LORCAN

Seděla na kraji židle naproti mému stolu.

Ruce měla sepjaté v klíně, klouby zbělené. Nedívala se na mě, zdálo se, že nedokáže zvednout oči od podlahy.

Stál jsem u okna zády k ní a zíral ven do tmy.

Ticho se mezi námi natahovalo jako napnutý drát.

„Kolik toho víš?“

Její hlas byl tichý.

Křehký.

Vůbec ne jako ta žena, která se postavila strážím, instruktorům i samotné královně.

Zasmál jsem se.