Při otevírání těžkých skleněných dveří konzervatoře mám pocit, jako bych se nořila na hladinu hlubokého bazénu. Pozdně odpolední vzduch, plný zemitých vůní tající námrazy a mokré dlažby, mi udeří do potem vlhkého krku. Zima doznívá a ustupuje brzkému, tvrdošíjnému jaru.

Pohnu pravým ramenem dozadu. Klíční kostí mi projede ostré píchnutí.

Stella se mnou drží krok a potahuje si za šňůrky své příliš velké šedé mikiny, dokud se jí látka neshrne rovnou pod bradou. „Potřebuju invalidní vozík,“ zamumlá. „Nebo nosítka. Prostě mě nechte někde v příkopě.“

Tiše a suše se zasměju. „Úplně ti rozumím.“

„Lýtka mi organizují stávku.“

„Můj duch opustil prostory už při té druhé sérii adagia,“ podotknu a posunu si tašku na rameni výš.

Stella zasténá, čímž si vyslouží zvláštní pohled od kolemjedoucího cyklisty. „Tohle je přesně ten důvod, proč se nehodlám vrhat do masomlejnku na Jarní galavečer. Ty chceš prostě jen trpět.“

Očima k ní sklouznu. „Měla bys jít na zkoušky. Techniku na to máš.“

Věnuje mi naprosto lhostejný pohled. „Viděla jsi dneska to moje tragický představení u tyče? Skoro jsem to tam rozsekala, i když jsem stála úplně v klidu.“

„Jen jsi na vteřinu ztratila rovnováhu.“

„Ztratila jsem vůli žít,“ opraví mě Stella. „A to je v pohodě. Už jsem se s tou všedností smířila. Nevyžaduje to žádný slzy a má to mnohem míň puchýřů.“

Zpomalím krok. Adrenalin z příznivého kývnutí madame Bouchard mi pořád pulzuje v žilách, ale fyzická realita mého těla pomalu dopadá. Chodidla mi tepou. „Nejsi průměrná, Stel. Jsi úžasně konzistentní. Akorát se odmítáš rvát za hranu vlastních možností.“

„Přesně tak,“ procedí. „Žádnej tlak. Žádný nervový zhroucení. Doporučuju.“

Celý jeden blok jdeme mlčky.

„Zato ty,“ pokračuje Stella. „I když ses při rozcvičce dost trápila? Stejně tam všechny strčíš do kapsy.“

Zavrtím hlavou. „Jen se snažíš bejt milá.“

„Nejsem nikdy milá. Ty máš prostě něco navíc. Jakmile naklušeš doprostřed, ten sál je tvůj.“

Při takových komplimentech mívám husí kůži. Pokrčím rameny. „První hodinu madame Bouchard strávila jen tím, že absolutně drtila moje provedení.“

„Na konci ale kejvla.“

„Až poté, co mě před dvaceti lidmi připravila o zbytky mojí lidské hrdosti.“

Stella nakloní hlavu. „Je to strašlivá můra. Ale mučí jen ty, co si myslí, že s nima něco svýho udělá.“

Podívám se na oblohu. Mraky se trhají do skvrn seprané modři. Chodníky jsou spleti špinavých kaluží, ale světlo tam nahoře se dnes zdá tak nějak jasnější.

Dojdeme na křižovatku. Panáček u přechodu svítí neonově červeně.

„Dneska jsem byla mimo,“ utrousím a trochu ztiším hlas. „Před tím posledním projížděním jsem z toho byla strašně v háji.“

Stella na to hned naváže: „Kvůli Connorovi.“

Zkousnu si vnitřek tváře. „Jo.“

„Potřebuješ si postěžovat?“

„Zase mě zapomněl vyzvednout. Čekala jsem na něj na obrubníku dlouho předtím, než mi vůbec došlo, že nedorazí.“

Stella zhluboka, pozvolna dýchne. „Nech mě hádat. Měl pro to hrozně dobrej důvod.“

„Říkal, že pomáhal Paige chystat se na chemii.“

Stella povytáhne obočí směrem vzhůru. Ticho kolem nás je teď naprosto ohlušující.

„Nechci po něm, aby kvůli mně pozastavoval celej svůj život,“ snažím se ho trochu hájit v nastalé situaci. „Má svůj vlastní rozvrh.“

„Jasně,“ uzná Stella s nadhledem. „Ale fakt by bodlo, kdyby nezapomínal, že vůbec existuješ. Obzvlášť když něco slíbí.“

Na semaforu se rozsvítí zelená. Slezeme ze břehu chodníku.

„Myslí to dobře,“ dodávám tiše. „Jen má myšlenky všude jinde. Nebo prostě ztratí pojem o čase.“

Stella se zastaví uprostřed chůze. Otočím se k ní.

Překříží si paže natěsno. „On ale ve svejch špičkách nekrvácí, Eve. Proplouvá třídou a zapomíná tě čekat někde v zimě. Nemá nejmenší tucha o tom, co tvůj život obnáší.“

„Nepotřebuju k životu, aby znal dokonalou baletní mechaniku.“

„Ne,“ oponuje a celkově změkne hlas. „Ty potřebuješ, aby on znal tebe. Zabíjíš se na maximum, abys na ten Galavečer dostala místo. Procházíš masivním stresem a on zachází s tvým drahým časem naprosto podřadně.“

Odvrátím zrak jinam. Pravda v jejích slovech mě pálí pod žebry. Procházíme vedle rohového výkladu květinářství plném umělého sněhu.

„Stejně jsem se ale nakonec dala do kupy,“ konstatuju a zamířím radši k bezpečnému prostoru.

Stella opět nabere mé tempo. „To teda jo.“

„Ta poslední variace už stála pevně v kramflecích. Úplně poprvý za celej ten týden.“

„Viděla jsem. Zase jsi byla ve vlastním světě. Naprosto k nezastavení.“

Dojdeme na roh až k pekárně. Stella ukáže na vchodové dveře. „Běž hezky dovnitř. Madame Bouchard jsme zdárně přežily. Teď jen potřebujeme cukr.“

Když zatlačíme do těžkých dveří, zvonek zazvoní. Převalí se přes nás vlna horka a ucítíme vůni rozpuštěného másla společně s vanilkovým extraktem. Zvuk velkoměsta náhle zmizí.

Stella si objednává svou běžnou sladkou skořicovou rolku, zatímco já raději namířím prst na čokoládový muffin nakupený po okraj hustou vrstvou fondánu. Svaly si žádají potřebnou dávku energie na dobití.

Odneseme si pečivo až k mrňavému stolku se skleněnou vitrínou. Uvědomuju si, že venku všichni bezhlavě spěchají po přechodech. U nás uvnitř se ale čas na moment zastavil.

Odlupuju obal svého muffinu a beru kousíčky samotného zákusku, které roluji mezi prsty tak, aby si moje podvědomí uchovalo pocit pevné tyče v rukou.

„Já ani nevím, co to se mnou poslední dobou přesně je,“ hlesnu sklesle.

Stella se zakousne do rolky. „Není s tebou nic.“

„Mně jenom občas přijde...“ Zahledím se na čokoládu. „Připadám si někdy jako na běžícím páse, který ovládá někdo úplně jiný. Kdybych na vteřinku vypnula, určitě si rozbiju pusu a přijdu o všechno, na čem mi záleží.“

„Seš z toho prostě jenom vyčerpaná.“

„Takhle tady ale funguje úplně každá holka ve studiu.“

„Pravda,“ souhlasí úsečně Stella. „Vyžadují od tebe každý den absolutní maximum ve všech ohledech. Co dalšího ještě chtějí, aby ses úplně zničila?“

„Kdybych třeba jen o trochu polevila, byť o malý kousek, hned ztratím své těžce vydřené místo a po mně rádi skočí další v řadě.“

„Neskočí.“

„A co mě o tom přesvědčí?“

Stella na mě upře pevný pohled. „Protože jsi už teď na míle před nimi. Závodíš s duchem, Eve. Už jsi vyhrála.“

Tohle sebevědomé ujištění na chvíli přehluší moji křičící nejistotu. Na krátký okamžik jí to snad i uvěřím.

Sladký zákusek a chvíle souznění mi dodají ztracenou sílu. Konečně setřásám to nepříjemné napětí ze zad.

Asi za dvacet minut vycházíme pomalu ven do ulic. Slunce zapadá a přes mizející teplo paprsků zatahuje město do chladného stínu. Vzduch je ostřejší, ale ulevilo se mi z pocitu zvládnuté krize a vím, že se popracuji dál za svými plány.

U nedalekého rohu Stella zvedne na rozloučenou ruku. „Půjdu se utopit do vany horké vody,“ prohlásí zhluboka. „Jestli ti do deváté nedám vědět zprávou, volej hasiče, že jsem se utopila ve sprchovém koutě.“

Usměju se, popřejeme si dobrý večer a já vyrazím směrem na dohled do vlastního sousedství.

Za chůze vytáhnu z velkého batohu potměšile ztichlý telefon. Displej se v podvečerním šeru rozsvítí záplavou nových zpráv.

Upozornění jich hlásí celkem čtrnáct.

Con (16:52): Moc se omlouvám.

Con (16:54): Jsem úplně hroznej.

Con (16:55): Paige potřebovala pomoct s chemií a mně se to v hlavě úplně vykouřilo.

Con (17:00): Jsem naprostej blbec, já vím.

Con (17:03): Neber si to prosím tě osobně.

Con (17:08): Opravdu se to už nestane, přísahám.

Con (17:10): Prosím, nezlob se na mě moc.

Con (17:15): Miluju tě, sluníčko.

Con (17:16): Těším se na tebe strašně moc.

Zůstanu zírat na asfalt a úplně se zastavím. Srdce se mi sevře a po zádech mi stéká pot neobvyklé úzkosti. Většinou bych v té hrůze na chvíli nadávala nahlas, ale tolik vzkazů v sobě ukrývá čisté obavy od kluka, co mě nechce ztratit.

Když totiž zapomenu na zkoušky a jeho roztěkanou mysl, chovám k Connorovi stále to nepřekonatelné pouto. Není to lhostejný kluk k zapomenutí.

Zahnu za poslední roh naší ulice, obejdu chodník k příjezdové cestě a zamířím k domu, rovnou k dřevěné přední verandě.

A přesně tam zničehonic ztuhnu na místě.

Přímo pod schody verandy rozeznám po tmě osamělou figuru čekající bez ustání. Zpomalím roztřesené nohy.

Na hlavě má staženou kapuci. Upřeně zírá do displeje telefonu a na pravém koleni má položený zmačkaný hnědý papírový sáček.

Usměju se z té zvláštní chvíle, oči se mi trochu zalesknou v uvolněném pozdravu.

„Nazdárku,“ hlásám.

Trhne hlavou. Odloží telefon a vyškrábe se na nohy. „Eve.“

V jeho tváři se mísí panika a bezmoc s odevzdaným pocitem absolutního viníka. Hned po mrazu spustí: „Hrozně moc se omlouvám za průšvih s tou Paige. Cítím se jako pitomec, nevím, kam jsem zahodil čas. A je mi hrozně z toho mizerného pocitu ze mě.“

„Con—"

„Já se na to spolehl, jenže jsem si nenastavil zpropadený mobil na zvonění—"

Na rtech mi vytane lehký úsměv pod hlubokým povzdechem. Všechny zádrhely odnáší vůně cedru, jak jsem v jeho blízkosti, obejmu si paže křížem přes trup. „Cone. Tsss. Je to docela v pořádku, uklidni se. Teď už je to fajn.“

Přežene to s ostražitým přeměřením mých úmyslů přes napjatě překvapené oči, snažící se dešifrovat náladu za smířlivým hlasem. „Opravdu? Nehrozí mi hned nějaký zlo plný naštvání v budoucnu?“

Přikývnu, že ano. „Vážně je to fajn. Jsi tady pro mě.“

Zhluboka, s úlevou vydechne ven dusivé obavy a uvolní spuštěná ramena. Zvedne ruku a chytí pevně zmačkaný papírový pytlík na odiv do výšky k mým očím. „Koupil jsem ti v těch lahůdkách aspoň sendvič, abych tě zkusil poctít malou svačinou. Ten úplně podivnej celozrnnej sendvič s okrajema. S nějakým avokádem a vojtěškovými výhonky?“

Podívám se úzkostí zúženým okem na balíček v hnědém papíru. Ten zrovna vybraný neuspořádaný sendvič mi naprosto nechutná; objednala jsem si ho omylem při nějakých rozpacích už měsíce zpátky. Jenže zrovna jemu v paměti utkvěly detaily jeho ingrediencí a nevzdal po mém vyčerpání snahu o obdarování mě jídlem z čisté upřímnosti.

Všechno jeho zapomínání se ale rozplyne před tou velkou gestikulací. Nešikovná chybovost padá navzdory realitě v propadliště času, protože jeho nedokonalá snaha ve skutečnosti dokonalá naprosto do hloubky a do neproměnitelné dokonalosti je.

„Je naprosto úžasný, to jsi mě vážně potěšil,“ utrousím tiše slova zadostiučinění z upřímnosti pro obhajobu mého spokojenějšího pocitu.

Z tváře mu úplně odpadne vina do spodní vrstvy obhajitelného úsměvu, úleva nahradí předchozí tíseň, pak jemně a rychle za uvolněných rysů potvrdí mír polibkem těsně na mé líce s hmatatelnou uspokojivostí pro naše obnažené smysly.

„Napíšeš mi pak prosím brzy ráno s ranním sluncem hned po probuzení jen zprávičku jako potvrzení?“ pozeptá se s obavou k ustupování zpět za odchod s krokem po chodníku.

„Jasně, samozřejmě.“

Lehce mě stiskne dlaní v dlaních na rozloučenou jako slib návratu přes obzory a otočí se směrem domů postranní cestou v ulici.

Zůstanu tu jediná, chvíli stálá ve sloupku z verandy nad prahem z pohledu přes potemnělou čtvrť k prázdnému dvorku. V ruce objímám hnědavý papírový sáček blízko své teplé hrudi stisknutou paží. Pouliční žárovky a lampy z večera už svítí do tlumeného přehnědlého podvečerního klidu. Mrazí mě noční chlad po tvářích, ale po těle se mísí v pruzích teplé teplo, jak prořezávám chlad svým úsměvem upřímného štěstí do ledových mrazů kolem sebe.

Miluju ho. Snaží se.

Na ničem jiném nezáleží. Nic víc nepotřebuju.