Pohled Vanyi

Tvář mi spočívá na mrazivé, tvrdé kamenné podlaze. Pomalu nabývám vědomí, mysl mám omámenou. Netuším, kolik času uběhlo, ani jak dlouho jsem ležela v bezvědomí v téhle temné hradní cele. Do morku kostí mi proniká štiplavý chlad. Nemám na sobě nic než tenkou košili nasáklou krví. Lem je vyhrnutý a nechává mé zbité nohy vystavené vlhkému podzemnímu vzduchu. Každý nádech mi vžene do žeber ostrou bolest a připomene mi brutální výslech. Mé tělo zachvacuje mučivá agónie. To nejhorší vyzařuje z mé levé ruky. Můj rozdrcený malíček pulzuje v odporném, neúprosném rytmu a vysílá mi do žaludku čerstvé vlny nevolnosti.

Zamrkám proti černočerné tmě. Má vnitřní vlčice je tichá. Dřímá hluboko v mé mysli a její bystré smysly jsou utlumeny těžkými dávkami vlčího moru, jež mi kolují v žilách. Jed mě udržuje slabou. Necítím nic než rez a plíseň cely. Neslyším ani to nejtišší šramocení myší. Hledím nahoru do temné propasti a proklínám se. Přiblížit se jakkoli blízko tomuto teritoriu byla hloupá a lehkovážná chyba. Dostala jsem přísná varování, abych se držela od těchto hranic co nejdál. Rozhodla jsem se je ignorovat. Myslela jsem si, že se dokážu nepozorovaně proplížit tam i zpět, ale má arogance mě dostala do klece. Teď platím tu nejvyšší cenu. Mou jedinou nadějí je čekat. Musím tady ležet na studené podlaze a modlit se, aby vlčí mor opustil můj systém. Jakmile se jed vyplaví, mé nadpřirozené léčivé schopnosti budou konečně moci naskočit a spravit mé zlomené kosti.

Ležím v tiché tmě a naslouchám svému pochmurnému okolí. Ze sousedních cel se ozývají slabé stony. Stejným jedem trpí i další zajatí odpadlíci. Někteří kňučí bolestí, zatímco jiní zůstávají na smrt tiší. Vlhké, dusivé ovzduší podzemní věznice připomíná hrobku. Nechám svou mysl odplout zpět k minulým létům. Tak dlouho jsem se pečlivě vyhýbala jeho království. V den svých osmnáctých narozenin jsem utekla a přinutila se nikdy se neohlédnout. Vzpomínka na ten den mi v hrudi stále probouzí ostrou bolest. Musela jsem za sebou nechat svou milovanou rodinu i své nejbližší přátele. Nepodala jsem jim žádné vysvětlení. Prostě jsem si sbalila tašku, otočila se ke svému domovu zády a utekla do neznáma.

Svou první proměnu jsem přetrpěla sama v lese. Bez rodičů, kteří by mě vedli, to byl děsivý zážitek. Bolelo mě opustit všechny, na kterých mi záleželo. Chtěla jsem se s nimi v průběhu let spojit. Chyběli mi víc než cokoli jiného. Ale nedokázala jsem vyslovit tu děsivou pravdu. Nemohla jsem jim říct, že sám Alfa král je můj osudový druh. Kdybych s nimi navázala kontakt, musela bych vysvětlit své náhlé zmizení. To by za sebou zanechalo stopu, pach, vodítko. Nemohla jsem riskovat, že mě takhle najde.

Během mých let izolace jsem strávila bezpočet nocí úvahami nad tím, že bych ho oficiálně a ústně odmítla skrze pouto. Jenže realita je až příliš nebezpečná. Jsem jeho družka druhé šance. Měsíční bohyně mu mě dala jako vzácný dar po tragické smrti jeho první družky. Odmítnout takovou božskou druhou šanci je činem konečného vzdoru. Formální odmítnutí z mé strany by nepřeťalo pouhé pouto. Způsobilo by mu to katastrofální duchovní a fyzické škody. Oslabení způsobené odmítnutím od družky druhé šance by Alfa krále pravděpodobně srazilo až k smrti. Nechci vládnout po jeho boku, ale odmítám mít na rukou jeho krev.

Přesto mě ta alternativa děsí úplně stejně. Pokud Magnus někdy odhalí mou skutečnou identitu, nenechá mě jít. Odvleče mě zpátky do svého hradu a nechá mě zavřenou v cele po zbytek mého přirozeného života. Udělal by ze mě vězně našeho pouta. Z pouhé myšlenky na jeho utlačovatelskou kontrolu mi po zbité páteři přejede mráz čisté hrůzy. Kousnu se do popraskaného rtu. Musím uvést v chod plán útěku. Musím se z této pekelné díry dostat ven dřív, než se mu podaří zjistit, že jeho odmítnutá a uprchlá družka je v pasti přímo pod jeho nosem.

Ticho se prolomí. Kamenným schodištěm se rozléhají těžké, okované kroky. Do žaláře přicházejí královi muži. Provádějí běžnou kontrolu zajatých vězňů. Mými ochablými žilami projede adrenalin. Reaguji okamžitě. Ignoruji zuřivé protesty svých pohmožděných svalů a s bolestí se přetočím na záda. Pevně zavřu oči. Všechnu zbývající energii soustředím na to, abych zklidnila své nevyrovnané dýchání. Uvolním končetiny, ať bezvládně padnou. Předstírám bezvědomí.

Těžké kroky pochodují po chodbě. Zastavují se v různých intervalech a vlhký vzduch se plní hrubým mumláním. Boty se zastaví přímo před železnými mřížemi mé cely. Těžké dveře zaúpí a zavržou, jak za ně někdo vezme. Moje obnažené nohy ofoukne studený průvan. Slyším je vejít. Těžká vojenská bota šťouchne do mého zraněného lýtka. Nohou mi projede ostrá rána bolesti, ale zůstanu nehybná. Krotím své splašené srdce a mělký dech každou uncí síly své vůle. Hraju mrtvou.

„Pořád žije!“ prohlásí hrubý hlas. Z dechu mu táhne zvětralé pivo a žvýkací tabák.

Druhý pár těžkých nohou vejde dál do stísněné cely. Podlahová prkna zakvílí pod jeho obrovskou vahou. Cítím tu tyčící se přítomnost, jak nade mnou stojí a zkoumá mou zlomenou formu.

„Magnus má pravdu,“ poznamená druhý strážný. Jeho hlas je hluboký a drsný, propletený zmatkem. „Něco je s ní jinak. Nemá žádný pach.“

Když slyším jméno svého druha, do hrudi se mi vleje nová vlna paniky. Prvotní strach z jeho hněvu hrozí prolomit mou přetvářku. Pokud tito muži přijdou na to, kdo přesně jsem, Magnus tu bude za pár vteřin. Donutím své svaly, aby zůstaly v nehybnosti, a modlím se, aby tma skryla lehké chvění mé čelisti.

První strážný si odfrkne a nedbale odmávne můj zbitý stav. „Počkejme pár hodin. Chtěl vědět, jestli přežije do rána!“

Uspokojeni tím, že nepředstavuji žádnou hrozbu, se oba muži otočí a vyjdou z cely. Těžké železné dveře se s bouchnutím zavřou. Zámek rázně cvakne a pevně zapadne na své místo. Oči nechám zavřené, zatímco jejich boty křupají po kamenné podlaze, jak odcházejí k dalšímu bloku cel.

Jejich hlasy se nesou chodbou. Zaslechnu, jak mimochodem bilancují počet obětí. Dva další zajatí odpadlíci už těžkým dávkám vlčího moru podlehli. Zemřeli ve svých celách, jejich těla nedokázala s jedem bojovat.

Kroky odezní. Žalář se opět ponoří do ohlušujícího ticha. Vyčerpaná a třesoucí se ze samotného napětí pomalu otevírám oči. V černočerné tmě se zhluboka, roztřeseně nadechnu. Vzduch chutná odporně, ale plní mé pálící plíce. Jsem naživu. Přežila jsem noční hlídku. Ale čas mi dochází. Uvědomuji si, že zoufale potřebuji trochu spánku. Mé tělo si žádá ten nejnutnější odpočinek, aby dokázalo bojovat se zbývajícím jedem.

Upravím si polohu hlavy na studeném kameni a přitáhnu si kolena blíž k hrudi, abych si udržela tělesné teplo. V duchu si přísahám. Zítra budu potřebovat každičkou špetku svých fyzických a psychických sil. Pokud chci mít jakoukoli reálnou šanci uprchnout z tohoto místa, než se sem dolů Alfa král Magnus vrátí a najde mě, musím se uzdravit. Zavřu oči a nechám temnotu, aby převzala kontrolu.