Větrák nad mou postelí se otáčí pomalu, pomalu, neuvěřitelně pomalu. Očima sleduju línou rotaci každé lopatky, jako by obkreslovaly přesně ty myšlenky, které si v hlavě nedokážu srovnat. Pozdní dopolední slunce proniká skrze žaluzie v pruzích na stěnu, hřejivé a tiché.

Měla bych se pohnout. Měla bych vstát. Možná napsat Stelle. Možná si znovu projít poznámky ze zkoušky, nebo začít vybírat, co si v