Connor srovná krok s mým, jakmile vklouzneme na hlavní chodbu. Bok po boku proplouváme přeplněným prostorem a otíráme se o nekonečný proud studentů natlačených rameno na rameno. Má takový svůj osobitý, nenucený krok; lehkou, magnetickou energii, která rozestupuje to husté moře teenagerů, aniž by musel vůbec zvýšit hlas nebo si jakkoliv vynucovat prostor. Studenti mu prostě přirozeně uhýbají z cesty, protože jeho přítomnost vycítí ještě dřív, než si odkašle. Dřív jsem předpokládala, že je to způsobené jeho atletickou výškou nebo tou usměvavou, uvolněnou aurou. Teď, když kráčím po jeho boku a žaludek se mi pořád svírá v úzkostných, nepříjemných uzlech, si ale uvědomuji, že je to prostě základní pravda jeho existence. Když proplouváte životem s očekáváním, že vám vesmír ustoupí, vesmír vám obvykle bez boje vyhoví.

Prvních pár metrů mlčí a nechává ten chaotický hluk práskajících kovových skříněk a překřikujících se hlasů, aby se přes nás jen tak přelil. Vzduch je plný těžké vůně levného tělového spreje a vosku na podlahy. Pak do mě jemně šťouchne loktem, čímž mezi námi uzavře tu fyzickou mezeru.

„Ahoj,“ ozve se Connor a ztiší hlas tak, abych ho přes ten halas slyšela jenom já. „Ohledně toho dnešního rána. Je mi to líto.“

Pohlédnu na něj zespodu skrz řasy. Má na tváři zatěžkaný výraz někoho, kdo pociťuje upřímnou, chlapeckou vinu. Obočí má svraštělé přesně tím roztomilým způsobem jako vždycky, když ví, že něco pokazil, ale nedokáže přijít na to, jak poskládat dílky skládačky zase zpátky k sobě. Vypadá jako štěně, které touží po odpuštění.

Pokusím se tu omluvu přejít, jen tak nepatrně a mechanicky trhnu levým ramenem a pohled dál upírám přímo před sebe. „To je v pořádku.“

Connor dlouze vydechne, jako by ten dech pevně zadržoval v hrudi už od chvíle, co jsme odešli z jídelny. „Ale není to v pořádku. Já přece nikdy nechtěl, abys měla pocit, že jsem tam při té konfrontaci se Sloane nestál na tvé straně. Nesnáším, když tě vidím takhle rozrušenou.“

Emocionální vypětí z toho, že musím procházet tou ranní katastrofou, mi tlačí do páteře jako olověné závaží. Zpomalím, abych se mu přizpůsobila. „Já vím. Vím, že ses jen snažil být na všechny zúčastněné milý.“

Connor jako na povel zastaví, čímž nás donutí k prudkému zabrzdění přímo uprostřed rušné křižovatky před učebnami přírodních věd. Rozbouřená řeka pohybujících se těl nás z obou stran neobratně obtéká a pár frustrovaných studentů nás poctí otrávenými pohledy, ale on jim nevěnuje nejmenší pozornost. Natočí se čelem ke mně. Než stihnu formulovat otázku, natáhne ruce a svýma velkýma, mozolnatýma dlaněma mě vřele chytí za tváře. Náhlé teplo sálající z jeho dlaní prosakuje do mé prochlazené kůže a přiková mě na místě.

„Jsem vždycky na tvé straně, Evie,“ trvá na svém urputně, zatímco mi palci přejíždí po linii lícních kostí. A pak, jen o vteřinu později, tu syrovou intenzitu své přísahy naprosto podkope. „Jen prostě... fakt nesnáším konflikty. To o mně přece víš. Nenávidím hádky.“

Říká ta slova tak hladce a předkládá je jako naprosto prostý, neměnný fakt z přírody. Oheň pálí, gravitace táhne dolů, Connor nenávidí konflikty. A já to mám prostě jen tak přijmout.

Vyloudím na rtech sice malý, ale přesto upřímný úsměv. „Já to chápu.“

A ta smutná, vyčerpávající věc je, že to doopravdy chápu. Byla to právě tahle jeho zvláštní schopnost vytvářet mír, vypustit uvolňující vtip, jakmile vzduch příliš zhoustne, co mě na něm zpočátku tolik přitahovalo. On je prostě kluk, který obrušuje ostré a zubaté hrany tohohle světa. Jenže zrovna teď si jedna prťavá, vzdorovitá jiskra hluboko v mé hrudi tajně přeje, aby ty hrany pro jednou nechal ostré. Přeju si, aby ten tlak nechal aspoň jednou vzplanout, dost na to, aby dokázal, že je ochotný stát ve spalujícím ohni přímo po mém boku, místo aby pokaždé rovnou sahal po nejbližším hasičáku. Já chci totiž dravého ochránce, ne jen obyčejného prostředníka.

Zatlačím ten nebezpečný nápad hluboko do sebe. Vždyť jsem prostě jen unavená. Nechávám ten surový osten ranního dramatu pokřivit můj úhel pohledu do něčeho šeredného a sobeckého. Odstrčím tedy těžké emocionální zbytky stranou a vynutím si o poznání lehčí, letnější tón.

„Každopádně,“ řeknu a udělám malinký krok vzad, jen tak akorát na to, aby jeho teplé dlaně klesly zpět podél těla. „O čem jsi to vlastně chtěl mluvit předtím, než jsme na chodbě narazili na Harrisona?“

Connorova jasná a nadšená energie se okamžitě vrací v plné síle a vymaže veškerou vinu z jeho atraktivních rysů. Zlehka se zhoupne na patách a tvář se mu roztáhne do širokého a spokojeného úsměvu.

„Ráno volali naši,“ oznamuje dychtivě. „Pořádají dnes večer doma velkou večeři. A chtějí nás tam oba.“

Překvapeně na něj zamrkám. „Dneska? I mě?“

Pan Brooks a paní Brooksová jsou naprosto úžasní lidé. Odjakživa mě vítali s opravdu otevřenou náručí a fungovali jako dokonalý kontrast k naprostému ledovému odstupu, jenž si urputně udržují moji vlastní rodiče – tedy dokud nepřinesu ukázat zlatou sošku z baletu. Ty jejich vřelé akce bývají ale z podstaty nenucené. Jde o typické ‚zůstaň u nás na pizzu‘ a ‚máme zbytek těstovin‘. Tenhle formální typ promyšleného programu k nim snad vůbec nesedí.

„O jakou jde speciální událost?“ vyzvídám a ze zvědavosti zkřížím paže před hrudí.

Connor ležérně a bezstarostně pokrčí svými širokými rameny. „Těžko říct, prý to má být velké překvapení. Do telefonu ale zněli vyloženě nadšeně, takže to bude bezpochyby znamenat dobré zprávy.“

Podezíravě přimhouřím oči, plně zaměstnaná studováním jeho postoje. „To ses z nich ani trošku nesnažil nic vytáhnout? Vážně tě to nezajímá?“

„Ani ne,“ odpovídá nezaujatě. „Jestli je to dobrá zpráva, proč se prostě nenechat mile překvapit.“

Zasténám a afektovaně zakloním hlavu. „Moc dobře víš, že já prostě nesnáším překvapení.“

Connor se bezelstně zachichotá a rázně vstoupí do mého osobního prostoru. Elegantně si mě přitáhne do hravé pózy a před rušným proudem zachází se zašlým linoleem jako s dokonale naleštěným povrchem tanečního zrcadla. „Zklidni paniku, baleríno. Bude to úžasný.“

Když ze mě opadne malinké zakolísání, zlehka ho plácnu do hrudi. Nakonec mi ale ze rtů bezděčně unikne upřímný, ryzí smích. Jeho neotřesitelný optimismus dokáže být až do morku kostí nakažlivý. Občas cítím touhu nahmatat kousek z té jeho bezbřehé slunečné povahy. Nakonec, nechat se pohostit u teplého rodinného stolu, odhodit všechny strachy a prostě setřást to dusno, mi může v tuhle chvíli jedině pomoct.

„Dneska mám ale tu sadistickou lekci baletu. Nezapomeň,“ hlásím, důrazně pozvedávám prst do vzduchu a zabodávám do něj pohled. „Ta v žádném vesmíru nepůjde posunout.“

„S tím jsem počítal,“ ujišťuje mě Connor, chytí můj namířený prst a jemně ho stiskne. „Slíbil jsem jim, že tam budeme. Vyzvednu tě přímo u studia přesně v pět. Dokonce tě uplatím tvými oblíbenými sladkostmi.“

„Ty se mě teď snažíš uplatit sladkostmi, co?“ odpovídám škádlivě a neubráním se úsměvu.

„Funguje to uplácení aspoň trochu?“ zeptá se a blýskne jedním ze svých dokonalých úsměvů.

„Trochu jo.“

Znovu pomalu zapadneme do společného rytmu na chodbě a zamíříme ke dveřím učebny dějepisu. Dav kolem nás začíná řídnout – varovné zvonění se má každou vteřinou rozeznít. Zastavujeme hned u zárubně.

Connor se z výšky své postavy trochu nakloní a vlepí mi rychlou, jemnou pusu na tvář. Je to prostý, bezchybný zvyk z minulosti, který provádí dennodenně – a tenhle nevinný dotek mi do žil znovu vlije hřejivý pocit jistoty. Napětí, které ve mně zanechalo to ranní drama, aspoň na chvíli polevuje.

„Budu tam přesně v pět,“ zopakuje pevně, zatímco o krok ustoupí.

„V pět,“ potvrdím a napůl v žertu mu líně zasalutuju.

Otočí se a vpluje přímo do víru zbývajících studentů na chodbě. Jeho široká ramena mizí kdesi v záplavě těl.

Na dlouhou vteřinu zůstanu zkoprněle stát na místě a sleduju jeho vzdalující se záda, dokud nezmizí za rohem. Nezůstávám takhle stát kvůli doznívajícím obavám nebo plíživé nedůvěře. Chci si jednoduše navzdory všemu tomu okolnímu chaosu vychutnat ten prchavý pocit klidu. Záhadu ohledně překvapení na večeři prozatím házím za hlavu, zhluboka se nadechnu a stisknu kliku u dveří těsně předtím, než se chodbou ohlušujícím způsobem rozezní poslední zvonění.