Zářivky ve studiu nade mnou vydávají neúprosný, sterilní bzukot. Je to ostré, mechanické hučení, které mi drásá už tak pocuchané nervy. Zrcadla od podlahy ke stropu lemující celou místnost jsou nemilosrdná. V ostrém rozlišení zachycují každičkou chybu. Každé zaváhání trvající jen zlomek sekundy. Každou kapku potu stékající podél křivky mé páteře. Vzduch v místnosti je hustý a dusivý, voní po rozdrcené kalafuně, starém dřevě a nervózním vypětí dvaceti dívek, které ženou svá těla až na samou hranici možností. Ruce se mi potí a nohy mě studí ve světle růžovém saténu mých špiček.

Zostra se nadechnu, cítím, jak mi v kostech vibruje hudební rytmus. Odrazím se od odřené baletizolové podlahy.

Jeté.

Na zlomek sekundy se zavěsím ve vzduchu a snažím se dosáhnout toho pozastaveného stavu beztíže, ale moje těžiště je mimo. Odraz ze zadní nohy byl příliš slabý. Úhel byl špatný. Můj dopad je těžký. Neohrabaný. Kotník se mi zhoupne a špatně pohltí náraz.

Není to katastrofální pád, ale v této místnosti, pod těmito světly, by to klidně mohla být i zlomená kost.

„Znovu.“

Hlas madame Bouchard prořízne stojatý vzduch. Hned za ním se ozve ostré prásknutí její dřevěné hole do palubek.

Vrhnu se zpět do výchozí pozice. Srdce mi buší o žebra ve zběsilém rytmu. Cítím, jak se tíha v místnosti přesouvá. Ostatní tanečnice mě sledují. V zrcadle zachytím jejich nenápadné pohledy. Ty skryté úšklebky. Je to ta primární, tichá úleva, když sledujete krvácet někoho jiného a víte, že vy jste pro dnešek před vlky v bezpečí.

Znovu se odrazím. Vyskočím.

A znovu to pokazím.

Je to mikroskopické zaváhání. Zlomek milisekundy za tempem klavíru. Pro netrénované oko diváka na balkóně divadla by to vypadalo bezchybně. Pro madame Bouchard, stojící tři metry ode mě, je to zločin.

Klavír naráz utichne. Náhlé ticho mi zvoní v uších, těžké a tíživé.

Madame Bouchard se otočí na podpatku. Její postoj je tvořen striktní linií černé látky a čiré opovržení.

„Evelyn Vance.“ Její tón je plochý. Vyčerpaný. „Jste v tomto studiu začátečnice?“

Zamknu kolena, stáhnu ramena dozadu a zvednu bradu. Dívám se upřeně před sebe. „Ne, madame.“

„Léčíte si snad nějaké skryté zranění?“

„Ne, madame.“

„Pak jste prostě jen líná.“ Mlaskne jazykem o zuby. Ten zvuk je ostrý. „Jaké hořké zklamání.“

Nikdo se ani nehne. Nikdo nedýchá dost nahlas na to, aby ho bylo slyšet. Plíce mě pálí touhou po kyslíku, ale nutím se dýchat jen mělce a tiše.

Začne přecházet před zrcadly. Její odraz klouže po vyleštěném skle jako temný přízrak. „Trénuji vás už tři roky. Vešla jste sem v šestnácti. Teď je vám devatenáct. Jste nejmladší tanečnicí v této místnosti, a to o celé čtyři roky. Máte vůbec ponětí, jak vzácné to je? Jak neuvěřitelné štěstí máte už jen to, že smíte dýchat vzduch v tomto studiu?“

„Ano, madame.“

„Tak proč ho zahazujete?“ Hlas nezvyšuje. Jen zní mnohem ostřeji. Jako čepel tlačící se na kůži. „Baletní špičky nosíte od batolete. Sedmnáct let potu a krvácejících prstů, a vy tu dopadáte jako pytel mouky. Dnes dokonce ani nerozumíte gravitaci. Výběr na Jarní galavečer je už za týden. Hýbete se jako dívka, která to už vzdala.“

Hrdlo se mi sevře. Páteř mě bolí z toho, jak se držím tak nepřirozeně narovnaná.

„Chcete to sólo?“ dožaduje se a oči se jí úží do úzkých, temných štěrbin. „Chcete stát uprostřed scény, když se zvedne opona na Jarní galavečer? Na té nejdůležitější přehlídce v roce, kde v první řadě sedí skauti z těch největších společností? Pak se chovejte jako někdo, kdo si to zaslouží. Pokud to neuděláte, předám to místo dívce se zlomkem vašeho talentu, ale zato s dvojnásobnou disciplínou.“

Přestane přecházet. Vrhne chladný pohled na klavíristu.

„Pět minut pauza. Všichni. Evelyn, sedněte si.“

Klesnu na podlahu. Nohy se podlomí, jako by úplně vypověděly službu. Syntetický povrch baletizolu je božsky chladný na mé rozehřáté kůži. Dlaně tisknu naplocho k zemi, abych skryla chvění prstů.

Stella se vedle mě svalí o vteřinu později. Přitáhne si kolena k hrudníku a hlas drží posazený nízko, aby nás neslyšely dívky, co se protahují u tyče.

„Tak jo,“ pošeptá. „Co to sakra bylo?“

Oči nespouštím ze zrcadla. Můj odraz vypadá strhaně, bledě, s příliš velkým napětím ve tváři.

„Takový skok ty nikdy nepokazíš,“ naléhá Stella a drkne ramenem do mého. „Nikdy. Loni o půlnoci, když jsme tu přespávaly a přežívaly jen na vyčpělých energeťácích, jsi přesně tuhle sekvenci zvládla ukázkově. Co se to s tebou děje?“

Pomalu, odměřeně vydechnu. „Con na mě zapomněl.“

Stella zamrká a svraští obočí. „Connor? Zase?“

Přikývnu a popotahuju se začepýřenou růžovou stužkou boty. „Čekala jsem před kampusem dvacet minut. Měl mě odvézt. Pomáhal nějaký holce s učením na zkoušky a prostě ztratil pojem o čase. Musela jsem celou dobu běžet šest bloků a do nohy mě přitom celou cestu mlátila ta těžká taneční taška. Plíce mi hořely. Dres jsem si oblékala až na chodbě a rvala ze sebe oblečení, jen abych prolezla dveřmi předtím, než je madame zamkne. Neměla jsem ani vteřinu na protažení.“

Stellina ústa se stáhnou do úzké linie. Dívá se na mě s výrazem, v němž se mísí lítost s hlubokou otravou. „Evie. Tohle je už počtvrté, co ti ten kluk udělal něco takovýho.“

„Popáté,“ opravím ji automaticky a zírám do země.

Neřekne to nahlas, ale příkaz, abych ho pustila k vodě, z ní vyzařuje ve vlnách.

„Napsal mi omluvu,“ zamumlám, ačkoli vůbec netuším, proč ho obhajuju. Ta slova mi v ústech chutnají jako popel. „Prostě se zapomněl.“

„Zapomněl?“ Stelly hlas o zlomek vzroste, než ho zase srazí dolů. „Během týdne tvých zkoušek na Galavečer? V ten nejdůležitější týden v roce?“

Přitáhnu si kolena nahoru a pevně je k sobě obemknu rukama. Ta výmluva zní uboze i mým vlastním uším. „Na tom nesejde. Jsem jen rozhozená. Tu choreografii doladím.“

Stella zůstane chvíli zticha. Znovu do mě drkne ramenem. „Radši to fakt dolaď. Daphne se tamhle protahuje a v duchu už sepisuje svou premiérovou děkovnou řeč.“

Ze rtů mi unikne tiché zasténání, které se změní v temné uchechtnutí.

Ale těžký, dusivý uzel na hrudi zůstává přesně tam, kde je. To bodavé zjištění, že jsem až na druhém místě. Hořké poznání, že jsem to já, kdo je vždycky ponechán na obrubníku.

Madame Bouchard dojde doprostřed zrcadlového sálu. Nevěnuje mi jediný pohled.

„Od začátku.“

Odrazím se od země a vstanu.

Obrátím se k zrcadlu. Na dvě sekundy úplně vytěsním dění v sále. Sleduju jen to, jak se mi zvedá a klesá hrudník. Analyzuju ostré úhly svých klíčních kostí, pevně semknutou čelist, sval, co mi pod světlým elastanem na stehně cuká.

Znám tu choreografii. Krvácela jsem pro ni. Žila jsem pro to počítání.

Connor tohle nevlastní. Moje úzkost to nevlastní.

Tohle je jen moje.

Klávesy klavíru udeří.

Pohnu se.

Studio se rozplývá. Pálivé ponížení z před pěti minut mizí kdesi v éteru. Tupá bolest v bederní páteři je ta tam. Mysl se mi úplně vyprázdní a zbude jen svalová paměť, roky brutálního opakování a syrový, elektrický puls hudby.

Nohy se natahují. Přesně. Čistě. Každý pohyb je ostrý. Mé paže rozrážejí těžký vzduch jako čepele krájející vodu. Udržuju páteř protaženou, vytahuju se nahoru, střed těla mám zpevněný jako štít. Konečky mých prstů zůstávají jemné, delikátní a nesou v sobě emoce, které je zbytek mého těla příliš pevně uzamčený, než aby je ukázal. Rytmus mi proudí v žilách a funguje jako metronom pro mé bijící srdce.

Otočka. V zrcadle zahlédnu svůj odraz, ale dívám se skrz dívku, co tam na mě zírá. Dopadnu.

Prodýchávám přechod.

Jeté. Pirueta. Relevé.

Bez jediné chybičky. Naprosto perfektní.

Můj stín se se mnou pohybuje po parketu, přesný a neústupný. Teď jsem zabořená hluboko v rytmu. Už nedoufám, že ty body trefím. Vím, že je trefuji. Cítím tu dokonalost vibrující v kostech. Každý úder. Každé švihnutí zápěstím. Každý cílený přesun váhy. Má tvář je maskou klidu, vyrovnanou fasádou, ale pod kůží mi hoří krev.

Závěrečná sekvence graduje. Hudba se vzedme a zaplní každý kout místnosti.

Skončím uprostřed parketu. Je to pomalý, bolestivě kontrolovaný pád z arabesky do konečné klidové pozice.

Ztuhnu na místě. Vyvážená. Vyrovnaná. Připadám si jako ve stavu beztíže.

Nechám plíce vydechnout poslední zbytky vzduchu.

Klavír doznívá do rozléhajícího se ticha.

Madame Bouchard stojí v čele místnosti. Její tvář je kamenná zeď.

Zadržím dech. Připravím se na kritiku. Na brutální pitvu mé techniky. Nebo hůř, na mlčenlivé zamítnutí.

Namísto toho v mírném pohybu sníží bradu.

Následuje jedno jediné, rázné přikývnutí.

Nic dalšího. Žádný potlesk. Žádná slovní pochvala.

Ale v téhle místnosti se to kývnutí rovná aplausu vestoje. Ten dopad cítím až v morku kostí.

Uprostřed hrudi se mi rozlije záplava tepla. Koutky úst mi zacukají nahoru a roztáhnou se do úsměvu, dřív, než jej stačím potlačit.

To přikývnutí znamená, že jsem si své místo zasloužila. Znamená to, že jsem pořád ve hře o Galavečer.

Povolím pozici a klesnu na podlahu. Moje pohyby jsou teď pomalejší, adrenalin se mi rozlévá v krevním oběhu a nechává mé údy brnět statickou elektřinou.

Zachytím Stellin pohled. Má obrovský úsměv. „Tak jo. Tohle bylo až děsivě dobrý.“

„Fakt?“ Popadnu láhev s vodou. Dlouze se napiju a předstírám, že se mi netřesou ruce.

„Vypadala jsi úplně posedlá,“ říká. „Jako by tvoje tělo převzal někdo cizí. Úplně jsi tu choreografii rozsekala.“

Můj úsměv se ještě rozšíří. „Já vím.“

Není to ego. Není to arogance.

Je to jen tiché, pevné zjištění. Něco pevného ve dni plném pohyblivých písků.

Na jeden dlouhý okamžik se mi v hlavě zastaví všechen hluk. Chaotický hukot mého zmateného života ztichne. Přestávám myslet na Connora. Přestávám myslet na prázdný roh ulice, na textovky, které neposlal, i na ten jeho nekonečný proud prázdných omluv. Přestávám myslet na drtivý tlak, jakému čelí devatenáctiletá dívka, co se snaží udržet svůj život pohromadě, zatímco ve slepé panice sprintuje po chodníku.

Myslím jen na tu poslední notu odrážející se ve vzduchu. Vychutnávám si pocit, jak se mi stále třesou svaly z toho, že jsem dokonale trefila všechny body. Příval adrenalinu je jako ryzí, nefalšovaná extáze.

Nepotřebuji Connorovy chabé omluvy.

Nepotřebuji potlesk publika v napěchovaném sále.

Potřebuji jen tohle. Tření podlahy pod chodidly. Ostrá bolest ve svalech. Nezvratná krystaličnost vlastního tance.