Pokoj 216.

Chodba venku je teď tichá – až děsivě. Už žádné kroky. Žádné tiché mumlání u sester. Jen tiché bzučení zářivek a slabé hučení přístrojů za dveřmi. Je něco málo po jedné ráno. Nemocnice se stočila do sebe jako spící zvíře.

Stojím před jejím pokojem až moc dlouho.

Záznam na dveřích nese její jméno. *Evelyn Vanceová.* Přečtu to dvakrát. Jako by to snad mohlo udělat tenhle moment méně nesku