Stropní ventilátor nade mnou vrže, jako by zvažoval vlastní smrtelnost.

Ležím tady už… nějakou dobu. Nespím. Jen se nehýbu. Oči napůl přivřené, jednu paži přes břicho, a poslouchám, jak dům dýchá. Mysl mi bezcílně bloudí. Nicota se podceňuje.

Ticho je příjemné, dokud trvá.

Pak se vchodové dveře rozletí, jako by Connorovi dlužily prachy. Slyším jeho povědomý, chaotický rytmus příchodu: šoupání bot