

"No, copak to tu máme. Myslel jsem, že ses šel přidat k nějakému profesionálnímu týmu na vysoké úrovni, Kaelene. Proč ses vplížil do takový díry?"

Kaelen v sobě potlačil vzdouvající se vlnu hněvu. Posměšek ignoroval a sklopil zrak zpět dolů, jeho ruce pokračovaly v úkolu skládání těžkých knih.

Caleb odmítal být ignorován. Dřepl si, narušil Kaelenův osobní prostor a jeho posměšný úsměv se rozšířil.

"Jsi bezcenný odpad. Zasloužíš si zůstat v hromadě špinavých knih a dělat tu nejpodřadnější fyzickou práci. Sem přesně selhání jako ty patří."

"Bratře Brante, možná to už stačí. Když jsou jeho mechaniky špatné, prostě se jen potřebuje naučit řemeslo. Tohle místo mu sedí." Jeden z Calebových poskoků se nepohodlně ošil a mírně zatahal Caleba za rukáv.

"Proč? Copak se v něm pletu?" Caleb otočil hlavu a ostře se na svého patolízala zadíval.

"Ne, máš pravdu. Máš pravdu." Poskok okamžitě rukáv pustil, zastrašen Calebovým agresivním postojem, a neustále přikyvoval.

"Jestli jste sem přišli koupit knihy, jděte k přednímu pultu. Jestli nic nekupujete, kliďte se mi k sakru z cesty." Kaelen upustil knihu, kterou držel. Tiché uličce se rozlehl těžký tupý úder. Postavil se, s očima chladnýma jako led, a zíral přímo do Calebovy samolibé tváře, přičemž jeho hlas klesl do nebezpečného, hlubokého tónu.

"Och, dotkli jsme se citlivého místa? Zdá se, že nás starý spoluhráč nevítá." Caleb se zasmál a upravil si značkovou bundu.

"Kaelene Vance! Pojď sem!" Přesně v ten okamžik se od předního pultu ozval ostrý, autoritativní křik, který prořízl napjatou atmosféru.

Kaelen zatnul pěsti a zhluboka se nadechl, aby uklidnil bušící srdce. Protlačil se kolem Caleba a zamířil přímo k hlavnímu pultu.

Monroe Jace seděl na své židli. Líné, ospalé vystupování bylo pryč. Držení těla měl strnulé a jeho oči byly ostré, vrhal hluboký, opovržlivý pohled na posmívající se skupinku stojící v uličce. Práskl rukou do stolu.

"Proč se před nimi chováš tak zbaběle? Jak si vůbec můžeš nechat líbit takovou do očí bijící neúctu? Jaký máš důvod nechat po sobě šlapat?" dožadoval se Monroe, hlas mu práskal jako bič.

"Jsou to bývalí kolegové. Byli jsme spolu ve stejném týmu." Kaelen pohlédl na podlahu, hrdost ho štípala, a tiše zamumlal svou odpověď.

"Tak proč s ním nebojuješ ve hře? Nahoď terminál a pojďme to vyřídit pořádným zápasem!" Monroe agresivně ukázal na monitor.

"Už jsem s ním v aréně bojoval. Mechanicky se mu prostě nemůžu rovnat. Vyhraje on." Kaelen zavrtěl hlavou a přiznal hořkou pravdu.

Monroeovy oči ztvrdly. V jeho pohledu se zažehl intenzivní, planoucí soutěživý oheň. Postavil se, a jeho přítomnost rázem ovládla celou místnost. Odmítal dovolit, aby byl kdokoli šikanován na jeho vlastním území.

"Co to meleš? U mě v podniku tě někdo bude šikanovat? Pojď, naučím tě dva chvaty, abys ho rozsekal!"