VESPER

Chodby byly tiché. Stráže nás nechaly projít, protože, to se ví, to byla princezna Maeva.

Maeva kráčela rychle, její boty se rozléhaly o kámen, plášť za ní vlál. Měla jsem co dělat, abych s ní udržela krok.

„Jak mu je?“ zeptala jsem se.

„Je vzhůru. Hojí se to pěkně.“ Přejela mě pohledem. „Ptá se po tobě.“

„Na co se ptá?“

„Jestli jsi v bezpečí. Jestli jsi zraněná. Jestli s tebou dobře zacház