Clara

Prázdným, obrovským uměleckým ateliérem se jako výstřel rozlehl ostrý zvuk vypnutí přehrávače. Uklidňující jazzová hudba, která obvykle ukotvovala mou půlnoční hodinu umění, okamžitě utichla a byla nahrazena drásavým zvukem synchronizovaného, zlomyslného chichotání. Ztuhla jsem a můj štětec zůstal viset necelé tři centimetry nad plátnem. Kapka jasně žluté akrylové barvy se nahromadila na špičce štětin, nabobtnala a s tichým plácnutím dopadla na krycí plachtu.

Naše pravidelná učitelka tu dnes večer nebyla. Byla jediným štítem mezi mnou a třemi absolutně nejhoršími lidmi na celé téhle škole: Chelsea, Victorií a Darcy. Bez bdělého oka učitelky, které by je drželo na uzdě, se půlnoční hodina zvrhla v loviště a kořistí jsem byla já. Ostatních pár studentů v místnosti mělo svěšené hlavy a oči přilepené ke svým stojanům, viditelně se jim ulevilo, že jed této trojice nemíří na ně.

"Panebože," prořízl tichou místnost hlas Chelsea, odkapávající falešnou lítostí. "Podívejte se na malbu tý naší malý, rádoby hvězdný autorky. Fakt si myslí, že to vypadá dobře?"

Zatnula jsem ruku na štětci, až mi klouby zbělely. Řekla jsem si, ať je ignoruji. Potřebovala jsem se prostě jen soustředit na plátno a odepřít jim jakoukoli reakci. Pracovala jsem na jednoduchém zátiší, snažila jsem se namalovat zakřivený, napůl oloupaný banán. Měla to být studie stínů a žlutých tónů.

Darcy vystoupila zpoza svého stojanu a její drahé podpatky hlasitě klapaly o podlahu postříkanou barvou. Naklonila se, aby si mé dílo lépe prohlédla, a rty se jí zkroutily do krutého úšklebku. "Pche. Ten obraz, co maluje, je naprosto příšerný. Jak by to vůbec mělo vypadat? Jako banán, nebo penis?"

Victoria ze sebe vydala hlasité, protivné odfrknutí. "Penis?"

Chelsea si dokonce utřela slzu z koutku oka, jak se prakticky ohýbala vejpůl zlomyslným smíchem. "Fakt si myslíš, že přesně to maluje? Vždyť je to panna. Opravdovej penis v životě neviděla. Jak by mohla vědět, co má malovat?"

"To je klidně možný!" přidala se Victoria a její hlas se nesl napříč ateliérem, aby to všichni slyšeli. "Jelikož je to panna, možná se jí o penisech zdá a jenom hádá, jak by asi tak měly vypadat!"

"Panebože, Victorie," zasípala Chelsea a popadala se za břicho. "Tahle hláška je zlatá."

Zírala jsem dolů na své plátno a cítila jsem, jak se mi po krku plíží horký závan ponížení a pevně se usazuje v mých tvářích. Žaludek se mi stáhl do pevných, bolestivých uzlů. Podívala jsem se na ten žlutý tvar, jehož mícháním a stínováním jsem strávila poslední hodinu. Kvůli jejich neustálému posměchu jsem začala pochybovat o každém tahu. Proporce teď najednou vypadaly špatně. Spodek se zdál být příliš tlustý. Spolkla jsem knedlík, který se mi tvořil v krku, vzala jemnější štětec a zoufale se to snažila opravit. Přimíchala jsem do žluté trochu hnědé a bílé a pokusila se dodat slupce ovoce realističtější křivky a stíny. Prostě jsem jen chtěla, aby to vypadalo jako normální banán.

"Hej, koukejte!" ukázala Darcy pěstěným prstem mým směrem. "Teď tomu přidává víc záhybů! Určitě nás slyšela."

Od cihlových zdí se odrazil další záchvat pronikavého smíchu. Ruka se mi začala třást. Šmouha hnědé barvy vyjela mírně mimo můj obrys načrtnutý tužkou. Zatnula jsem zuby a pokusila se to vyhladit, hruď se mi stahovala s každým nádechem.

"Vypadá to, že mu teď přidává vrásky," promluvila Chelsea mezi záchvaty smíchu a opírala se o Victorii. "Možná si myslí, že díky tomu bude vypadat víc jako opravdovej banán!"

Odmítla jsem se na ně podívat. Věděla jsem přesně, co chtějí. Chtěly mě vidět brečet. Chtěly, abych začala křičet, vybuchla nebo vyběhla z místnosti, aby mohly slavit absolutní vítězství. Oči jsem nespouštěla z plátna a snažila se nasměrovat každou kapku své frustrace do kresby, ale mé sebevědomí už bylo zničeno.

"Vlastně," pronesla Victoria, ztišila hlas do předstíraně vážného šepotu, který byl ale stále dost hlasitý na to, aby se rozléhal. "Začíná to vypadat dobře... na penis."

Vyly jako smečka hladových hyen.

Moje odhodlání prasklo. Tohle už dál nezvládnu. Upustila jsem štětec do plastového kelímku se špinavou vodou. Voda se přelila přes okraj a ušpinila stůl. Abych zaměstnala ruce a zakryla fakt, že mě do očí štípou slzy, sáhla jsem do tašky a vytáhla telefon. Před pár minutami mi v kapse zavibroval. Přejela jsem prstem po displeji a odemkla ho, zoufale toužící po jakémkoli rozptýlení od těch tří holek, které mi právě pitvaly život.

Byla to textová zpráva od Alistaira.

*Kalkulující ředitel: Přemýšlela jsi o mé nabídce? Chtěla bys pro mě pracovat?*

Zírala jsem na zářící bílá písmena na tmavém pozadí. Silně jsem se kousla do spodního rtu, až jsem ucítila slabou kovovou pachuť krve. Ta pracovní nabídka. Ten nevyřčený návrh skrývající se za ní. Moji rodiče odjížděli na celé léto na svou každoroční dovolenou, což znamenalo, že zůstanu v domě úplně sama. Mohla bych se s Alistairem vídat, jak často bych chtěla. Nikdo by to nezjistil. Byl to šéf mého táty. Byl arogantní, panovačný a naprostý kretén.

Ale vzpomínka na jeho ruku, která se ke mně začátkem týdne tiskla, mi poslala do středu těla náhlý příval horka. Pomyslela jsem na krutý smích, který se mi ozýval za zády. Chelsea, Victoria a Darcy si myslely, že jsem ubohá, nepolíbená lůzryně. Pevněji jsem sevřela telefon. I kdyby byl Alistair sebevětší kretén, radši se vyspím s ním, než abych zůstala navždycky panna.

"Myslíte, že si Clara vůbec někdy někoho najde?" zeptala se najednou Chelsea, hlas jí odkapával jedem a odmítala nechat ticho plynout dál. "Teda, podívejte se na ni. Je to malá šprtka a nemá sebemenší smysl pro módu. A nesmíme zapomenout, že neumí ani namalovat banán."

"Upřímně, i kdyby byl někdo fakt zoufalej, představa, že by se probudil v posteli vedle ní, by ho vyděsila k smrti," dodala Darcy a prohlížela si nehty. "Je hnusná."

"Aha," souhlasila Victoria. "Ty umělé řasy, co nosí? Vypadají tak nepřirozeně. Jako by měla na obličeji přilepené pavouky."

"A ty její špinavý vlasy," podotkla se znechuceným povzdechem Chelsea. "To je fakt tragédie."

Slzy se konečně draly ven a zamlžily mi vidění. Nebyla jsem hnusná. Věděla jsem, že nejsem hnusná. Ale sedět sama v chladné třídě, zatímco mi tři holky systematicky ničily můj vzhled, mé umění a mou sebehodnotu, to byl pocit, jako by mě zaživa pohřbili pod hromadou hlíny. Přesně věděly, jak najít na mém krunýři ta nejslabší místa, a vrazily mi do nich nůž.

Zahnala jsem slzy mrkáním a hřbetem barvou umazaného zápěstí jsem si hrubě otřela oči. Třesoucími se prsty jsem na telefonu otevřela klávesnici a vyťukala ukvapenou, bezohlednou odpověď pro Alistaira.

*Já: Ano, tu práci beru.*

"Hej, co to má bejt?" Darcy zamžourala přes uličku a svýma ostrýma očima se zaměřila na svítící displej mého telefonu. "Píšeš si se svým imaginárním přítelem?"

Hyeny znovu vybuchly a chytaly se za břicha smíchy na můj účet. Donutila jsem se k ležérnímu pokrčení ramen a snažila se skrýt fakt, že mi obličej hoří žárem silnějším než otevřený oheň. Těžce jsem polkla, zírala na podlahu a modlila se, aby se ta prkna už prostě otevřela a celou mě pohltila.

"Možná píše tomu tlustýmu lůzrovi z knihovny, se kterým si furt povídá," navrhla Chelsea dost nahlas na to, aby upoutala pozornost i zbytku studentů.

Hugo. Mluvily o Hugovi. Byl to milý kluk, který rád četl a pravděpodobně do mě byl zamilovaný, ale nebyl to můj kluk. To, že si z něj dělaly terč vtipů, aby mě ponížily, způsobovalo, že mě v hrudi bodalo ještě víc.

Než jsem stihla zformulovat odpověď, telefon mi v dlani prudce zavibroval. Další zpráva od Alistaira.

*Kalkulující ředitel: Ještě jsi vzhůru? Chceš, abych tě přijel vyzvednout na tvou první lekci? Mám náladu na trochu zábavy.*

Dech se mi zadrhl v krku. Puls mi začal zuřivě bušit do krčních tepen. Kdyby sem Alistair přijel – kdyby zastavil před ateliérem přímo před těmihle ubohými holkami – konečně by zmlkly. Předpokládaly by, že je to můj kluk. Ale ta představa mě děsila stejně tak, jako mě vzrušovala. Byl o tolik starší než já. Byl to generální ředitel tátovy společnosti. Bude zuřit, když ho použiju jako rekvizitu? Bude se zlobit, když předvedu na veřejnosti trochu náklonnosti, abych tu lež prodala?

Zvedla jsem zrak. Chelsea právě něco šeptala Darcy a obě se na mě dívaly s neskrývaným znechucením.

Rozhodla jsem se. Odepsala jsem, než jsem stihla ztratit odvahu.

*Já: Ano, prosím, přijeď mě vyzvednout.*

*Kalkulující ředitel: Jsi doma?*

*Já: Ne, chodím na půlnoční kurz umění a jsem teď tam. Můžeš mě vyzvednout odsud. Je to na rohu Fultonovy a Langleyho ulice.*

Zírala jsem na displej a sledovala, jak se objevuje a mizí ta malá bublinka oznamující psaní zprávy. Jednu dlouhou, trýznivou minutu jsem se k smrti bála, že z toho vycouvá. K smrti jsem se bála, že jsem pokoušela štěstí. Pak telefon naposledy zavibroval.

*Kalkulující ředitel: Budu tam za deset minut.*

Zamkla jsem displej a strčila si telefon do kapsy.

"Máš dneska v noci žhavý rande, Claro?" rýpla si Chelsea a naklonila se přes svůj stojan. "Proto tolik kontroluješ mobil?"

Pravděpodobně čekaly, že se ve dveřích objeví Hugo nebo nějaký jiný trapný šprt. Neměly ani tušení, co přijde.

Neodpověděla jsem jí. Postavila jsem se, posbírala tužky a nacpala skicáky do své látkové tašky. Podívala jsem se na plátno – na toho podivného, zdeformovaného žlutého křížence banánu a penisu – a tiše si povzdechla. Už mi to bylo jedno. Nechala jsem zničený obraz ležet přímo na stojanu, hodila si tašku přes rameno a namířila si to přímo k východu.

"Utíkáš?" zavolala Chelsea a její hlas se odrazil od rámu dveří, když jsem chytila kliku.

"Neutíkám," odvětila jsem, aniž bych se otočila na její samolibý obličej. "Odcházím."

Otevřela jsem těžké dveře a vyšla do chladného nočního vzduchu. Pouliční lampy vrhaly na popraskaný chodník ostré žluté světlo. Přesně v tu vteřinu, kdy za mnou těžké kovové dveře zaklaply, mi v kapse zavibroval telefon.

*Kalkulující ředitel: Jsem venku.*

Rozhlédla jsem se přes prázdnou ulici. Přímo pod září pouliční lampy parkovalo Alistairovo auto. Bylo to elegantní, černé, obscénně drahé špičkové sportovní auto. Jeho naleštěný povrch se leskl jako černé sklo, díky čemuž špinavá noční ulice okamžitě vypadala okouzlujícím dojmem. Byl to stroj stvořený pro sílu a dominanci, přesně takové auto, jaké byste čekali, že bude řídit neúprosný, elitářský generální ředitel jako je Alistair Kincaid.

Než jsem vůbec stihla přejít ulici, těžké dveře uměleckého ateliéru se za mnou rozlétly dokořán. Zaslechla jsem ostré nadechnutí. Ty tři šikanátorky mě následovaly ven, dychtivé pokračovat ve svém mučení, zoufale toužící vidět, jak se můj údajný imaginární přítel neukáže.

Místo toho se zarazily uprostřed kroku.

"Koukni na to auto," zašeptala Darcy, hlas zbavený svého obvyklého posměchu byl zcela nahrazen čistým, nefalšovaným šokem. "Clara si nedělala srandu, že má dneska rande."

Chelsea rychle našla zpět svůj jed, i když se jí hlas mírně zachvěl. "Jasně. Jako by někdy mohla sbalit někoho, kdo řídí takový auto. Určitě se jenom ztratil."

Tak říkáš ztratil?

Na tváři se mi roztáhl samolibý, hluboce uspokojující úsměv. Upravila jsem si plátěnou tašku na rameni a s jasným cílem jsem se rozešla k černému sportovnímu autu. Byla jsem v půli ulice, když se rozletěly dveře u řidiče.

Zastavila jsem se uprostřed kroku.

Alistair vystoupil do světla pouličních lamp. Vypadal, jako by právě odněkud odešel z mola prestižní módní přehlídky. Byl bezchybně oblečen v dokonale padnoucím černém obleku, který obepínal jeho široká ramena a úzký pas. Zářivě bílá košile pod ním měla rozepnutý límec, což mu dodávalo auru nebezpečné, nenucené elegance. Podíval se na mě a na rtech mu pohrával okouzlující, ale nezaměnitelně rošťácký úsměv.

"Kurz umění, co?" rozlehl se jeho hluboký, chraplavý hlas tichou ulicí. "Je to proto, abys mohla jednoho dne vydat tu svou prasečí knihu s obrázky?"

Zatnula jsem čelist a potlačila nutkání na něj za to do očí bijící rýpnutí vyštěknout. Opravdu jsem ho chtěla poslat do háje, ale cítila jsem, jak se mi do zad zavrtávají intenzivní, pálivé pohledy Chelsea a jejích nohsledů. Slyšela jsem, jak se nočním vzduchem nesou jejich zběsilé, tlumené šepoty.

"To není možný. To je ten chlap, se kterým si psala. On je... on je..." koktala Darcy, naprosto neschopná zformulovat souvislou větu.

"Bohatej a sexy," dokončila za ni Victoria hlasem třesoucím se nezaměnitelnou směsicí úžasu a čisté závisti.

"A vysokej," dodala Chelsea. Její obvyklé arogantní protahování bylo úplně pryč a nahradil ho dutý tón naprostého šoku. "Hodně vysokej."

"Musí to bejt nějaký příbuzný nebo kamarád nebo tak něco," odfrkla si Victoria a zoufale se snažila tu situaci logicky odůvodnit. "To není možný. Tenhle chlap vypadá jak někdo, kdo by měl bejt na obálce časopisu GQ. Je na někoho, jako je Clara Ardenová, až moc sexy a dobře oblečenej."

Alistairovy ostré modré oči střelily přes mé rameno a zaměřily se na ty tři holky choulící se na chodníku. Prohlédl si jejich široké, vyjevené výrazy a spadlé brady. Rty se mu pohnuly do zlomyslného, ďábelského úšklebku, po kterém mi přejel mráz přímo po páteři. Přesně věděl, co dělá.

"Tak co," protáhl Alistair, a jeho hluboký hlas, hladký jako samet, přitáhl jejich zhrozenou pozornost ještě víc. "Nepůjdeš?"

Srdce mi začalo bušit do žeber jako sbíječka. V uších mi hučela krev. Zhluboka jsem se nadechla, zatlačila dolů svůj strach a otočila se zády k těm zírajícím holkám. Udělala jsem krok k Alistairovi s tak nenuceným, arogantním sebevědomím, že jsem ani nevěděla, že ho vůbec mám.

"Samozřejmě," pronesla jsem hladce.

Zkrátila jsem vzdálenost mezi námi a plynule zavěsila svou paži do té jeho, pevné a svalnaté. Přes látku jeho obleku jsem cítila žár sálající z jeho těla. Ale jen ho držet za paži nestačilo. Potřebovala jsem něco ukázat. Potřebovala jsem hodit přímou, nepopiratelnou rukavici Chelsea a těm holkám, které posledních pár hodin trávily tím, že ze mě rvaly cáry kůže.

Udělala jsem svůj krok dřív, než bych si to stihla rozmluvit. Postavila jsem se na špičky a zaklonila hlavu, abych se setkala s jeho překvapeným pohledem. Volnou rukou jsem sáhla nahoru a prsty jsem pevně obemkla ostrou linii jeho pohledné čelisti. Stáhla jsem si jeho obličej k sobě.

V jeho tmavých očích blesklo překvapení, ale nedala jsem mu ani vteřinu na to, aby zpracoval, co se děje. Kdybych zaváhala, ztratila bych odvahu. Pevně jsem přitiskla své rty k těm jeho v hlubokém, vášnivém veřejném polibku. Jeho ústa byla teplá, pevná a chutnala slabě po drahé mátě a čisté moci.

Zpoza nás z chodníku zazněly tichou ulicí synchronizované, potlačené vzdechy. Byla to ta nejsladší, nejuspokojivější hudba, jakou jsem kdy v celém svém životě slyšela.

Nechala jsem své rty přitisknuté k jeho, srdce mi bušilo jako o závod a tajně jsem se modlila, aby na mě Alistair nebyl rozzuřený za to, že ho takhle využívám.