Declanovi se rozbušilo srdce, když se jí zadíval do očí, a konečně se odhodlal vyslovit ta slova, která v sobě tak dlouho dusil.

„Miluji tě, Vivienne,“ řekl. Hlas se mu chvěl směsí zoufalství a zranitelnosti – plný naděje i strachu.

Ta slova mezi nimi visela ve vzduchu, těžká a intenzivní, skoro jako by měla svou vlastní hmatatelnou váhu. Potřeboval, aby něco řekla, cokoliv. Jen potřeboval slyšet,