POV: NORA

Byt je tichý. Bez Gwenina hlasu bzučícího z reproduktoru to ticho působí divně. Hustě. Těžce. Zavřu oči a opřu si hlavu dozadu o vybledlé, hrbolaté čalounění křesla. Ten šílený adrenalin z mého vnitřního zhroucení v kanceláři konečně odtekl a končetiny mi ztěžkly jako olovo. Pokud udržím oční víčka pevně sevřená, dokážu ignorovat ten přetrvávající zápach levného taveného sýra z burrita a oblast katastrofy, které Derek říká obývák. Na krátkou vteřinu přináší tma nezbytný klid.

Pak se mi za zavřenými víčky zhmotní obličej.

Viktor.

Dokonce i mimo pracovní dobu můj nemilosrdný šéf nelítostně pronásleduje mé myšlenky. Má na sobě přesně ten zdrcující úšklebek, který Gwen předtím popsala. To panovačné, dravé zakřivení rtů, ze kterého křičí, že přesně ví, co s ženou dokáže potmě dělat. V živém divadle mé mysli se úhel posune. Přistoupí blíž.

Imaginární Viktor má na sobě slonovinovou košili. Vrchní dva knoflíky má rozepnuté, odhaluje silné, šlachovité svaly své hrudi, poprašek tmavých chlupů a jemný, provokativní okraj tetování černým inkoustem, které ve skutečnosti nedokážu nikdy pořádně rozeznat. Zvedne ruce, vyhrne si rukávy a odhalí silná, mocná předloktí. Jeho těžké klouby zakřupou. Ten ostrý zvuk se mi rozlehne nahlas v mozku a vytrhne mi z hrdla překvapené malé vydechnutí.

*Líbí se mi, když děláš tenhle zvuk,* brouká jeho přízračný hlas. Je temný, hladký a obalený ryzím hříchem. *Mám vyzkoušet, jestli tě k tomu donutím znova?*

Kývám hlavou do prázdné místnosti dřív, než si vůbec uvědomím, co dělám. Můj dech už začíná být mělký. "Donuť mě sténat," prosím slepě.

Ruce mi padají do klína. Bez vědomé myšlenky se konečky prstů otřu o vnitřní stranu svého holého kolena. Ale v mém zamlženém, žárem pohlceném mozku to není můj vlastní dotek. Jsou to Viktorovy ruce. Obrovské, těžké a dominantní. Představuji si, jak mu ty hrubé dlaně kloužou nahoru po mém holém stehně a panovačným stiskem proklouznou přímo pod lem mé pouzdrové sukně.

*Byla jste zlobivá asistentka,* zavrčí. Skoro cítím, jak mi o tvář zavadí jeho mentolový dech mísící se s fantomovou vůní jeho bohaté, dřevité kolínské. Tónem mu probleskuje temné, hříšné pobavení, které se poddává naprostému šílenství této zakázané fantazie, protože její žár převyšuje tu absurditu. *Byla jste tak moc, moc zlobivá. Pojďte do mé kanceláře a zavřete dveře.*

Skutečný svět se vypaří, jako bych právě uposlechla jeho přísné rozkazy. Stísněné stěny mého bytu, přetrvávající pach odpadků, to vyčerpání—všechno je pryč. Vše, co existuje, je dusivé aroma Viktora Volkova. Jeho kolínská. Jeho dech. Pod tím vším syrové mužské pižmo, které zapálí moje nervová zakončení.

"Potrestáte mě, Viktore?" zašeptám do tiché místnosti.

*To by se vám líbilo, viďte?* Imaginární šéf vstoupí přímo do mého osobního prostoru. *Milovala byste, kdybych si vás ohnul přes ten svůj těžký mahagonový stůl a rozepnul vám sukni, až by vám spadla ke kotníkům. Milovala byste, kdybych vám položil dlaň na nahý zadek, něžně ho pohladil, než bych zvedl ruku a plácl vás tak silně, až byste znovu vyjekla. Zbláznila byste se z toho, kdybych nechal prsty sjet níž, roztáhl vám stehna od sebe a přejel jedním pomalým, dráždivým prstem přímo přes vaši vlhkost. To všechno byste milovala, že, slečno Mercerová?*

Zoufale se kousnu do spodního rtu. Moje vlastní ruka tančí výš, proklouzne za krajkový okraj kalhotek a odtlačí látku stranou. Pulzuji. Bolavá a kluzká. Slabé zašeptání klimatizace v bytě, které zasáhne mou holou kundu, pošle mým hřbetem ránu syrové elektřiny rovnou dolů.

*Ale v tom je ten problém, slečno Mercerová. Vy byste to milovala až moc.* Jeho hlas klesne do smrtícího, sametového zapředení. *Jaký by to byl trest, kdybyste si každou vteřinu užívala? Mám lepší nápad.*

Sedím doslova na kraji sedadla, ošívám se na polštářích a třu se boky o své vlastní kluzké prsty. Tahle fantazie mě drží v řetězech. Pro imaginárního Viktora bych žrala i z ruky. Udělala bych cokoli, co by přikázal. Řekla, co by chtěl. Byla čímkoli, co by požadoval.

"Ano, pane," zachraptím a hlas mám ochraptělý. "Máte pravdu, pane. Co jste měl na mysli?"

*Začnu tím, co jsem právě popsal. Ohnu vás, budu vás dráždit a pak vás seřežu.* Jeho slova vykreslují v mé mysli grafický, zvrhlý obraz. *Pak vás přitisknu obličejem naplocho k mému stolu. Kleknu si za vás a dám svůj jazyk přesně tam, kde předtím byly mé prsty. Slíznu z vás každou kapičku. Nejdřív to bude jen špička jazyka. Jen lehký, třepotavý polibek na vaše pysky. Otřu se o váš klitoris a vy se přitlačíte k mým ústům a budete hledat víc. Ale já vám přitlačím boky k tvrdému dřevu a zavrčím na vás. Ovažte se kurva pohnout, dokud vám neřeknu. A co na to řeknete vy?*

"Nepohnu se, pane," zaskřehotám zoufale a boky vyrazím nahoru proti své ruce. "Udělám přesně to, co budete chtít. Zůstanu tam, dokud mi kundu nevylížete."

*To je dobrá odpověď, slečno Mercerová. Je to jediný způsob, jak mě přimět pokračovat.* Přízračný hlas se mi omotá kolem hrdla jako hedvábná kravata. *Ale když budete hodná holka, když budete poslouchat a podřizovat se, pak budu pokračovat. Mé polibky mezi vašimi stehny se promění v dlouhé tahy mého jazyka po vás. Pak roztáhnu pysky vaší kundy a půjdu hlouběji. Strčím vám prst mezi vlhké záhyby. Pak další. Skrčím je, abych vás hladil na těch nejhlubších místech, na těch místech, kde vás jediný dotek rozklepe jako živý drát. Půjdu rychleji a rychleji, budu do vás pumpovat dovnitř a ven, zatímco budu hltat vaši vlhkost. Nepřestanu, dokud se vám nebudou třást nohy a to vaše sténání nebude hudbou pro mé uši. Jak to zní?*

"Zní to tak kurva dobře, pane." Strkám vlastní prsty dovnitř a ven ze svého kapajícího jádra, srovnávám ten frenetický, vlhký rytmus s jeho hříšnými slovy. Tichou místností se rozléhá čvachtavý, plácavý zvuk mé masturbace. "Prosím, udělejte to. Prosím, prosím."

*Budete přesně tam. Přímo na hraně. Už to cítíte, že jo?* Jeho sprosté řeči mě dohánějí na pokraj šílenství. *Ten největší orgasmus vašeho života je přímo tam, jen si ho kurva vzít. Všechno, co musím udělat, je lízat vás určitým způsobem, hýbat prsty přesně takhle a vy se pro mě uděláte jako moje speciální malá princezna, že jo? Já to vím. Vy to víte. Oba jen čekáme na ten správný okamžik. A on se blíží, to vám slibuji. Ten moment se blíží, blíž a blíž a blíž a já lížu a prstím a vy sténáte a máte křeče a jsme už skoro kurva tam a pak...*

"A co pak?" zakřičím do stropu a záda se mi prohnou z polštářů. "A co pak?"

*A pak přestanu.* Jeho hlas se promění v ledový a krutý. *Postavím se a ustoupím. Nechám vás tam na svém stole, ukapanou, úplně kurva zničenou. Poslouží to jako drsná připomínka toho, že stejně jako vaše srdce a vaše mysl a vaše tělo a vaše duše a váš volný čas a vaše naděje a sny... přesně jako to všechno, i vaše orgasmy patří mně.*

To brutální odepření roztříští moje zábrany. Moje tělo se tvrdě sevře kolem mých prstů. Narazím na to nejintenzivnější, zemi otřásající vyvrcholení svého života. Páteř se mi prohne jako natažený luk a moje boky škubou, zatímco mi jádrem projíždí jedna nekonečná vlna oslepující euforie za druhou.

"Nééé!" Srdceryvný, bezdechý výkřik se mi vydere z hrdla, když udělám tvrději než kdykoliv předtím.

Je to, jako by mě srazil nákladní vlak mířící přímo na můj klitoris, mačkal mě zevnitř ven, zapálil moje nervová zakončení a zároveň mi změnil žíly v led. Fantomový Viktor je úplně stejný nemilosrdný parchant jako ten skutečný muž. Slíbil, že si mé orgasmy nechá pro sebe, a právě teď se cítím, jako bych to výbušné uvolnění právě ukradla z jeho železného stisku. Čirá extáze mnou projíždí v jednom nekonečném blesku za druhým a nechává mě cukající sebou a bez dechu.

Nakonec bušení v uších ustoupí. Pomalu se vracím do normálního vědomí, na spodním rtu mi zasychá stopa slin. Prsty mám mokré, kluzké a lepkavé vlastní těžkou touhou. Vnitřní stehna se mi třesou přesně tak, jak slíbil, že budou. Hrdlo mě bolí od těch zvířecích zvuků, které jsem právě vydala, a vnitřek mě nádherně, bolestivě bolí.

Přesunu váhu na polštářích. Musím se umýt. Potřebuji vodu.

Moje ruka sjede dolů do tmavé, úzké štěrbiny polštářů na gauči a hrabe pod látku, abych vytáhla telefon, který jsem předtím upustila. Lepkavé prsty zavadí o hladký kovový kryt. Zařízení vytáhnu volně ven, obrazovka v temném bytě jasně září.

Celé mé tělo ochromí čirá, ledová hrůza.

Obrazovka není zamčená. Je aktivní.

Viktorovo jméno svítí ostře bílými písmeny na tmavém pozadí.

Časomíra hovoru tiká nahoru, neúprosná a posměšná.

07:31

07:32

Ta realita obrazovky ve mně cvakne jako nabitá zbraň, ačkoliv mému zpanikařenému mozku trvá několik mučivých vteřin, než zpracuje samotný rozsah té katastrofy.

Byla jsem v aktivním, živém hovoru s Viktorem Volkovem sedm minut a dvaatřicet vteřin.

Po sedm minut a dvaatřicet vteřin jsem nahlas masturbovala nad nejšpinavější, nejgrafičtější fantazií svého života, ve které hrál hlavní roli muž na druhém konci linky. Můj telefon nahrával každý zoufalý vzdech, každé vlhké čvachtnutí mých prstů, každý křik trhající hrdlo, zatímco jsem prosila svého mafiánského šéfa o smilování a žádala ho, aby mi vylízal kundu.

Slyšel Viktor celou tu zatracenou věc?

POV: VIKTOR

"Krvácení z nosu?" zopakuji a to slovo chutná na mém jazyku jako popel.

"Malá odchylka. Nic k obavám. V každé fázi testování jsme měli několik krvácejících." Pavel, můj hlavní chemik, šoupe nohama po sterilní šedé podlaze podzemní laboratoře. Neurčitě máchne k nedotčeným ocelovým stolům. Sady skleněných zkumavek stojí v uspořádaných, perfektních řadách, každá plná luminiscenční bílé tekutiny. Pavel se ošívá a zajíká, zběsile listuje svými tlustými deníky v kožené vazbě, jako by odpovědi na mé rostoucí, smrtící podráždění byly pohřbené někde na okrajích načmáraných stránek.

Zkurvení vědci. Mají brilantní mozky, ale pijí mi krev jako svině.

Zírám na něj s chladným úmyslem. Moje trpělivost je dnes na bodu mrazu.

"Pavle, pobav mě." Odkašlu si a nízké dunění mého hlasu protne tupé hřmění laboratorního vybavení hučícího kolem nás. "Co je to Elysium?"

Jeho zakrytá oční víčka v rychlém zmatku zamrkají. Ví, že znám přesnou odpověď. Elysium je obrovská, miliardová sázka navržená k zajištění budoucí dominance Volkovovy Bratvy. Do tohohle projektu jsem nalil nekonečné zdroje. Úplatky místním orgánům činným v trestním řízení, obrovské nástupní platy pro nové pouliční dealery, agresivní vyjednávání o území a zajištění dodavatelů surovin. Elysium není jen vedlejší kšeft. Je to můj odkaz. Takhle ovládneme tohle město. Co tenhle potící se blázen neví, je, proč ho nutím odříkat jeho účel jako vyhubovanému dítěti.

"Je to, eh..." vykoktá Pavel a otře si krůpěj potu z ustupující linie vlasů. "Je to afrodisiakum s mírnými halucinogenními účinky."

"Výborná práce, předstírat, že jsem hloupý. Jen tak dál," řeknu tónem suchým a ostrým jako břitva. "Afrodisiakum by bylo...?"

Jeho mrkání zrychlí. Sleduji, jak mu v hrdle nevyzpytatelně a divoce skáče tep a přemýšlím, jestli mu to jeho slabé srdce nehodlá selhat přímo přede mnou. "J-je to elitní erotický stimulant. Výslovně navržený k v-vyvolání s-silných s-sexuálních pudů."

Přistoupím výhrůžně blízko. Mé těžké kožené boty nevydají na dlaždicích ani hlásku. Teplota v místnosti jako by klesla o deset stupňů. "Excelentní. Nyní mi řekněte... připadá vám krvácení z nosu obzvlášť erotické, Pavle?"

Pavel se stáhne zpátky. Vystrašeně se podívá přes rameno na své tři chráněnce v laboratorních pláštích. Mladí asistenti stojí jako přimrazení v úhledné řadě u protější stěny a neúmyslně tak napodobují sterilní řady vzorků Elysia odpočívající na stole. Vypadají naprosto vyděšeně.

"Ne, pane," přizná Pavel a jeho hlas klesne do patetického písknutí.

"'Ne' je správně," zavrčím a přistoupím hlouběji do jeho osobního prostoru, dokud se má vysoká postava netyčí nad jeho shrbenými rameny. "Krvácení z nosu není erotické. Proto to není malá zkurvená odchylka. Je to obrovský problém. Když moji klienti platí prémiové ceny za elitní sexuální zážitek, nechtějí krvácet na svá drahá prostěradla. To, co chci vědět, je, jestli se to dá napravit?"

Pavel polkne dost hlasitě na to, abych ho slyšel přes těžké stroje. Přitiskne si zápisník na hruď jako neužitečný papírový štít. "Pokusím se, pane."

Upřu na něj ten nechvalně proslulý, paralyzující Volkovův pohled. Ten samý dravý zírající pohled mrtvých očí, ze kterého by si i otrlí zločinci a šéfové konkurenčních syndikátů chtěli nachcat do kalhot, když se octnou na jeho přijímacím konci.

Výmluvy netoleruji. Vyžaduji absolutní poslušnost.

"Nepokoušejte se," přikážu a můj hlas klesne do smrtícího, neústupného rejstříku. "Udělejte to."