Pohled Vanyi

Transportní náklaďák s trhnutím skřípavě zastavuje. Náhlý otřes odhodí mé zbité tělo stranou přes studenou kovovou podlahu. Tvrdě narazím do nehybného těla jiného zajatce. Nemám sílu se opřít a zvednout, dokonce ani přesunout svou váhu. Těžké, neúprosné dávky vlčího moru mi vytrvale proudí žilami. Jed působí jako tekuté olovo, sráží mou vnitřní vlčici k zemi a drží ji uvězněnou v temných zákoutích mé mysli. Oči mám oteklé tak, že z nich zbyly jen úzké štěrbiny, a tepou tupou bolestí z brutálního bití, které jsme po cestě vytrpěli. Tlustými vnějšími stěnami pronikají tlumené hlasy. Těžké boty křupající na štěrku patří královým mužům. Dorazili jsme do jeho království.

Železná dvířka v zadní části náklaďáku se s ohlušujícím skřípotem rozletí. Vypukne panický křik, když stráže začnou vytahovat těla ven na otevřený vzduch. Hrubé ruce mě popadnou za roztrhané tričko. Bez špetky milosti mě vyvlečou z vozidla. Gravitace převezme vládu a já padám na nemilosrdné betonové nádvoří. Náraz mi vyrazí dech z plic. Kousnu se do jazyka, abych uvěznila mučivý sten v hrdle. Ústa mi okamžitě zaplaví ostrá kovová pachuť mé vlastní krve. Vyplivnu tu teplou tekutinu na zem a cítím, jak mi stéká po pohmožděné čelisti. Skrz zvonění v uších zachycuji zvuky šoupajících se nohou a pláče. Bylo nás v tom náklaďáku namačkáno asi patnáct jako dobytek a dunění dalších motorů mi napovídá, že nejsme jediní, koho sem dnes přivezli.

„Postav se na nohy, odpadlíku!“ zavrčí nade mnou strážný.

Než vůbec stihnu škubnout svalem, jeho těžká bota s ocelovou špičkou mě prudce zasáhne přímo do břicha. Úder mě připraví o každičkou unci kyslíku, která mi zbyla. Stočím se do těsného klubíčka, třesoucíma se rukama si obejmu břicho a lapám po dechu, který odmítá přijít. Skrz bolestivý otok víček se přinutím vzhlédnout. Krev mi v žilách zmrzne na led.

Do mého úzkého zorného pole vkráčí muž. Má na sobě tmavě šedý oblek a na pozadí ponurého nádvoří působí impozantně. Vyzařuje z něj aura drtivé autority, která mi na hruď tlačí těžčeji než bota strážného. Po boku mu jdou tři muži s držením těla strnulým respektem. Tu auru znám. Hrdlo mi sevře panika. Okamžitě skloním bradu k hrudi, schoulím ramena a zoufale se snažím udělat co nejmenší. Nesmí mě poznat. Má pravá identita musí zůstat pohřbena za každou cenu.

Přinutím své zběsilé, splašené srdce zpomalit. Pokud se poddám panice, jeho bystré smysly zachytí to zmatené bušení v mé hrudi. Jeho těžké, odměřené kroky zkracují vzdálenost. Zastaví se jen pár stop od naší ubohé řady zlomených vězňů. Zrak upírám na beton a modlím se k Měsíční bohyni, abych splynula se stíny ostatních zajatců.

„To je všechno?“

Jeho hlas roztříští ticho. Po páteři mi sjede elektrický výboj a prsty mi zaškubou. Je to on. Alfa král Magnus. Můj osudový druh.

„Ano, můj králi!“ štěkne v odpověď strážný.

Oči nespouštím z hlíny a krve rozmazané po zemi. Čekám na příkaz k popravě.

„Odveďte je do žaláře a začněte je vyslýchat,“ přikáže Magnus chladným a odtažitým tónem. Ani nás nepoctí druhým pohledem.

Než stačí královy kroky odeznít, chytí mě za paže surové ruce. Strážný mě vleče pozpátku po drsné zemi. Táhne mě ke strmému schodišti z kamenných schodů, které vede dolů do země. Nezastaví se, aby mi dal šanci najít pevnou půdu pod nohama. Mé zbité tělo naráží na každý jednotlivý zubatý kamenný schod. Páteř schytá tu nejhorší část trýznění. Žebra křičí na protest. Koušu se do vnitřní strany tváře, až krvácí, a odmítám mu dopřát uspokojení ze zvuku mých vzlyků.

Dopadneme na spodní odpočívadlo. Strážný mě protáhne těžkými železnými dveřmi. Nos mi napadne odporný, žaludek zvedající zápach zatuchlé krve a tělesných tekutin. Zastaví se před temnou celou, prudce otevře mřížové dveře a hodí mě dovnitř. Letím vzduchem a narazím do podlahy. Hlava mi s prasknutím udeří o tvrdý beton. V malém prostoru se rozlehne odporné žuchnutí. Na tváři se mi okamžitě začne hromadit teplá krev. Nezbylo mi absolutně žádná energie, abych spustila své léčivé schopnosti. Vlčí mor mě drží jako rukojmí a odstavuje můj systém. Tma rychle pohlcuje okraje mého vidění. Nebojuji s tím. Nechám černotu, aby mě stáhla ke dnu. Má mysl ale odmítá odpočívat. Strhne mě zpět v čase a uvrhne mě do tragické vzpomínky, které nikdy neuniknu.

Před třemi lety.

Hustými stromy teritoria se nesla lahodná, opojná vůně. Voněla po dešti, borovici a čisté syrové síle. Odlákala mé mladší já z vyznačené cesty a táhla mě jako neviditelný řetěz přímo k ponurému hřbitovu. Vůně sílila, houstla, až jsem stála na okraji mýtiny. Nedokázala jsem jí odolat.

Tehdy jsem ho uviděla. Alfa král Magnus. Stál vysoký a nehybný před čerstvě vykopaným hrobem, širokými zády ke mně. Tu tragickou zprávu znalo celé království. Jeho družka, křehká žena, která trpěla těžkým těhotenstvím, zemřela už v prvním měsíci. Král ji pohřbil teprve včera. Byl v hlubokém smutku.

Zastavila jsem se v půli kroku, jakmile jsem si uvědomila, vedle čího hrobu stojí. V duchu jsem proklela Měsíční bohyni. Jak mohla být tak krutá? Král všech vlkodlaků, muž, který právě ztratil svou vyvolenou královnu, byl můj osudový druh.

Pokusila jsem se couvnout. Pokusila jsem se tiše vytratit do stínů, aniž bych vydala hlásku. Vítr se však obrátil. Zachytil můj pach.

Magnus ztuhl. Pomalu se otočil. Jeho zářící jantarové oči se upřely do mých. Byl jako přírodní živel. Vysoký, svalnatý, s tmavými vlasy a čelistí vytesanou ze žuly. Zatajil se mi dech.

„DRUH.“ To slovo mi vyklouzlo ze rtů dřív, než ho můj mozek stihl zastavit.

Jeho smutek zmizel a nahradil ho výbušný vztek.

„NE!“ zařval. Ten zvuk byl ohlušující.

Překonal vzdálenost mezi námi třemi obrovskými kroky. Než jsem vůbec stihla uhnout, jeho velká ruka vystřelila a chytila mě za bradu děsivým drtivým stiskem. Přinutil mě zvednout hlavu a pohlédnout na něj. Při jeho doteku mi kůží projely intenzivní elektrické jiskry pouta druhů, rozzářily můj nervový systém a přiměly mě zalapat po dechu. V jeho jantarových očích ale nebyla ani špetka náklonnosti. Hořely čistou, nefalšovanou zuřivostí a znechucením.

„Nejsi má družka! A nikdy nebudeš!“ odplivl si zlomyslně, zatímco z jeho hlasu odkapával jed.

Narazila do mě jeho drtivá, dominantní Alfa aura. Fyzicky mě dusila a svírala mi plíce, dokud jsem sotva popadala dech.

„Odejdeš z mé země a už se nikdy nevrátíš!“ zavrčel a pronesl své nemilosrdné ultimátum. „Jestli ještě někdy vkročíš na mé pozemky, zabiju tebe i celou tvou rodinu! Je to jasné?“

Nemohla jsem se hýbat. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Naprostá agónie z jeho odmítnutí mi rozervala hruď. Ta bolest mě málem srazila k zemi. Byla bych se zhroutila, kdyby mě jeho stisk na bradě nedržel na nohou. Ze rtů mi uniklo ubohé zakňučení.

„Ptal jsem se, jestli je to jasné!“ štěkl.

Po mé mladistvé tváři stekla horká slza a smáčela mu klouby na ruce. Potlačila jsem vzlyk, přemožená tou bolestí v srdci. Jeho stisk mé brady zesílil, až jsem si myslela, že mi praskne kost. Zmohla jsem se jen na zoufalé, vyděšené kývnutí. Kdyby jeho pohled mohl zabíjet, ležela bych jako mrtvola u jeho nohou.

S odstrčením mě pustil. Padla jsem na kolena a lapala po dechu, zatímco mé roztříštěné srdce krvácelo do hlíny. Zírala jsem do země, celý můj svět byl zničený.

„A teď vypadni z mý země!“ přehnal se přes mě jeho hřmotný rozkaz Alfy a rozlehl se hřbitovem.

Neschopná udělat cokoli jiného než uposlechnout, se vyškrábu na nohy a rozběhnu se.