VESPER

Soren mě našel zrovna ve chvíli, kdy se ranní světlo začalo rozlévat po nádvoří.

Sotva jsem vyšla ze svých komnat, uviděla jsem ho tam čekat, už oblečeného na cesty. Plášť měl sepnutý na rameni, boty zaprášené, jako by už nějakou dobu přecházel sem a tam.

„Vesper.“

V jeho hlase bylo něco jemnějšího než obvykle. Ne ten sebevědomý, téměř divadelní šarm, který nosil tak samozřejmě, ale něco ti