Spalující žár z portálu dungeonu pohasl, když se parta zhmotnila zpět v bezpečné zóně Éterického Města. Ta otrhaná skupinka se okamžitě seběhla kolem AuraApexe. Povýšené pohledy, kterými ho před pár minutami častovali, byly pryč. Na jejich místě stála čirá posvátná úcta.

„Mistře, vy jste úžasný! Ten chvat, co jste právě použil, byl tak skvělý!“ Nováček, magický šermíř, prakticky poskakoval na patách a jeho digitální avatar se prolínal s dlážděnou ulicí.

„Vaše pohyby jsou příliš rychlé. Ani nedokážu pořádně zaostřit.“ Přisadil si další hráč a zíral na avatara Kaelena Vance, jako by se díval na boha. „Mistře, vy jste profesionální hráč na tajném účtu (smurf)?“

Kaelen zíral na svůj monitor. Neměl tušení, jak reagovat na tu náhlou lavinu chvály od těch samých lidí, kteří ještě před chvílí pochybovali o jeho základních schopnostech.

Night Dreamer vystoupila ze skupinky. Její digitální avatar se rozpačitě zavrtěl, než podala vzácný, zářící Plamenný ohnivý kámen. Virtuální předmět zalil model její postavy jemným červeným světlem.

„Tenhle Plamenný ohnivý kámen je tvá trofej. Je mi vážně trapně. Skutečně jsem si myslela, že jsi bezmocný nováček, když jsem tě naverbovala do týmu.“ Přiznala svůj omyl, hlas v hlasovém chatu zněl plný lítosti.

Kaelen rychle napsal odpověď. „To je v pořádku. Můžeš si ty věci nechat. Nebudu je potřebovat.“

Night Dreamer tvrdohlavě zavrtěla hlavou. Protlačila virtuální předmět zpět k němu přes rozhraní okna pro obchodování. „Ne. Kdo získá lup v boji, ten si ho nechá. To je pravidlo.“

Kaelen si připravil prsty nad klávesnicí, aby obchod ještě jednou odmítl.

„Dorazila nová zásilka knih! Pojď sem rychle!“

Burácející hlas Monroea Jacea roztříštil ticho fyzické místnosti a dožadoval se okamžité pozornosti.

Než mohl Kaelen napsat jediný znak na rozloučenou, praštil do zkratky pro opuštění hry. AuraApex problikl do zdigitalizovaného paobrazu a zmizel z přelidněného městského náměstí.

„Odpojil se... on se prostě odhlásil?“ Night Dreamer stála ohromeně uprostřed Éterického Města. Tupě zírala na prázdné místo, kde ještě před pár vteřinami stál ten hráč s božskou úrovní. „Ten člověk je tak neslušný. Jen tak odešel, aniž by řekl jediné slovo.“

Podívala se na svůj druhý monitor. Chat jejího živého vysílání propukal v digitální šílenství. Obrazovku zaplavila neúprosná přílivová vlna textu, která se posouvala tak rychle, až se slila do bílé šmouhy.

*Streamerko, kontaktuj AuraApexe! Požádej ho, ať přijde online! Chci ho sledovat!*

*Proč jsi ho nechala odejít z týmu? Ještě jsem se toho boje s holí nenabažil!*

*Přiveď ho hned zpátky!*

Night Dreamer nevěřícně zamrkala. Metrika počtu diváků v horním rohu obrazovky se přehoupla přes hranici deseti tisíc a stále stoupala, až se nakonec ustálila na bezprecedentních třiceti tisících. Ten masivní příliv návštěvnosti směřoval jen k jedné jediné věci. Všichni chtěli vidět AuraApexe. Celé roky dřela na svém kanálu, bojovala o to, aby si udržela skromné publikum, a jediná instance se záhadným hráčem vystřelila její metriky za hranice jejích nejdivočejších snů.

Když zírala na stoupající počet diváků, v očích se jí zalesklo odhodlání. Tisícům lidí, kteří sledovali její vysílání, složila pevný slib. „Ne, nemůžu propásnout takhle dobrou návštěvnost. AuraApexi, já tě musím najít!“

Zpět ve fyzické realitě Knihkupectví Loretome seděl Kaelen na zaprášené dřevěné podlaze a těžce oddechoval. Pot mu stékal po čele a štípal v očích. Poslední hodinu strávil taháním, vybalováním a ručním tříděním nekonečných stohů těžkých učebnic. Fyzická daň z téhle všední práce byla v ostrém kontrastu s bezstarostným digitálním božstvím, které právě předvedl ve hře.

Monroe vyšel zpoza pultu a podal mu studenou láhev limonády. „Chlapče, tvoje fyzická výdrž je moc slabá. Jsi vyčerpaný z takového trošky práce.“

Kaelen odšrouboval uzávěr a dlouze, zoufale se napil. „Díky, bratře Monroe. Je to hlavně proto, že jsem byl tyhle dva poslední dny vzhůru nesmyslně dlouho. Moc dobře jsem si neodpočinul.“

Monroe se opřel o nejbližší regál a překřížil si silné paže. „Zaneprázdněný přípravou nového účtu?“

„Výbava byla převedena. Zbývá jen farmit dungeony kvůli úrovním.“ Kaelen si hřbetem ruky otřel čelo a vychutnával si chladnou klimatizaci obchodu.

„Do soutěže zbývá ještě spousta času. Proč ty starosti?“ Monroe pokrčil rameny. „Když začínáš od začátku, stejně se musíš učit úplně od nuly.“

Kaelen pevně sevřel studenou plastovou láhev. Hluboko uvnitř věděl, že tvrdohlavé prosazování jeho starého, chybného herního stylu mu nepřinese ten rychlý pokrok, který tak zoufale potřeboval. Pokud chtěl porazit svůj bývalý tým a získat zpět své postavení, potřeboval nezpochybnitelnou výhodu.

Vzhlédl ke svému šéfovi a vznesl upřímnou prosbu. „Bratře Monroe, znáš mou současnou úroveň dovedností. Ačkoli jsem se od tebe naučil dva nové chvaty, opravdu si nejsem jistý, jestli v soutěži s jen těmito dvěma přežiju. Proč to nepřehodnotíš a nenaučíš mě to pětiprsté kombo?“

Monroe se zvučně rozesmál. Ten hluboký zvuk se rozlehl prázdným knihkupectvím. Odmítavě na Kaelena mávl rukou. „Ty malej parchante. Pořád jsi tím posedlej. Přestaň na to myslet. Nenaučím tě ho.“

Kaelen sklopil zrak k podlaze. Odmítnutí bodlo jeho pýchu, ale bylo to přesně to, co čekal. Monroe byl notoricky tvrdohlavý, jakmile se jednou rozhodl.

Monroe uvolnil ruce a změnil tón, jeho hlas zvážněl. „Pohyby postavy jsou jen mechaniky, které ti mají pomoci. Neber je tak vážně. Zlepšení tvé vnitřní síly je skutečným klíčem k vítězství.“

Kaelen svraštil obočí. Vnitřní síla? Znělo to jako otřepaná hláška z nějakého laciného románu o bojových uměních. Strávil roky na okruhu profesionálního hraní a žádný trenér nikdy nepoužil tak archaickou terminologii.

Monroe ukázal směrem k neuklizenému barovému pultu blízko pokladny. „Leží tam kniha. Vezmi si ji a přečti. Teď ti to pomůže.“

Kaelen se zvedl ze zaprášené podlahy a přešel k pultu. Dřevěný povrch byl posetý rozházenými fakturami, prázdnými hrnky od kávy a několika zatoulanými svazky.

„Bratře Monroe, je to tahle? Hráč Omni?“ Kaelen zvedl lesklý, populární herní časopis.

„Ne, ne. To jsem četl já. Vezmi si tu pod ním.“ Monroe kývl bradou.

Kaelen posunul časopis stranou. Zvedl otlučenou, levně vypadající knihu zabalenou do žloutnoucího průhledného plastu. Přečetl si text na obálce. *Sebevzdělávání hráčů e-sportů.*

Kaelen zíral na ten amatérský název. Pocítil silnou vlnu znechucení. Kdyby na to Monroe výslovně neupozornil, hodil by to do nejbližšího koše s levným zbožím. Jako ostřílený hráč s mnoha zkušenostmi, který soutěžil na masivních scénách, neměl sebemenší potřebu studovat čisté teoretické povědomí o hře z brakové brožury.

Monroe k němu přistoupil zezadu a poklepal na plastový obal. „Ano, to je ona. Vezmi si ji a pečlivě si ji nastuduj. Nemusíš mi děkovat.“

Kaelen mu děkovat nechtěl. Cítil se uražen. „Bratře Monroe, o čem se v té knize vůbec mluví? Je to o bojových metodách a speciálních kombech?“

Monroe si odfrkl. „Speciálních chvatech? Tebe zajímají jen speciální chvaty. V tom nejsou žádné mechaniky. Je to čisté herní povědomí.“

Kaelen si povzdechl. Otevřel obálku a očekával zastaralé nesmysly. Herní povědomí byl obecný koncept. Pro většinu hráčů znamenalo zlepšení bojové efektivity nekonečné trénování mechanik. Herní smysl bylo něco ukované v ohni nespočtu bitev, ne něco, co se dalo vyčíst ze zaprášené knihy.

Nebylo to ani pět minut, když se Kaelenovy oči rozzářily hlubokým šokem.

„Do prdele. Tohle je naprosto úžasný. Ta kniha je tak skvěle napsaná!“ zaklel Kaelen nahlas, prsty pevně svíraly opotřebované stránky.

Navzdory svému elementárnímu, zjednodušenému stylu psaní byla ta otlučená kniha obrovskou pokladnicí. Text nemilosrdně rozkládal složité, pokročilé koncepty na stravitelné strategie. Systematicky analyzoval předvídání na základě zdravého rozumu, rozebíral snímky pro výpočet poškození, využívání slabin postavy a načasování pohybu s přesností na pixel. Ponořil se hluboko do lidské podstaty a psychologického předvídání a podrobně popisoval, jak přesně číst zvyky spoluhráčů a vmanévrovat nepřátele do cílených pastí. Dokonce s děsivým vhledem pitval topografii map, plánování cest v dungeonech a synergii vybavení. Každý jeden odstavec obsahoval praktické, bitvami prověřené znalosti.

Kaelen stál zmrzlý u pultu. Byl tak zabrán do taktických teorií, že ztratil pojem o čase. Ani si nevšiml, když Monroe odešel ve chvíli, kdy mu zazvonil mobil.

Když se Monroe za pár minut vrátil z tichého telefonátu, jeho nálada se zdála být poněkud neklidná. Jeho obvyklá burácející energie byla utlumena a zíral z výlohy obchodu s nepřítomným, nezaostřeným výrazem.

Kaelen zavřel knihu a vzhlédl. „Díky, bratře Monroe. Tahle kniha je pro mě opravdu velmi užitečná. Kdo ji napsal? Nikde nevidím podpis autora.“

Monroe otázku smetl, aniž by navázal oční kontakt. „To taky nevím. Je to asi nějaký málo známý, neúspěšný spisovatel.“

Kaelen přejel palcem po otlučeném obalu. Styl psaní byl rozhodně neotesaný, skoro jako návrh žáka základní školy, ale autor byl naprostý génius, pokud šlo o herní mechaniky.

Když Kaelen zaznamenal změnu atmosféry v místnosti, vzal si ze stoličky batoh. „Bratře Monroe, jsi v pořádku?“

Monroe vykouzlil křečovitý úsměv. „Co by se mohlo dít? Sbal se a připrav se na odchod z práce.“

Kaelen si přehodil batoh přes rameno. Stále cítil přetrvávající napětí, ale věděl, že nemá smysl tlačit na odpovědi, které Monroe nechtěl dát. Došel k předním skleněným dveřím. „Bratře Monroe, tak já jdu.“

„Počkej chvíli.“ Monroe ho zastavil u východu. „Jaké máš plány na zítřejší víkend?“

Kaelen se zarazil s rukou na kovové klice. „Zatím jsem o tom nepřemýšlel. Nic v plánu nemám. Copak?“

Monroe definitivně přikývl. „Dobře, tak zítra přijdeš za mnou a já tě někam vezmu.“