**Pohled Vanyi**

Probudím se s prudkým zalapáním po dechu. Odraz dunivých úderů těžkých vojenských bot sestupujících po kamenných schodech mě vytrhne z mého neklidného spánku. Mé pohmožděné, zmasakrované tělo se po tom krátkém odpočinku v černočerné cele cítí nepatrně lépe. Paralyzující sevření vlčího moru o malý zlomek ustoupilo. Ležím klidně na studené podlaze a propočítávám šance. Kdybych tak dokázala získat ještě půl dne na to, aby mé nadpřirozené léčení zabralo, mohla bych vymyslet plán útěku. Potřebuji čas. Potřebuji jenom trochu víc času.

Mé zoufalé naděje se roztříští v okamžiku, kdy blížící se kroky utichnou před mými železnými dveřmi.

Těžký kovový zámek cvakne. Dveře se s drásavým skřípotem otevřou. Do stísněného prostoru vstoupí strážný a zastaví se. Oči mám stále zavřené a hraji mrtvou, dokud neuslyším ostré nadechnutí. Strážný zhluboka a schválně nasaje vlhký vzduch v žaláři.

Po páteři mi vystřelí chladná hrůza. Lektvar maskující mou identitu přestává účinkovat. Chemická bariéra v mé krvi selhává. Můj přirozený pach se vrací a plní zatuchlý vzduch cely.

„Gunnare, radši sem pojď!“ křikne strážný přes rameno.

Jeho hlas zpečetí můj osud. Chodbou se rozlehnou těžké, spěšné kroky. Tyčící se stín zablokuje chabé světlo z chodby. Gunnar. Ten mohutný, svalnatý Gama, který mě včera tak brutálně vyslýchal, vtrhne do malého prostoru. Kvůli jeho naprosté velikosti cela rázem působí jako klaustrofobická krabice.

Neptá se na nic. Na zlomek vteřiny se nade mnou zvedne, než jeho masivní ruce vystřelí vpřed. Popadne mě za přední límec mé tenké košile a vytáhne mě nahoru. Násilný pohyb mi škubne páteří a odtrhne mě od podlahy. Drží mě visící ve vzduchu. Látka mé košile se mi vyhrne nad pás a nechá mou nahou, zbitou spodní polovinu těla vystavenou mrazivému průvanu a jejich chladným pohledům. Visím tam a mou holou kůži pokrývají tmavě fialové modřiny a zaschlá krev ze včerejšího výprasku.

„Odkud sakra jsi?“ oboří se na mě Gunnar. Jeho hluboký hlas mu vibruje v hrudi a duní sotva potlačovaným vztekem.

Oplatím mu pohled do jeho rozzuřených očí. Zatnu čelist tak silně, až mě rozbolí zuby. Odmítám mluvit. Odmítám prozradit tajemství, za jejichž ochranu jsem celé roky bojovala a krvácela. Má smečka, můj původ – to vše zemře se mnou.

Mé mlčení vyvolá jeho hněv. Gunnar stáhne ruku dozadu a vrazí mi svou těžkou pěst přímo doprostřed obličeje.

Kosti křupnou. Náraz mi roztříští nos a pošle mi lebkou rázovou vlnu oslepující bolesti. Hlava mi odskočí na stranu. Z nosních dírek mi vytryskne hustá, horká krev, lije se mi po tváři, pokrývá rty a v těžkých kapkách dopadá na hruď. Dusím se kovovou pachutí, která se mi hromadí v zadní části krku.

„Dám ti ještě jednu šanci, než ti začnu lámat nohy!“ vyhrožuje Gunnar. Jeho hlas se promění na temné, nebezpečné vrčení. Ani nečeká na mou odpověď. Otočí svou obrovskou hlavu, aby se zamračil na strážného stojícího u dveří. „Podej mi tu stříkačku!“

Strážný kývne a prakticky z cely vyběhne. Visím v Gunnarově sevření a krev mi kape z brady na jeho klouby. Vím, že můj čas vypršel. Další dávka drog smete jakýkoli odpor, co mi ještě zbývá. Další kolo výslechů už nepřežiji. Pokud mám zemřít v téhle vlhké pekelné díře, vezmu si s sebou i kusy z něj.

Natáhnu si kyslík do hořících plic. V duchu shromáždím každičkou zbývající špetku fyzické síly skryté v mých zbitých svalech.

Sekundy utíkají jako hodiny. Strážný se vžene zpět do cely a v ruce svírá dlouhou, tlustou jehlu plnou kalného séra. Udělá krok vpřed a natahuje ruku, aby předal stříkačku Gamovi.

Udeřím.

Pohnu se se zoufalou rychlostí, vystřelím svou pravou ruku a vytrhnu plastový válec strážnému přímo z ruky. Než kterýkoli z mužů stačí ten pohyb zaznamenat, obrátím svůj úchop a vrazím tu tlustou kovovou jehlu hluboko do strany Gunnarova tlustého krku. Palcem stlačím píst a vstříknu mu vzduch i sérum rovnou do svalu.

Gunnar ze sebe vydá burácející, zvířecí řev plný bolesti. Jeho sevření mé košile zmizí, když mu ruce vyletí ke krku. Padám na tvrdou kamennou podlahu, dopadnu na ruce a kolena.

Gunnar si stříkačku ze své vlastní tkáně vytrhne. Z bodné rány vytryskne krev a potřísní mu límec. Odhodí zlomený plast stranou a upře zuřivý pohled na strážného.

„Přiveď sem hned Magnuse!“ štěkne.

Strážný se vyškrábe ze dveří a jeho boty dusají chodbou, když běží pro Alfa krále.

Jsem tu sama s monstrem. Gunnar se vrhne vpřed a jeho masivní ruce mi sáhnou po krku. Vyškrábu se na nohy a bojuji o život. Naženu svou moc do konečků prstů. Mými nehtovými lůžky projdou ostré, smrtící drápy. Vytočím tělo, vyhnu se jeho prvotnímu chycení a máchnu pravou rukou v širokém oblouku. Mé drápy protnou jeho těžkou košili a zaryjí se hluboko do jeho široké hrudi.

Na jeho trupu se otevřou čtyři dlouhé, zubaté čáry. Z čerstvých ran prosakuje teplá krev a stéká mu po břiše. Pohled na vlastní krev ho však nezpomalí. Zažehne v něm vražedné šílenství.

Gunnar zařve a znovu zaútočí. Tentokrát jeho obrovská ruka zachytí látku mé tenké košile. Jediným surovým trhnutím ze mě ten kus oblečení strhne. Roztrhaný hadr spadne na podlahu a já zůstanu v mrazivé cele naprosto nahá a zranitelná.

Než stačím zvednout paže, abych se bránila, on mi uštědří zničující pravý hák. Jeho klouby mi narazí do boku hlavy. Ta surová síla úderu mi zvedne nohy ze země. Zhroutím se těžce zpět na nemilosrdnou kamennou podlahu. Týl mi o kámen odskočí.

Moje vidění exploduje do bílých záblesků a pak ztmavne s plovoucími černými skvrnami. Zvuk mého vlastního chroptivého dýchání je přehlušen pisklavým zvoněním v uších. Pokusím se zvednout, ale svět se nekontrolovatelně točí.

Padne na mě masivní stín. Gunnar zvedne svou těžkou vojenskou botu a tvrdě mi dupne na pravou holeň.

Od vlhkých stěn se odrazí odporné křupnutí. Kost se roztříští. Než tu agónii vůbec stihnu zpracovat, jeho bota dopadne na mou levou nohu. Další ostré, zřetelné prasknutí. Drtivý tlak mi roztříští holenní kost.

Zvrátím hlavu a zařvu. Čistá, oslepující agónie mi rozdrásá hlasivky. Nohy mi leží pokroucené do nepřirozených úhlů.

Gunnar mi nenechá ani vteřinu na nadechnutí. Stáhne nohu zpět a zasadí mi trestající kopanec přímo do mého odhaleného, nahého břicha. Náraz mi vyžene všechen vzduch z plic. Stočím se do fetální polohy, kašlu a sípu a moje ruce instinktivně obejmou mé břicho, aby chránily pohmožděné orgány.

Stojí nade mnou na mé zlámané podobě, hruď se mu zvedá a tvář má zkroucenou ve zlomyslném vrčení. „Říkal jsem ti to! Budeš toho litovat. Tak mi řekni, odkud jsi, a možná tvůj život ukončím rychle!“

Z každého nervového zakončení vyzařuje bolest. Na jazyku se mi usadila chuť mědi. Přinutím oči, aby se otevřely, a upřu rozzlobený pohled na jeho tyčící se postavu. Shromáždím krev hromadící se v mých ústech a plivnu ji přímo na podlahu k jeho botám.

„Odtud!“ zachraptím hlasem drsným a vzdorným.

Tvář mu zrudne hlubokou, ošklivou červení. „Snažíš se bejt vtipná?!“

Gunnar přenese váhu. Stáhne těžkou nohu vzad a máchne botou jako perlíkem přímo do mé bederní páteře.

Zvedající se odpor z prasknutí mé páteře se rozlehne celou malou celou.

Je to zvuk, který spíše cítím, než slyším. Náraz mi roztříští obratle. Zcela absolutní, oslepující příval žhavé agónie rozerve můj nervový systém na kusy. Z hrdla mi unikne pronikavý, krev zmrazující řev, syrový a zoufalý, odrážející se od kamenných zdí.

A pak... nic.

Oheň v mých nohách zmizí. Pálení v mých bedrech se vytratí. Od pasu dolů se rozšiřuje děsivá, těžká necitlivost. Jsem paralyzována. Ležím naplocho na studeném, tvrdém kameni a pod hrudníkem nemohu pohnout jediným svalem.

Mé tělo spustí svůj závěrečný proces vypnutí. Bezmocně zírám nahoru na vodní skvrny na vlhkém stropě. Rozlepím rty a začnu prudce kašlat. Hustá sousta tmavé krve mi vytékají přes bradu a kloužou dolů po mém nahém krku. Boj je u konce. Moje rozbité tělo tuhle škodu nezvládne vyléčit. Odevzdávám se mrazivému objetí smrti.

Ke dveřím cely se blíží těžké, uspěchané kroky. Více mužů, běží rychle.

Pak mě to zasáhne. Jasná, opojná vůně pronikne přes pach krve, vlhké hlíny a potu. Ovine se kolem mých smyslů a táhne mě k samotnému jádru mé duše. Je to vůně, která patří mně. Vůně, která měla znamenat bezpečí, lásku a domov.

Magnus.

S mučivým úsilím, potlačující těžkost stahující má víčka dolů, pomalu otočím hlavu do strany. Můj pohled putuje po botách, po tmavých kalhotách nahoru, dokud se nestřetne přímo s jeho tváří stojící v otevřených dveřích.

Jeho nádherný, vytesaný obličej zamrzl v čistém šoku. Oči má vykulené, těkající po té krvavé scéně—přes krvácíciho Gunnara, na mé nahé, zmasakrované tělo zkroucené na podlaze.

Přinutím ústa k pohybu. Přes rty mi probublává krev.

„Ráda tě zase poznávám, druhu,“ zachraptím.

Z chumlu králových mužů v chodbě vytryskne sbor šokovaných, zděšených zatajení dechu. To odhalení se vznáší těžce v oné na smrt tiché místnosti.

Přinutím své hasnoucí modré oči, aby udržely jeho ohromený pohled. Alfa král, muž, který nařídil mé mučení, zírá na svou předurčenou družku vykrvácející na podlaze jeho žaláře. Sleduji hrůzu rodící se v jeho očích.

Slabě zamumlám a můj hlas je v tiché cele jen vlhkým šepotem. „Jestli ses přišel podívat, jak vydechnu naposledy, tak tě nezklamu.“

Vím, že můj čas na tomto světě je definitivně u konce. Do okrajů mého zorného pole se vkrádá temnota. Ale odmítám mu dopřát uspokojení z doznívajícího spojení. Schválně odvrátím oči od jeho tváře. Skloním hlavu dozadu a zírám přímo na studený kamenný strop. Nenechám jeho vyděšený obličej být tou absolutně poslední věcí, kterou uvidím, než zemřu.

Mé nádechy v rozdrcené hrudi těžce a vlhce zachrčí, a je čím dál tím těžší je nabrat, než se vše ponoří do černočerné tmy.