Probouzím se pomalu. Nechce se mi. Končetiny mám těžké, celé tělo mám rozměklé spánkem. Na vteřinu všechno připadá měkké a beztížné, jako bych se propadla do toho nejteplejšího místa na světě.

Pak mrknu.

A uvědomím si, že jsem v posteli sama.

Ale slyším téct vodu — tiše, z dálky. Sprcha.

Srdce mi zrychlí.

Všechno ze včerejší noci se na mě vyvalí jako povodeň: večírek, Connor, zápěstí, cesta domů.