POV: NORA.

"Půjdu mu pochcat auto."

Slova se mi derou z hrdla, zatímco se trmácím po špinavých, žvýkačkami pokrytých schodech do metra. Tíživé horko podzemních tunelů do mě narazí jako fyzická zeď, lehce zapáchající starými preclíky a vlhkým betonem. Rachot přijíždějícího vlaku mě skoro přehluší, odráží se od kachličkovaných stěn, ale má nejlepší kamarádka slyší mé prohlášení naprosto jasně.

Z reproduktoru telefonu vybuchne Gwenin ostrý smích, jasný a pronikavý navzdory ponurému hluku dopravního systému. "Půjdeš udělat co? Noro, miluju tě k zbláznění, ale tobě chybí páteř i na to říct chlápkovi ve večerce, že ti zkazil objednávku kávy. Minulý týden jsem se dívala, jak jíš krůtí sendvič s extra porcí hořčice, jen abys neurazila city cizího člověka. Nemáš v těle jedinou rebelskou kost. A už vůbec nemáš gen pro 'močení na luxusní vozidla'."

Vydám ze sebe zahořklý, vyčerpaný dech a protáhnu svou žlutou MetroCard čtečkou mnohem větší silou, než je nutné. Má pravdu. Pravda bolí, ale má pravdu. "Je na hovno, že Tessa posbírala všechnu rebelskou DNA v děloze," zabručím a opřu se bokem do těžkého kovového turniketu. "Můj systém je naprogramovaný k slepé poslušnosti. Jen při pomyšlení na to, že mu odmlouvám, mi na krku naskáčou svědivé červené fleky. Mělas mě v jeho kanceláři vidět, Gwen. Prostě jsem tam seděla jako hrouda hlíny, zatímco on vyhrožoval mému živobytí."

"Nepodceňuj se, kotě," řekne Gwen a z jejího tónu se vytratí zlomek pobavení. "Jen ze sebe děláš mučednici. Snášíš Prince Kreténa, protože potřebuješ výplatu, abys udržela ty děti v bezpečí. Dáváš jídlo na stůl. Držíš jim střechu nad hlavou. Měli by ti vytesat mramorovou sochu a strčit ji přímo doprostřed Central Parku."

"Sochu oželím," odpovím, když nastupuji do narvaného vlaku. Chytím se mastné tyče nad hlavou a zhoupnu se, když se dveře s ostrým cinknutím zavřou. "Chci jen vejít na své pracoviště a necítit se jako rolník žebrající o zbytky základní lidské slušnosti. Nechci, aby se ke mně muž, který se na mě dívá, jako bych byla skvrna na jeho botě, choval jako k občanovi druhé kategorie."

"No jo, kdyby přání byla ryby, měli bychom všichni raut z mořských plodů," prohodí Gwen moudře.

Zamračím se a přesunu váhu, když se vlak s trhnutím rozjede vpřed. "Co to vůbec znamená?"

"Netuším. Je to něco, co říkávala moje babička. Moudrost z doby Velké hospodářské krize." Gwen vyrůstala přímo přes ulici od Tessy a mě, na míle daleko od Středozápadu, ale její slovník dodnes ovládají svérázná lidová rčení a bizarní idiomy její rodiny.

"Mně to zní jako rozumné přání," oponuji jí, zatímco mi vlak natřásá zuby, jak se řítí temným tunelem. "Je šílené, že pochybuje o mé oddanosti té firmě. Žiju a dýchám pro Vanguard. Jsem tam dřív, než vyjde slunce, a dlouho potom, co zapadne. Můj mozek je jím infikovaný. Sním v barevně sladěných tabulkách. Víš, jak je to smutné? Doslova mám noční můry o Viktorových pitomých vlastních fontech a striktních seznamech úkolů. I když jsem v bezvědomí, pracuji pro něj. Je to šílené."

"Kázej dál, zlato. Jen do toho, dostaň to ze sebe všechno ven. Nenech se mnou zastavit."

Ignoruji úkosem vrhaný pohled starší ženy sedící přede mnou. Slovní průjem prostě teče dál, poháněný zbytkovým adrenalinem mého tichého ponížení. "Je tak samolibý! Přivádí mě to k šílenství. Kde bere tu drzost? Vsadím se, že přijde domů, nalije si sklenici drahé whisky, zírá do svého značkového zrcadla a točí si knírem jako nějaký padouch z komiksu. 'Ach ano, další triumfální den, kdy jsem rozdrtil duši své sekretářce. Brilantní práce, Viktore. Skutečně dobrá práce.'"

"Počkat. On má knír?"

"Gwenny. Soustřeď se."

"Jasně, promiň. Je to jen tím... Mám velmi živou mentální představu toho chlapa. Vysoký, široká ramena, tmavé vlasy. Ten typ sexy, zdrcujícího úšklebku, který křičí 'Chceš odsud vypadnout?', aniž by vlastně řekl jediné slovo. Břišáky jako valcha. Vystouplé žíly na předloktí. Bože, mám obrovskou slabost pro dobrý žíly na předloktí. A skryté tetování. Něco temného a nebezpečného, co uvidíš, až když se ten drahý oblek svlékne..."

"Gwen," zasténám a pevně zavřu oči. "Tomuhle nepomáháš."

"Jasně. Promiň!"

Skutečným problémem je bolestivá přesnost jejího popisu naslepo. Od svého prvního dne ve Vanguardu vím, že Viktor Volkov je obrovská noční můra v lidské podobě. Ale taky vím, s mučivou, nevyhnutelnou jasností, že je tak pitomě, nebezpečně přitažlivý.

Ty krátké, náhodné záblesky jsem přistihla. Ten tmavý inkoust, který mu leze vzhůru od klíční kosti, když si povolí hedvábnou kravatu. Široké, svalnaté rozpětí jeho hrudníku pod košilemi šitými na míru. Ten vzácný, letmý náklon jeho rtů, který se dá téměř kvalifikovat jako upřímný úsměv. Pokaždé, když ho vidím, jedna zrádná, na dotek vyhladovělá část mého mozku si přeje, aby tu intenzivní, temnou energii nasměroval na mě. Jen jednou. Chci cítit tu těžkou váhu jeho pozornosti bez ostrého bodnutí jeho kritiky.

Vlak se skřípěním zastaví na mé zastávce. Vyhrabu se ze stanice a vydám se na únavný výstup po betonových schodech nahoru na úroveň ulice. Je zvláštní kráčet po popraskaných chodnících Hell’s Kitchen, zatímco slunce ještě vrhá dlouhé, zlaté stíny přes dlažbu. Obvykle bývá černočerná tma, než se dostanu zpátky do své čtvrti.

Na jedno krátké, zářivé okénko tu na mě čeká kapesní verze čirého ticha. Děti jsou ještě na dalších čtyřicet pět minut v bezpečí družiny. Derek se prý účastní 'veletrhu pracovních příležitostí', což je jeho chytrý kódový výraz pro pití levného čepovaného piva v místní hospodě na konci bloku.

Dojdu ke dveřím svého bytu a přesunu si kabelku, abych vyhrabala klíče. "Změňme téma," nařídím a zasunu mosazný klíč do náladového zámku. "Vyprávěj mi o svém životě. Odveď mou pozornost od mého utrpení."

"Odvádíš pozornost ty," podotkne Gwen.

"Očividně. Ale stejně mi vyhov."

Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Ticho prázdného bytu se přese mě přežene, vzácná, nádherná úleva od neustálého chaosu mé existence.

"Tak schválně," přemítá Gwen a na jejím konci linky se ozývá hluk z pouliční dopravy. "Minulý víkend jsem šla na to rande s tím šéfkuchařským esem."

"Ach, správně. Posedlost žilami na předloktí pokračuje."

"Jsem vinna v plném rozsahu. A bylo to velkolepé rande, abych byla upřímná. Dali jsme si ústřice. Ukazuje se, že ty zvěsti o afrodisiakálních účincích jsou pravdivé."

"Takže jsi měla štěstí?" ptám se a vyzouvám si své rozumné, tlačící kancelářské lodičky, které nechávám u dveří.

Gwen si odfrkne tak nahlas, až sebou trhnu. "Prosím tě. On měl štěstí. Ne každému se poštěstí ochutnat sladký nektar mojí—"

"Jo!" přeruším ji kvapně, než stihne vykreslit mentální obraz, který už nikdy z hlavy nevymažu. "Chápu to. Ačkoli, jestli si dobře pamatuju tvou soupisku, spousta kluků si v poslední době užila prohlídku. Byl tam ten účetní..."

"Pomohl mi vyplnit daňový přiznání! To je prostě chytré finanční plánování."

"Ošetřovatel v zoo..."

"Slíbil, že si budu moct pohladit jeho opičku!"

"Terapeut, ten komerční potápěč, ten doktorand..."

"Dobře, dobře, jen mě tahej blátem," zasměje se Gwen, ačkoli v tom není žádná opravdová zlost. "Jsem špinavá, děvkovská čarodějnice a měli by mě upálit na hranici. Ale poslouchej, je moderní doba, takže obviňování z děvkování padá. Navíc mě žaluj, že trochu žiju. Jsem mladá, jsem sexy a chci si užít ten bufet chlapů venku. Měla bys dělat úplně to samé."

Ticho se zachichotám. Ví, že ji neodsuzuji. Když už, tak je to čirá, nefalšovaná žárlivost, co promlouvá. Můj romantický život je už tak dlouho mrtvý a pohřbený, že jsem přesvědčená, že z mých reprodukčních orgánů raší pavučiny.

"Já vím," vzdychnu a těžké vyčerpání se mi vkrade zpátky do kostí a usadí se v kloubech. "Měla bych. Jen to... nejde, víš? Nemám čas. A i kdyby se mi v rozvrhu magicky objevila volná hodina, není to tak, že by mi na dveře bušil zástup nádherných chlapů, aby mě mohli vzít ven."

Gwenin tón se okamžitě změní. Hravé škatulkování zmizí, nahrazené něčím neuvěřitelně jemným a silně vážným. "Měla bys zástup, kdybys šla s kůží na trh, kotě. Vím, že je to těžké. Vím, že ti Tessa chybí každičký den. Vím, že zvládnout tři děti je vyčerpávající, a že řešit takového neužitečného budižkničemu jako je Derek ti sebere i ten zbytek energie. Ale prostě to zkus. Slib mi, že to zkusíš."

Spolknu nečekaný, ostrý knedlík v krku a prázdně zírám na oprýskanou barvu mých kuchyňských skříněk.

"Jestli máš v životě někoho, s kým by sis dokázala představit, že to zkusíš, stojí za to do toho jít," naléhá Gwen jemně. "Zítřek není nikdy zaručený, lásko. Ty a já to víme líp než kdokoli jiný. Takže to dlužíš sama sobě—a všem lidem, kteří tě milují a spoléhají na tebe—abys byla šťastná."

Dojdu ke kuchyňskému stolu a s tupým žuchnutím hodím svou těžkou kabelku na poškrábané dřevo. Mé unavené nohy mě nesou k malému, vybledlému křeslu v rohu obýváku. "Já vím. Máš pravdu."

Těžce s sebou plácnu do polštáře, nechám své napjaté svaly proměnit v tekutinu.

*Křup.*

Po tom zvuku následuje odporné mlasknutí. Vlhké teplo prosákne přímo skrz tenkou látku mé pouzdrové sukně.

Zamrznu. Má ruka vystřelí pod mé stehno, prsty se setkají s něčím měkkým, vlhkým a páchnoucím po zpracovaných fazolích. Vytáhnu rozmačkané, napůl snědené burrito z Taco Bell. Derekovo poslední nechutné dílo. Musel to tu nechat, než se vypotácel na ten svůj falešný veletrh pracovních příležitostí, a zničil mi tak prostor v obýváku, který jsem ještě včera trávila hodiny pečlivým úklidem.

Hrudí mi projede vlna hlubokého, niterného znechucení. Ušklíbnu se, sevřu rozmáčený obal mezi palec a ukazováček a mrštím to rozpatlané, zničené jídlo rovnou do nedalekého odpadkového koše. S těžkým, mokrým plácnutím přistane na plastovém pytli.

"Noro? Jsi tam ještě?" zeptá se Gwen.

Zavřu oči a otírám si lepkavé prsty o vyhozený ubrousek na odkládacím stolku. "Jo. Jsem tu. Zkusím to."

"Přísaháš na malíček?"

"Jo. Přísahám na malíček."

"Dobře," odpoví Gwen a její hlas je zas jasný a spokojený. "Teď musím běžet na svou hot girl jógu. Miluju tě do běla žhnoucí intenzitou tisíce sluncí. Pozdravuj ode mě prcky."

"Vyřídím. Ahoj."

Hovor ztichne cvaknutím.

Ticho bytu se přižene zpátky, husté a těžké. Ten šílený adrenalin z mého vnitřního zhroucení ve Viktorově kanceláři konečně odtekl a nechal za sebou dutou, bolavou schránku. Ramena mi poklesnou, protože už nemusí držet to neviditelné brnění, co nosím v práci.

Nechám ruku ochable padnout do klína. Stisk se mi uvolní. Kluzký, hladký kov mého smartphonu mi vyklouzne z unavených prstů.

Sjede po křivce mého stehna a spadne přímo do úzké, tmavé mezery mezi polštářem a opěrkou ruky. Cítím, jak se tvrdý roh zabořil do čalounění a sjíždí hlouběji do skryté štěrbiny nábytku, dokud nedopadne na dno.

Prostě tam jen sedím a zírám na prázdný prostor ve své dlani. Představa, že bych se naklonila, vklínila ruku do té úzké mezery a zařízení vylovila, mi přijde jako nemožný úkol. Nemám sílu. Nemám sílu vůle pohnout jediným svalem.

Nechám to zapadlé hluboko v té tmě.