Uplynulo sotva pětačtyřicet minut.

Zatracených pětačtyřicet minut.

Ale připadá mi, jako bychom v téhle bíle vymalované čekárně seděli celé hodiny. Čas plyne trochu jinak, když čekáte na zprávu, jestli je váš blízký v pořádku – je pomalejší, těžší. Jako by ho tížil každý váš nádech, každá vteřina, kdy si nejste jistí, jestli ta další nepřinese nějakou špatnou zprávu.

Eviini rodiče sedí naproti mně