VESPER

"Máš čas jen do rozbřesku," zašeptal Lorcan a přitiskl mi ji do náruče. "Dostal jsem ji ven. Ale před úsvitem musí být zpátky. Ošetřovatelé si všimnou, že je pryč."

Nemohla jsem mluvit.

Nemohla jsem dýchat.

Podívala jsem se dolů na Lunu, na její oči, její bílé šupiny, její drobný obličej, který se mi tulil k hrudi.

Vesper, řekla a její hlas mi zaplavil mysl teplem. Vesper, chyběla jsi mi.

"