Chladná ocel projela kostí a svalem s odporným křupnutím. Kaelen Vance zíral na svou vlastní hruď. Z hrudní kosti mu trčela zubatá obsidiánová dýka. Ze smrtelné rány pulzovala tmavá, hustá krev, rozlévala se po jeho sněhově bílé bitevní zbroji a tvořila kaluž u jeho těžkých kovových bot. Vzduch kolem nich páchl popelem, sírou a mědí. S námahou zvedl těžkou hlavu, zatímco se mu po okrajích rozmazával zrak.

Žena, která svírala jilec čepele, byla Lyra Thorne.

Byla to žena, kterou deset let miloval. Žena, pro kterou krvácel, bojoval a kterou táhl apokalyptickými ruinami světa. Hladověl, aby ona mohla jíst. Nechával si zatínat spáry bestií do vlastního masa, aby ona mohla v bezpečí spát. Znovu a znovu obětoval svůj vlastní postup, jen aby zajistil, že tuto noční můru přežije.

„Kaeleni! Byla to tvoje volba. Nevyčítej mi, že jsem bezcitná. Když se můžeš stát bohem, proč zůstávat člověkem? Ty jsi tu šanci nechtěl. Já ano!“ Lyra otočila dýkou hluboko v jeho hrudi.

Ve tváři neměla ani stopu lítosti. V očích neměla ani slzu. Byla v nich jen dravá, pohlcující chamtivost, která křivila její krásné rysy do něčeho monstrózního. Zírala na božské světlo, které začalo unikat z jeho rány.

„Až zemřeš, stanu se bohem místo tebe.“ Naklonila se k němu a zašeptala mu ta slova přímo do ucha; její dech hřál na jeho promrzlé kůži.

Kaelen ze sebe nedokázal vydat jediné slovo. Plíce se mu plnily vlastní krví, která ho zevnitř dusila. Dal jí všechno. Chránil ji před nekonečnými hrůzami nového světa. A ona mu na oplátku vrazila dýku do srdce, aby mu ukradla božství, které si sám vydobyl. Podlomila se mu kolena. Pevná zem pod jeho botami zmizela. Zřítil se dozadu do nekonečné, dusivé temnoty Pekelné propasti. V uších mu ječel mrazivý vítr, jak padal celou věčnost, klesal do zapomnění, dokud se jeho vědomí nevytratilo do nicoty.

„Kaeleni, rozejdeme se.“

Temnotou pronikl ostrý, jasný hlas. Kaelen lapl po dechu. Oči se mu prudce rozevřely dokořán. Fantomová bolest ze zubaté čepele v hrudi ho stále pálila jako pekelný oheň, ale propast byla pryč. Do tváře mu udeřilo oslepující, nefiltrované sluneční světlo. Místo popela a krve se mu plíce naplnily štiplavým pachem výfukových plynů a horkého asfaltu. Kolem něj burácela auta na rušné městské ulici a klaksony troubily v chaotické symfonii. Chodci do něj strkali rameny, jak spěchali po přelidněném chodníku.

Zíral dolů na své třesoucí se ruce. Žádná krev. Žádná roztříštěná bitevní zbroj. Měl na sobě vybledlou džínovou bundu, levnou bavlněnou košili a staré digitální hodinky.

Co se to dělo? *Střet nesmrtelných* už se přece sloučil s Modrou planetou. Velkolepá města starého světa byla invazními rasami zredukována na dýmající trosky. Proč všude kolem něj stály tyčící se skleněné mrakodrapy a fungovaly semafory?

„Kaeleni, já jsem absolventka vysoké školy. Ty jsi nedokončil ani střední školu. Už nepatříme do stejného světa. Jsem vděčná za všechno, co jsi pro mě za ta léta udělal, ale opravdu se k sobě nehodíme.“

Zvedl hlavu a jeho dech se pomalu stabilizoval. Lyra stála jen pár metrů od něj. Měla na sobě nedotčené bílé letní šaty a držela značkovou kabelku, kterou jí koupil. Vypadala neuvěřitelně mladě. Její kůže nebyla zasažena špínou apokalypsy. Její ruce nebyly poskvrněné krví budoucnosti.

Vzpomínky mu vrazily do lebky silou úderu perlíkem. Tohle byl den promoce. Den, kdy se Lyra, vyhecovaná svými snobskými kamarádkami, chopila iniciativy a dala mu kopačky na ulici.

Ale co víc, dnešek byl dnem globálního spuštění *Střetu nesmrtelných*.

V jeho minulém životě ho žal z tohoto okamžiku paralyzoval. Strávil celý týden utápěním se v levném alkoholu a bídě, než se do hry konečně přihlásil. Kvůli té ubohé depresi zmeškal klíčovou první vlnu registrací. Tehdy nikdo netušil, že se virtuální svět nakonec sloučí s Modrou planetou a promění Zemi v chaotické, krví nasáklé bojiště pro nespočet mimozemských ras bojujících o absolutní nadvládu.

Byl zpátky. To zjištění ho polilo jako ledová voda. On se skutečně znovuzrodil.

„Kaeleni! Vím, že jsi na mě byl hodný a vím, že mě máš rád. Ale vždycky jsem tě brala jako staršího bratra. Jestli ti to nevadí, můžu být i dál tvou sestřičkou.“ Lyra nasadila nacvičený, lítostivý úsměv a naklonila hlavu, aby vypadala nevinně.

Kaelen se zadíval přímo na její hrdlo. Moderní zákony Modré planety byly momentálně to jediné, co drželo její hlavu připevněnou k ramenům. Kdyby se už hra sloučila s realitou, jeho prvním činem po otevření očí by bylo vyrvat jí hrdlo holýma rukama. Ta absolutní zrada. To ukradené božství. Ta velezrada vůči celému jejich druhu. To vše si žádalo řeku krve.

Ale měl spoustu času. Smrt byla pro zrádkyni jako ona příliš snadná. Protože ji dnes nemohl zabít, vezme si na rozložení jejího života pěkně načas a bude ho ničit kousek po kousku. Donutí ji trpět způsoby, které si ani nedokáže představit.

„Ne. Absolutně ne. Nerozcházíš se se mnou snad? Fajn. Souhlasím.“ Kaelen si strčil ruce do kapes a opětoval její pohled mrtvýma, chladnýma očima.

Lyra zamrkala a její nacvičený úsměv okamžitě zmizel.

„Vážně?“ zeptala se.

Celé dopoledne se připravovala na velkou, trapnou scénu. Plně očekávala, že se bude doprošovat, plakat, že padne na kolena na chodníku a odmítne ji pustit. Nervovala se z toho, jak ho přiměje rozchod přijmout.

V jeho předchozím životě udělal přesně to. Plazil se před ní a dny ji pronásledoval. Aby ho donutila to vzdát, stanovila Lyra záměrně nesplnitelnou podmínku. Požadovala, aby za jediný měsíc vydělal půl milionu.

Starý Kaelen byl naivní, ubohý hlupák. Vpadl do *Střetu nesmrtelných*, objevil svůj výjimečný herní talent a sedřel se z kůže. Hranici půl milionu skutečně dosáhl během třiceti dnů. Jeho hodnost vystřelila mezi nejvyšší v celé zemi. Jeho měsíční příjem se vyšplhal na sedmimístné částky a jeho čisté jmění prudce stouplo. Jakmile zbohatl, Lyra na rozchod příhodně zapomněla a zůstala hned po jeho boku. Parazitovala na jeho úspěchu, brala si všechno, co jí nabídl, až do chvíle, kdy mu vrazila dýku do hrudi.

Když se Kaelen na tu situaci díval zpětně jako nezúčastněný divák, necítil ke svému minulému já nic než čiré znechucení. Byl důvěřivý idiot.

„Vážně. Ale když už jsme se rozešli, neměla bys mi vrátit peníze, které jsi utratila během studia? Platil jsem to já.“ Kaelen udržel hlas plochý, zbavený jakéhokoli tepla.

Dívka stojící vedle Lyry si hlasitě odfrkla, přistoupila blíž s rukama v bok. Byla to Gemma Brooks, Lyřina nesnesitelná nejlepší kamarádka.

„Kaeleni, jsi ty vůbec chlap? Byly to normální výdaje během vašeho vztahu. Jak se opovažuješ žádat po Lyře ty peníze zpátky? V životě jsem neviděla takového skrblíka.“ Gemma na něj zírala s čirým opovržením.

Kaelen ze sebe vydal krátký, drsný smích.

„Skrblíka? Od střední jsem jí platil veškeré školné a životní výdaje. Ty luxusní kabelky, co nosí, auto, co řídí – to všechno jsem koupil já. Dokonce i její spodní prádlo bylo zaplaceno z mých těžce vydělaných peněz. Celkově je to přes 1,8 milionu. Kdokoli s kapkou studu by mě nenazval skrblíkem.“

Lyra prudce zrudla vzteky. Chodci začínali zpomalovat krok a jejich zvědavé oči těkaly směrem k vyhrocující se hádce.

„Kaeleni, jsem z tebe tak zklamaná. Jsou peníze to jediné, co vidíš? Vidíš mě vůbec ještě? Jsi vulgární k neuvěření. Jestli jsi takový, fajn. Vrátím ti to.“ Lyra zvedla bradu vysoko a zoufale se snažila udržet si důstojnost před rostoucím davem přihlížejících.

Kaelen vytáhl z kapsy chytrý telefon. Ťukl na obrazovku, zastavil hlasový záznam a podržel zařízení tak, aby na něj viděla.

„Tvoje slova. Nahrál jsem to. Je to právně závazné. Za ty roky jsi utratila celkem 1,86 milionu mých peněz – a to počítám jen přímé bankovní převody. Nejsou v tom zahrnuty značkové kabelky, kosmetika, šperky ani auto. Ty jsem dal dobrovolně, takže je zpátky chtít nebudu. Co se týče těch 1,86 milionu, z dobroty srdce to zaokrouhlím dolů. Převeď mi 1,8 milionu. Hotově, nebo převodem – co preferuješ?“

Lyra ztuhla. Z obličeje se jí vytratila barva. Prázdně zírala na aplikaci pro nahrávání na displeji jeho telefonu. Nikdy si nevedla přehled o penězích, které utratila. K jeho bankovnímu účtu se chovala jako k nekonečné, magické studni. Když uslyšela tu obrovskou částku 1,8 milionu, zasáhlo ji to jako fyzická rána do břicha. Neměla na svém kontě ani zlomek té sumy.

„Kaeleni, jsi ty vůbec člověk? Máš tu drzost chtít po Lyře takovou směšnou částku?“ ozval se nad hlukem ulice posměšný, arogantní mužský hlas.

Malým davem přihlížejících se protlačil mladý muž. Měl na sobě dokonale střižený oblek, drahé luxusní hodinky a blahosklonný úšklebek. Byl to Darius Graves. Lyřin bohatý spolužák z vysoké. Miliardářský dědic s rodinným majetkem v hodnotě několika miliard. Její takzvaný nejlepší kamarád.

Kaelenovy oči se do Dariuse zabodly. Běžný hluk ulice jako by okamžitě ustoupil tlumenému, smrtícímu hučení. V žilách mu ztuhla krev.

V minulém životě patřil Darius také mezi úplně první hráče, kteří vstoupili do *Střetu nesmrtelných*. Zcela se spoléhal na své obrovské rodinné bohatství a založil Cech Apex. Díky svému bohatství a výhodě, že vstoupil mezi prvními, se cech rychle dostal k moci. Když se hra sloučila s Modrou planetou, Cech Apex se úspěšně stal jedním z deseti nejlepších cechů Elysia.

Pak přišla Válka pokrevních pout. Server Elysium byl brutálně napaden masivní koalicí několika cizích národů. Darius byl nasazen na jihovýchodní obranné linii a měl v rukou rozhodující taktickou výhodu.

Místo boje ale Darius vedl Cech Apex k tomu, aby se vzdal, aniž by rozdal jedinou ránu.

Kvůli velezradě tohoto zbabělce byly na ulicích zmasakrovány miliony hráčů serveru Elysium jako dobytek. Rozsáhlá, nenahraditelná území padla do rukou nepřátel a tím odsoudila nespočet nevinných k záhubě.