Poslední, co si pamatuju, je, že jsem zíral na podlahu.

Na to prázdné, kropenaté linoleum. Na matnou skvrnu u podlahové lišty. Na stín mého vlastního kolena, jak rytmicky poskakuje nahoru a dolů. Sledoval jsem ho, jako by mě ten rytmus mohl zhypnotizovat natolik, abych už necítil vůbec nic.

Teď mi na rameni přistane ruka. Jemná. Opatrná. Jako by ten, komu patří, moc dobře věděl, že mě nemá vylekat