Ptá se na nemožné a já si ji k sobě přitisknu pevněji.

Ne proto, že bych cítil úlevu, nebo že bych *chtěl* odpovědět na všechno. Ale proto, že vím, co přijde dál. A když už se ptá – když se doopravdy ptá – nebudu jí lhát. Nemůžu. Ne, pokud má být moje. Ne, pokud chci, aby tohle vydrželo.

Je přitisknutá k mé hrudi, tichá, hřejivá, uklidňující. Pak se jí zadrhne dech. Jen krátké, trhavé nadechnutí.