Bouře venku stále vrčí, samý vítr a šepot, ale teď už je tišší – možná unavená. Jako by pomalu ustupovala. Sedím na posteli se zkříženýma nohama, kolena přitažená k hrudi, a na sobě mám jedno z Jaxonových triček, které mě prakticky celou pohlcuje. Voní po něm – trochu jako borovice, čistě a temně – a i když je mi už teplo, pořád se přistihuji, jak si límec tisknu k nosu.

Oheň se znovu probudil k ž