Několik vteřin se mému sevření brání, stále ještě bojuje v houštině své noční můry. Musím to pořád opakovat, než z očí konečně vyžene spánek a zaměří se na mě.

„Viktore?“ Jeho hlas je zlomený strachem, ale mísí se v něm i úleva. „P-promiň,“ je to druhé, co z něj vyjde.

„Proč se omlouváš?“

Obejme se rukama. „N-nechtěl jsem nikoho vyrušit. Obvykle to nedělám.“

Zamračím se. „Jaci, jak často máš tyhle