Musela to být už hodina. Možná o něco víc.

Oheň dohořel na řeřavé uhlíky, praskání teď připomínalo spíš tiché syčení, jak se dřevo sesouvalo. Zvykl jsem si na mihotavé teplé světlo pohrávající si se zavřenými víčky, na vůni starého papíru a kůže, na pravidelný rytmus svého dechu.

Bylo to skoro... klidné.

Což u mě byla vzácnost.

Ze vší té nehybnosti jsem už napůl otupěl, tělo ztěžklo, napětí se z r