Zase spí.

Myslím.

Dýchá teď klidně. Pomaleji. Tišeji. Jednou rukou stále svírá látku mého trička, jako by se bála, že zmizím, když se pustí. Nevím jistě, za co mě má — za nějakou kotvu? Štít? Něco dočasného?

Nemýlí se.

Ale začínám mít pocit, že jsem i něco víc. Něco, co bych být neměl.

Zírám ve tmě do stropu. Není tam nic k vidění, jen stíny a tichý rytmus lopatek větráku, co se točí nad námi. Měs