Když vklouznu dovnitř, ve třídě už vládne chaotický šum studentského hovoru. Je to neproniknutelná zvuková stěna — skřípání židlí po linoleu, těžké batohy dopadající na zem, překrývající se rozhovory o plánech na víkend a blížících se písemkách. Dokonalé útočiště před tou katastrofou na chodbě, od níž jsem zrovna odešla. Popotáhnu si plátěný popruh tašky výš na rameno, skloním hlavu a očima přejíždím řady, abych našla volnou lavici.

Ve třídě zbývá už jen jedno volné místo.

Prostřední řada, hned vedle kluka, z něhož vyzařuje ona nepopiratelná, nenucená sportovní energie. Široká ramena, tmavá školní mikina a kšiltovka otočená dozadu, posazená hluboko do čela. Jeden z Connorových spoluhráčů. Harrison. Vídám ho na hřišti, věčně obklopeného tou stejnou hlučnou, sebevědomou partou, s jakou se stýká můj kluk.

Vklouznu na plastovou židli, pohyby držím na uzdě a připravuji se na nějakou uštěpačnou reakci. Harrison však jen vzhlédne od kroužkového bloku a věnuje mi letmý, nenucený úsměv. V jeho výrazu není ani stopa po výsměchu. Žádný úšklebek ve stylu Sloane, který by mě měl srazit na kolena. Žádná ozvěna dramatu z chodby. Jen prosté, zdvořilé kývnutí, než se znovu skloní ke svým čmáranicím.

Působí to zvláštně odzbrojujícím dojmem.

Vpředu si vyučující odkašle a začne monotónně vykládat o srovnávacích esejích. Jeho hlas splývá v jednotvárné hučení, které se za normálních okolností snažím vnímat, ale dnes můj sešit zůstává zavřený. Moje oblíbené pero leží netknuté na nakloněné desce stolu. Můj mozek jednoduše odmítá přepnout do studijního režimu.

Zasekla jsem se. Dnešní zpackané ráno na mně visí jako těžký, promoklý kabát a stahuje mě ke dnu. Při každém nadechnutí mi v žebrech tepe ostré, bodavé zklamání. Nedokážu si přestat přehrávat tu scénu na chodbě. Sloanina zlomyslnost, která se zarývala do mých nejistot. Tiché, samolibé spolčení Paige, která jen přihlížela, jak trpím. A Connor. Connor, který tam prostě stál a odmítal být štítem, jejž jsem tolik potřebovala.

Sevřu hranu stolu a snažím se v sobě ten vztek udusit výčitkami svědomí. Nutím se celý ten zmatek racionálně omluvit. Connor se jen snažil pomoct. Je to hodný kluk s dobrým srdcem. Nemohl tušit, že tam Paige bude stát a smát se mému ponížení. Nechtěl mi ublížit tím, že zůstal neutrální. Jen zkrátka nesnáší konflikty.

Tohle všechno si namlouvám, dokola si opakuji ty samé omluvy, ale prázdnota na hrudi tvrdošíjně zůstává.

Bezmyšlenkovitě civím na bílou stěnu z tvárnic vedle tabule. Nutím mysl otupit ostré hrany dneška a zoufale se vracím na samotný začátek. Zpátky do doby, kdy věci ještě dávaly smysl. Do doby, kdy jsme se s Connorem poznali.

Tenkrát to bylo tak hloupě snadné.

Byl nový kluk v sousedství, který se teprve rozkoukával v neznámém městě. Byli jsme teprve v druháku. Pamatuji si, jak jsem jela na kole kolem jeho domu, zatímco jeho rodina vykládala stěhovací vůz. Opíral se o zábradlí verandy s loupajícím se bílým nátěrem a ve spalujícím floridském vedru působil trochu ztraceně. Když mě přistihl, jak na něj zírám, neušklíbl se na mě namyšleně. Věnoval mi plachý, upřímný úsměv, ze kterého se mi lehce sevřel žaludek.

Téměř přes noc jsme se stali nerozlučnými. Odpoledne jsme trávili nekonečnými procházkami po chodnících, po nocích jezdili do samoobsluhy pro nezdravé jídlo a celé hodiny proseděli na kapotě jeho auta, kde jsme klábosili o ničem.

Pak se změnil. Začal hrát za školní týmy. Zmužněl a vyrostl z něj hvězdný sportovec, kterého v přeplněných chodbách nepřehlédla jediná holka. Sledovala jsem, jak se až příliš hlasitě smějí jeho vtipům. Sledovala jsem, jak se dotýkají jeho paže, i když k tomu nebyl důvod. Sledovala jsem, jak si vynucují jeho pozornost v každé místnosti, do níž vstoupil.

Ale vždycky se vracel ke mně. Dával mi najevo, že jsem pro něj na prvním místě.

Byl to můj první polibek pod pouličními lampami. Můj první opravdový kluk. Moje první všechno.

Přitisknu si dva prsty ke spánku a usilovně se snažím samu sebe přesvědčit, že tohle je láska. Kdykoli vejde do místnosti, na hrudi se mi trochu uleví. Pořád se mi v břiše nervózně zachvěje, když se jeho jméno objeví na displeji telefonu. Cítím tu hlubokou, neodbytnou touhu, aby mě doopravdy vnímal — ať už bezchybně zatančím složitou baletní sestavu, nebo jen při večeři utrousím hloupý vtip.

Musí to být láska. Trvám na tom a přesvědčuji o tom samu sebe navzdory splašeným myšlenkám.

Silně zamrkám, abych ze sebe setřásla tu sklíčenost. Jak se má pozornost pomalu vrací k přítomnosti, pohled mi zabloudí k sousední lavici.

Harrison se soustředěně škrábe perem po okraji sešitu. Nakloním se mírně doleva a přimhouřím oči na linkovaný papír. Je to příšerná, chaotická čmáranice. Jakési hluboce prokleté zvíře, které vypadá jako kříženec zmutovaného koně s hrbolatou bramborou, doplněný drobnými, agresivními zuby.

Než stihnu ten náhlý popud zpochybnit, nakloním se blíž. Šťouchnu ho loktem do paže, abych upoutala jeho pozornost.

„To má být pes?“ zašeptám naprosto vážným tónem. „Nebo tím pronášíš hlubokomyslné poselství o evoluci?“

Harrison se zarazí uprostřed tahu. Střelí po mně pohledem, očividně zaskočený tou holkou, která posledních dvacet minut v tichosti trucovala.

A pak se zasměje.

Není to žádné zdvořilé uchechtnutí. Je to skutečný, překvapený smích, kvůli němuž se otočí i několik hlav v přední řadě. Zarazí se, odkašle si a zbytek smíchu utlumí v pěsti, v očích mu však vesele jiskří.

Posune sešit o kousek blíž k mé lavici a nadzvedne horní okraj stránky. Pod ním se skrývá ještě horší kresba. Hranatý panáček, který se ohání hrnkem na kávu jako širokým mečem a jede na tom zmutovaném bramborovém koni do velkolepé bitvy.

„Tohle je seriózní umění,“ zašeptá Harrison a nasadí přesně stejný tón jako já. „Tu vizi prostě nedokážeš pochopit.“

Tlumeně odfrknu a přitisknu si ruku na ústa, abych zůstala potichu. „Máš pravdu. Skutečný génius nebývá ve své době nikdy pochopen.“

Harrison se tiše uchechtne, v hrudi mu hluboce zaduní a obrátí pozornost zpátky k tabuli.

Během té krátké, upřímné výměny se ve mně něco pohne. Dusivé sevření na hrudi konečně povolí. Ostré bodnutí způsobené dramatem na chodbě se rozplyne v okolním hluku třídy.

Po zbytek hodiny už nahlas nepromluvíme. Ani nemusíme. Jen si vyměňujeme tiché úšklebky. Půjčím si jeho pero a nakreslím baletku z čárek, jak skáče grand jeté přes jeho prokletou koňskou stvůru. On si pero vezme zpátky a přikreslí příšeře malou bublinu, v níž žadoní o milost. Posíláme si sešit sem a tam přes mezeru mezi lavicemi a měníme to, co začalo jako příšerné ráno, v něco o trochu méně definitivního a bolestivého.

Je to jen rozptýlení. Dočasné záchranné lano, ale chytám se ho.

Když vyučující uzavře výklad a propustí nás o deset minut dřív, balím si plátěnou tašku s pocitem znatelné úlevy. Tísnivá tíha rána pominula a vystřídal ji křehký, tichý klid.

Vyjdu s Harrisonem na chodbu a proplétáme se proudem studentů spěchajících na další hodinu.

„Takže,“ ozve se Harrison a přehodí si těžký batoh přes rameno, „bereš si za lekce boje s panáčky peníze, nebo je to zdarma?“

Usměju se a otevřu pusu, abych mu vrátila nějakou sarkastickou odpověď.

Pak ho uvidím.

Connor se nenuceně opírá o zeď obloženou kachličkami naproti přes chodbu.

Křehký klid, který jsem si poslední hodinu budovala, se roztříští na kousky.

Vteřinu nato, co mě Connor v davu zahlédne, se narovná. V mžiku přepne a nasadí ten známý, okouzlující úsměv. Přesně ten úsměv, kvůli kterému jsem dřív roztávala, aniž by se musel snažit. Teď se mi při pohledu na něj jen svírá žaludek do uzlů.

Connor se odlepí od zdi a zamíří k nám, proplétaje se davem. Jak se přibližuje, stočí zrak z mého obličeje. Bleskne jím k Harrisonovi. Krátce. Ostře. Vypočítavě.

Na zlomek vteřiny vzduch mezi námi třemi ztěžkne. Je to hmatatelné, husté napětí, které mi tlačí na ramena. Tichá, teritoriální čára vyrytá přímo do linolea.

Harrison ani nemrkne. Jen si upraví popruh batohu a nenuceně ustoupí o krok, čímž neviditelné měření sil snadno ukončí dřív, než se stačí vyhrotit.

„Zatím, Vanceová,“ pronese Harrison. Věnuje mi letmé zasalutování dvěma prsty a mluví lehkým, nevzrušeným tónem.

Přinutím se udržet na tváři mírný úsměv. „Čau, Picasso.“

Harrison se otočí, zmizí v přeplněné chodbě a splyne se záplavou studentů.

Zůstanu s Connorem sama.

Postoupí blíž a zkrátí vzdálenost mezi námi. Jeho nenucený šarm na zlomek okamžiku zakolísá, když vrazí ruce hluboko do kapes bundy. Mírně nahrbí ramena a skloní se, jako by se svou mohutnou, atletickou postavu vědomě snažil udělat menší a méně hrozivou.

Stojíme tam dlouhou chvíli. Hluk na chodbě kolem nás sílí — bouchání skříněk, skřípání podrážek, pokřikování kamarádů —, já však vnímám jen krev, která mi proudí v uších.

„Nevadí, když tě doprovodím na oběd?“ zeptá se Connor tiše.

Dívám se na něj. Vidím toho milého kluka, který se přistěhoval o tři ulice dál. Vidím kluka, který se mě před hodinou odmítl zastat před Sloane. Ty dva obrazy do sebe odmítají zapadnout a v mé mysli se slévají do chaotické, bolestivé šmouhy.

V duchu bojuji s přetrvávající bolestí, která mi stále tepe v hrudi. Namlouvám si, že je to v pořádku. Říkám si, že by to mělo být v pořádku. Tohle je Connor. Tohle je normální. Chodíme spolu na oběd. Chodíme spolu po chodbách. Musím jen udržet zdání normálnosti. Když budu předstírat, že je všechno v pohodě, možná to časem zase v pohodě bude.

Zatlačím ošklivé pochybnosti dolů a pohřbím je hluboko pod prázdnou bolestí v žebrech. Potlačím nutkání zeptat se ho, proč se za mě nepostavil.

Mechanicky přikývnu.

„Jo,“ řeknu. „Jdeme.“