Jakmile vejde dovnitř, Evie si skopne boty; špičky uší má pořád červené od chladu. Trochu se zachvěje a pak zamíří rovnou ke krbu, vytáhne ze stohu poleno a ohne se, aby otevřela kovovou mřížku.

Pozoruju ji, opřený zády o dveře, tep mi stále duní v žilách kvůli tomu, že ještě před minutou měla nohy obtočené kolem mě. Její vůně na mně ulpívá — ta jemná vanilka s mandlemi. Teď už ji mám v hlavě.

S p