Jsem tak plná, že bych se mohla domů dokutálet jako lidský knedlík.

Jakmile vejdu do domu, to ticho mi po vřelosti u Brooksových připadá až ohlušující. Kdesi v hlavě mi ještě pořád doznívá smích. Lasagne paní Brooksové mi pořád leží v žaludku, kde zabírají to nejlepší místo, a upřímně, pro jediné další sousto bych se klidně s někým poprala. Zavřu za sebou dveře, na vteřinu se o ně opřu zády a zhlu