Jaxon cestou z budovy neřekne ani slovo.

Vezme mě za ruku – spíš ji rovnou *popadne* – a kráčí dopředu s takovou vervou, že málem zakopávám, jak se snažím udržet krok. Prsty má kolem mých zamčené v tak pevném sevření, až mě bolí klouby, ale nic neříkám.

Taky nechci, aby mě pustil.

Nohy mi hoří, jak popobíhám, abych stačila jeho dlouhým, rychlým krokům. Ani se neohlédne. Jen mě drží jednou rukou a