Pohled Vanyi

Šok z ledově mrazivé vody udeří do mého zbitého těla jako stěna ledu. S trhnutím se probudím na tvrdé kamenné podlaze, oči se mi rozletí a zoufale se snažím nabrat trhaný dech do plic. Ledová tekutina prosakuje do mých otevřených ran a štípe potrhané maso na pažích, žebrech a zádech. Zkouším se odtlačit od země, ale mé údy odmítají poslušnost. Každý sval v mém těle řve v agónii, jako krutá připomínka výprasku, který jsem schytala při zajetí. Ruce a nohy mi připadají jako olověná závaží, na studené podlaze cely už nejsem nic jiného než mrtvá váha. Zmůžu se na to, abych pohnula oteklými prsty, ale to je limit mé pohyblivosti.

„Vstávej, ty odpadlická děvko!“ štěkne nade mnou strážný, jehož hlas se rozléhá ve vlhkém prostoru.

I kdybych ho chtěla poslechnout, mé tělo je zlomené. Než se stihnu připravit, jeho těžká kožená bota se vyhoupne vpřed a zasáhne mě přímo do břicha. Brutální kopanec mi okamžitě vyrazí dech a zaryje se hluboko do mých měkkých tkání. Stáhnu se do sebe, rukama si svírám břicho, sípu a bojuji o to, abych dostala zpět do systému aspoň kousek kyslíku.

„Prostě ji zvedni a odnes do té místnosti,“ ozve se z chodby další hlas.

Strážný popadne plnou hrst mé promáčené košile. Bez sebemenší námahy zvedne mé bezvládné tělo a přehodí si mě přes široké rameno jako pytel obilí. Hlava mi visí dolů a naráží mu do zad s každým jeho těžkým krokem. Nezbylo mi už sil se mu bránit. Z nosu mi kape krev, klouže mi po rtech a stéká až na bradu. Kvůli poloze hlavou dolů se krev hrne do mého pohmožděného obličeje, což zvyšuje pulzující tlak za mýma očima. V uších mi zvoní ozvěna jeho bot rozléhající se kamennou chodbou. Jestli mě brzy nepoloží, omdlím dřív, než to mučení vůbec začne.

Překročíme práh do nové místnosti. Do nosu mě praští těžký, kovový zápach zaschlé krve a rzi. Strážný mě hrubě shodí na pevnou dřevěnou židli.

„Posaď ji na židli a ujisti se, že je pořádně připoutaná,“ zaduní ze stínů autoritativní hlas.

Těžký tlak vyzařující z dominantní aury mluvčího se mi snáší na hruď. Je to vysoce postavený vlk, pravděpodobně králův Beta nebo Gama, zvyklý rozdávat rozkazy a prolévat krev.

Strážný mi popadne zápěstí a pevně je připoutá k opěradlům tlustými, drsnými provazy. Utáhne uzly tak pevně, že se zaříznou do mé rozedřené kůže a odříznou mi krevní oběh. Pak klesne na kolena, aby mi zajistil nohy. Tlustý provaz obtočí kolem mého levého kotníku a pevně ho přiváže k noze židle. Natáhne se přes mou pravou nohu.

„Tu druhou můžeš vynechat,“ rozkáže vysoce postavený vlk s odmítavým mávnutím rukou. „Tato děvka nebude klást velký odpor. Stejně už vypadá, jako by byla skoro mrtvá.“

Oči nechávám zavřené. Nechám bradu klesnout na hruď a předstírám, že jsem blíž smrti, než ve skutečnosti jsem. Strážný odstoupí a mou pravou nohu nechá volnou. O chvíli později se specializovanou mučírnou rozlehne zřetelné zařinčení kovových nástrojů vhozených na dřevěný stůl.

„Přines kladivo. Začneme s lámáním jejích prstů.“

Těžké kroky zkrátí vzdálenost mezi námi. Vyšetřovatel se zastaví přímo před mou židlí. Jeho velká, drsná ruka vystřelí a sevře mou pohmožděnou čelist. Jeho prsty se zaryjí do mé zduřelé tkáně, když mi tlačí hlavu dozadu, aby mě donutil se na něj podívat. Pevně svírám víčka a pomalu se nadechuji, abych se připravila na bolest, o které vím, že přijde.

„Řekni mi, kde je váš vůdce,“ požaduje vyšetřovatel, zatímco se mi po tváři rozlévá jeho horký dech.

I kdybych chtěla svou smečku zradit, nemohla bych mluvit. Můj jazyk je oteklý, tlustý a těžký v suchých ústech, a tlačí se mi na patro. A co víc, mé neústupné odhodlání chránit svá tajemství mi drží čelist pevně zaťatou. Zůstávám zticha.

Jeho stisk na mé tváři zesílí a tlak hrozí, že mi vykloubí čelist. „Neřekneš mi to? Dovol mi ujasnit jednu věc. Dostanu to z tebe tak či onak.“

Pustí mou tvář. O sekundu později mi chytí pravou ruku. Přitiskne mou dlaň naplocho k dřevěné područce. Cítím, jak se mi nad rukou vznáší studená ocel těžkého kladiva. Pak tvrdě dopadne.

Kladivo narazí přímo do mého malíčku. Malou místností se rozlehne odporné křupnutí roztříštěné kosti. Paží mi projede oslepující agónie a rozsvítí můj nervový systém. Z hrdla mi unikne trhaný sten a do koutků zavřených očí se nahrnou horké slzy. Rozdrcená kost a zmasakrované maso pulzují spalující intenzitou, která přehluší každou další bolest v mém těle.

Ta naprostá bolest se nedá snést. Žaludek se mi obrací a kroutí se nevolností. Nakloním se vpřed, jak se mi hrdlo stáhne v křeči, a mimovolně vyzvrátím bídný obsah žaludku přímo na podlahu mučírny. Kyselé zvratky se rozprsknou po kameni a část z nich zasáhne vyšetřovatelovu tmavou koženou botu.

Podívá se dolů na tu spoušť a jeho výraz se zkroutí vztekem. Zavrčí. „Pozvracela jsi mi obuv!“

Jeho ruka se v rozmazaném pohybu rozmáchne. Zavřená pěst narazí do strany mé hlavy. Brutální, trestající úder mi odhodí krk na stranu a málem mi ho zlomí. Z roztrženého rtu mi vystříkne krev a zbarví podlahu. Místnost se točí a můj zrak se rozmaže do mlhavé směsi šedi a červeně.

Pak to ucítím.

Zápachem krve, zvratků a strachu ostře pronikne hluboce známá, opojná vůně. Jehličí, tmavá zem a blížící se bouře. Žilami mi zaplaví čirá hrůza, která mi okamžitě zmrazí krev.

Je to on. Alfa král Magnus. Můj osudový druh.

Několik hodin předtím jsem spolkla specializovaný lektvar na zamaskování svého přirozeného pachu, ale jeho samotná blízkost způsobí, že mi srdce buší o žebra jako lapený pták. V mysli mi problikne vzpomínka na to, jak na mě na hřbitově upíral své zářící jantarové oči. Pamatuji si, jak mi jeho ruka zhmoždila bradu, jak mě odstrčil, nařídil mi odejít ze svého území a pohrozil, že mě a mou rodinu zabije, pokud se někdy vrátím. Teď sedím v jeho vlastní mučírně, zbitá a krvácející. Raději bych zemřela přímo tady na této krví nasáklé podlaze, než abych ho nechala odhalit, kdo skutečně jsem.

Ke středu místnosti se blíží kroky, zřetelné a rázné.

„Dostal jsi z ní něco?“ zeptá se Magnus.

Z jeho chladného, velitelského hlasu mi po páteři přeběhne nová vlna mrazení.

Vyšetřovatel si odfrkne a zavrtí hlavou. „Ne. Tahle děvka sotva žije. Nemyslím si, že z ní budeme mít nějaký užitek. Měl bych to s ní skoncovat a popravit ji hned tady a teď.“

Hruď se mi sevře. Ano. Zabij mě. Bylo by to milosrdenství ve srovnání s tím, kdyby zjistil pravdu.

„Dovol mi, ať se na ni podívám,“ řekne Magnus, jehož tón je tichý a nebezpečný.

Jeho těžké boty udělají uvážlivý krok blíž k mé židli. Hrudí mi projede panika. Musím ho udržet dál. Nesmím ho nechat přijít dost blízko, aby mi mohl prozkoumat obličej nebo se dotknout mé kůže. Lektvar drží a maskuje můj pach, ale jeho bystré oči Alfy by mohly poznat dívku, kterou před těmi lety odhodil.

Otevřu nateklé oči jen natolik, abych viděla skrz mlhu. Vyšetřovatel stojí přímo přede mnou, s nohama mírně rozkročenýma. Má pravá noha je stále volná a spočívá na podlaze.

Sáhnu si na poslední rezervy svých rychle slábnoucích sil. Soustředím do své nepřivázané nohy každičkou unci energie, kterou vlastním. Zatnu zuby, stáhnu koleno dozadu a vystřelím nohu vzhůru v zoufalém, mířeném kopu. Moje těžká bota přímo zasáhne vyšetřovatelův rozkrok.

Muž ze sebe vydá zuřivé, bolestí naplněné zavrčení. Na zlomek vteřiny se ohne napůl, tvář mu zrudne. Jakmile si uvědomí tu bolest, jeho vztek vybuchne. Narovná se a odpoví úderem tak silným, že mě zasáhne přímo do hrudi. Ta naprostá síla zvedne přední nohy těžké dřevěné židle ze země.

Židle se překlopí dozadu. Jsem odhozena na tvrdou kamennou podlahu, stále přivázaná k područkám. Hlava mi s odporným křupnutím praskne o pevnou zem. V uších mi pronikavě zazvoní a mé vědomí začne pohlcovat známá, těžká temnota. Nemohu se hýbat. Nemohu vydat ani hlásku.

Skrz slábnoucí zrak vidím, jak mi do zorného pole vstoupí Magnusovy tmavé boty. Zastaví se přímo před mým bezvládným, spoutaným tělem. Dřepne si a přiblíží tvář na mou úroveň. Zadržím dech, srdce mi v hrudi vynechává.

Magnus se nakloní a nasaje vzduch kolem mě. Odmlčí se a svraští obočí.

„Magnusi, co se děje?“ zeptá se ode dveří jeden z jeho mužů.

Magnus zůstává dřepět vedle mě a zírá na mé zlomené tělo. „Nevím,“ odpoví zmateným tónem. „Něco je na téhle odpadlici zvláštního.“

Postaví se a jeho tyčící se postava nade mnou vrhá stín. Otočí hlavu ke strážím. „Odveďte ji zpět do cely. Uvidíme, jestli vůbec zvládne přežít noc.“

Těžké kroky mužů se odvrátí od mého zlomeného těla. Zvuky jejich bot klapajících na kámen se začnou vzdalovat. Jak odcházejí, temnota mě konečně stahuje ke dnu.