„Probudil jsem se v nemocnici,“ řeknu jí tiše. „Ne v té, co jsme měli tam venku. Tohle byla opravdová nemocnice. Bílé stěny. Ostrá světla. Všude přístroje. Slyšel jsem je dřív, než jsem vůbec dokázal otevřít oči.“

Evie je ke mně schoulená, tichá a nehybná, prsty jí spočívají na mých žebrech. Pokračuju.

„Moje tělo… bylo na kaši. Bolelo to tak strašně, že jsem se nemohl pohnout. Nemohl jsem mluvit.